Zbigniew Herbert
Sté výročí narození
Josef Mlejnek
KULTURA / Literatura
Zbigniew Herbert se narodil 29. října 1924 ve Lvově, mnohonárodnostním městě s proslulou univerzitou, které po první světové válce patřilo k Polsku, a básníkovy rodové kořeny jen potvrzují etnickou pestrost tehdejšího haličského světa – jeho rod pocházel z Anglie, do Lvova přišli jeho předkové přes Rakousko (a možná i přes Čechy). Herbertův otec byl vzděláním právník a působil jako ředitel banky, rodina měla v blízkosti Lvova letní sídlo. Básníkova babička z otcovy strany byla Arménka. Mládí prožité ve Lvově mělo pro Zbigniewa Herberta zásadní význam, neboť v něm poznal svět několika kultur. Navštěvoval zde gymnázium, které bylo po sovětské okupaci v roce 1939 přejmenováno na desetiletou střední školu. Po německé okupaci města v srpnu 1941 studoval na tajném gymnáziu, kde maturoval v lednu roku 1944. Poté krátce studoval polonistiku na tzv. podzemní Univerzitě Jana Kazimíra. V té době si při lyžování ošklivě zlomil nohu a následkem špatně léčeného zranění po celý život kulhal. Z tohoto důvodu se nemohl zapojit do akcí Zemské armády jako voják, ale spolupracoval se zakonspirovaným podzemím. V roce 1944 stihl před obsazením města Rudou armádou odjet s rodinou do Krakova. Zde se po válce dostal na Akademii krásných umění, studoval také práva na Jagellonské univerzitě, ale nakonec, patrně na přání rodičů, absolvoval Obchodní akademii. Rodina se mezitím přestěhovala z Krakova do Sopot, kam ji koncem roku 1947 následoval. Po ukončení studia práv na Univerzitě Mikuláše Koperníka v Toruni pro něj mělo zásadní význam studium filosofie u etika a axiologa Henryka Elzenberga. Časopisecky sice debutoval v roce 1950, ale literárního života se v době tvrdého stalinismu neúčastnil. V době oblevy v roce 1956 mu vyšla první sbírka Struna světla. Na konci padesátých let vyjíždí s platným pasem a se sto dolary v kapse na rok do Francie a Itálie. Kniha reportážních esejů Barbar v zahradě (1962) se dočkala řady domácích i zahraničních vydání. Na Barbara později navázaly soubory Zátiší s udidlem (1993) a Labyrint u moře (2000). Všechny tři knihy vyšly po roce 2000 rovněž česky. I v šedesátých a sedmdesátých letech hodně cestoval po Evropě, ale pobýval také ve Spojených státech; v Německu jej už v sedmdesátých letech navrhovali na Nobelovu cenu, kterou ovšem nikdy nedostal. V USA vznikly dokonce dva vzájemně si konkurující překlady jeho básnického díla. „Nevyjížděl z Polska proto, že by se nechtěl identifikovat s jeho údělem a zkušenostmi, ale proto, že byl zároveň básníkem evropským, básníkem, jehož město, polis, začíná v Troji, prochází Lvovem a prolíná jednotlivými okruhy evropské a polské svobodomyslné republikánské tradice,“ napsal o Herbertovi polský historik Andrzej Nowak.
V roce 1974 vychází Herbertova kniha Pan Cogito, jejíž hlavní stejnojmenná postava se pak objevuje i v následujících knihách. Kdo je Pan Cogito? Není to homunkulus, uměle vytvořená postava ustanovená vně svého tvůrce – i když jsem jej viděl namalovaného jako skřítka s hlavičkou podobající se rukojeti razítka. Básník si vypůjčil od Descarta první člen jeho proslulé devizy Cogito, ergo sum. Jako východisko pro poetiku se ovšem v Herbertově případě ukázala velice plodnou. Cogito jako naše nejvnitřnější reflektující já, in actu, vidoucí a zvažující, které nevisí ve vzduchoprázdnu. Název výboru Herbertových básní Mám klepátko od nehlídaných zahrad jsem převzal z básně Klepátko z druhé básníkovy sbírky Hermes, pes a hvězda (1957), kterou považuji za klíč k Herbertově poetice. Autor v úvodu říká, že „jsou tací, co v hlavě pěstují zahrady“ – básníci s obraznou obrazností, se zahradami plnými bujných vegetací, s trsy obrazů mimo dobro a zlo. On sám se mezi ně nepočítá, má jen své klepátko: „tluču na prkénko / a ono napovídá / strohou báseň moralisty / ano – ano / ne – ne“. Ale „báseň moralisty“ není moralizováním či měřením ostatních dokonalostí, již připisujeme pouze sobě samým, je a má být moralitou, jakou jsou například určité biblické příběhy. V básni Kamínek ze sbírky Zkoumání objektu (1961) čteme, že: „kamínek / je dokonalé stvoření // rovné samo sobě / chránící své hranice // zcela vyplněné / kamenným smyslem“. Držením v ruce jej rušíme naším „falešným teplem“. „Kamínky se nenechají ochočit / až do konce budou na nás hledět / klidným velmi jasným pohledem,“ čteme v závěru. Nejde jen o metaforu, ale o konstatování jeho ontologické sebe-jistoty jsoucna tak nepatrného jako kamínek.
