Zkrocení „zlého“ umělce. Láska a smrt Umberta Boccioniho

Umberto Boccioni (1882–1916) byl italský malíř a sochař, zakladatel a hlavní teoretik futurismu. Historie si jej pamatuje jako umělce, který společně s dalšími vydal roku 1910 Manifest futuristických malířů a sám pak o dva roky později publikoval i Technický manifest futuristických sochařů. Jeho díla jsou tím nejlepším, co v rámci tohoto uměleckého směru vzniklo. Futuristé jsou často spojováni s počátky italského fašismu, nesnášeli sentiment a muzeální krásu Itálie, klaněli se pokroku, rychlosti a agresivní modernizaci, vysmívali se citům i romantickým vztahům, velebili očistnou sílu ozbrojeného konfliktu, věřili, že nová, lepší Itálie vznikne až na troskách té staré. Po desetiletí se soudilo, že právě tyto radikální ideály stály i za předčasnou smrtí Umberta Boccioniho, která jej zastihla v pouhých 33 letech coby dobrovolníka v první světové válce. Vše se ale změnilo v roce 2007, kdy konečně mohl být prozkoumán obsah jednoho starého cestovního kufru, který se dle závěti původní majitelky směl otevřít až 50 let po její smrti. 

Toto tajemné zavazadlo naplnila a roku 1957 zapečetila římská šlechtična, dáma velkého světa, která měla díky svému urozenému původu přístup do nejvznešenějších společností konce 19. a první poloviny 20. století. Jmenovala se stejně jako Michelangelova múza básnířka Vittoria Colonna. Ovšem tato Vittoria Colonna se narodila roku 1880 v Londýně, byla dcerou Marcantonia Colonny a Teresy Caracciolo a později se provdala za Leona Caetaniho, syna Ady Constance Bootle Wilbrahamové a Onorata Caetaniho, čtrnáctého vévody ze Sermonety a čtvrtého knížete z Teana. Vittoria byla nejen díky manželovi, ale také z matčiny strany spřízněná s urozenými anglickými rodinami, takže kromě Itálie trávila mnoho času i na Britských ostrovech, kde se mimo jiné šeptalo o jejím až příliš blízkém vztahu s králem Edwardem VII. a proslýchalo se, že ji sám Winston Churchill požádal, zda by svůj šarm nevyužila, samozřejmě ve prospěch britské koruny, i na italském královském dvoře, kde působila jako jedna z dvorních dam královny Eleny. V Římě, obklopená svými urozenými přáteli, nevynechala jediný významný ples či večírek, byla proslulá nejen svou krásou – její tvář posloužila Carlu Fontanovi jako model pro sochu vítězství na slavném Památníku Vittoria Emanuela –, ale měla také vytříbený vkus a smysl pro humor. 

Vittoria prožila pozoruhodný život, ale jedna z jeho kapitol zůstala po dlouhá desetiletí utajena. Objevila ji až Marella Caracciolo Chia, Vittoriina vzdálená praneteř, která hledala v rodinném archivu informace o jejím manželovi Leonu Caetanim, který proslul coby uznávaný orientalista, ale také podivín a dobrodruh. Marella byla po dlouhých desetiletích první, kdo pečlivě prošel ono tajemné a teprve nedávno otevřené zavazadlo, které kromě mnoha pozvánek na recepce a plesy obsahovalo i Vittoriinu osobní korespondenci. Šlo většinou o dopisy manželovi, ze kterých lze zrekonstruovat jejich komplikovaný vztah, ale ležel tam ještě jeden balíček, jenž se od ostatních poněkud lišil. „