Alain Besançon (1932–2023) vydal v roce 1985 knihu Falzifikace dobra s podtitulem Solovjov a Orwell, v níž pojmenovává radikální zlo, jehož působení vyvrcholilo ve dvacátém století řáděním dvou genocidních ideologií – podmínkou světlých zítřků lidstva měla podle nich být likvidace jedné z jeho součástí, v jednom případě třídy, v druhém národa. O Solovjovovi a Orwellovi hovoří historik idejí jako o těch, kdo toto zlo ve svých hlavních dílech nejen rozpoznali, ale dokázali mu pohlédnout přímo do tváře, a proto také záhy poté zemřeli. Jako třetího, kdo zažil stejné hrozivé setkání, uvádí Czesława Miłosze a jeho knihu Zotročený duch. Miłosz mimochodem jako první překládal Herbertovy verše do angličtiny a v srpnu 1984 seznámil Besançona s Herbertovou básní Stvůra pana Cogito ze sbírky Zpráva z obleženého města vydané rok předtím Instytutem Literackim v Paříži (v Polsku vyšla až v roce 1992). Besançon ji v úvodu ke své knize cituje v prozaickém převodu do francouzštiny celou! To bylo také moje první setkání s Herbertem básníkem a ihned mě napadlo, že jde o verše blízké poválečné poezii Jana Zahradníčka ze sbírek La Saletta a Znamení moci. Zahradníček s Herbertem se neznali a je nepravděpodobné, že by jeden o druhém věděli, ale svými seismickými čidly vycítili v poezii totéž zlo jako Solovjov a Orwell – kteří se znát ani nemohli.
Báseň Chodasevič ze sbírky Rovigo (1992) zařazená do výboru může českého čtenáře zmást, protože ruského básníka Vladislava Felicjanoviče Chodaseviče (1886–1939) se týká zcela nepřímo a je v prvním plánu pamfletem proti Czesłavu Miłoszovi, inspirovaným sporem, který mezi oběma básníky vzplanul na konci šedesátých let v Americe při soukromém setkání, a určitě spolu něco upili. Hádka o smyslu polských dějin vyvrcholila tím, že Herbert fyzicky napadl Miłosze, který vyslovil tezi, že pro Polsko by bylo nejlépe, kdyby se po válce stalo sedmnáctou sovětskou republikou. Musel přitom vědět, že tím Herberta, mimo jiné jako člověka, který musel před Sověty prchnout ze Lvova, „vytočí“. Provokoval, nebo z něj nečekaně vyhrkl „démon souhlasu“, s nímž se vyrovnával v padesátých letech? To se už nedozvíme. Věci se později srovnaly, oba básníci se vzájemně ctili, ale mezi nimi už to nebylo stejné jako dřív. V polovině devadesátých let se Czesław Miłosz při návštěvě Prahy nechal vyfotit v sovětské důstojnické čepici a fotka se pak objevila v literárních časopisech. Bylo to nešťastné. Kolikrát jsem si říkal, co by asi udělal Herbert, kdyby stál vedle něj. Jenomže Herbert v tu dobu byl už trvale upoután na nemocniční lůžko a pořádal své poslední věci – básnické i lidské, kniha Epilog bouře vyšla v roce 1998, v roce jeho smrti. Zemřel 28. července 1998 ve Varšavě.
/ Text je zkrácenou a upravenou verzí doslovu k výboru básní Zbigniewa Herberta Mám klepátko od nehlídaných zahrad v překladu a uspořádání Josefa Mlejnka. Vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě v roce 2024 jako svou 48. publikaci v Edici překladové literatury. 247 s. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2024)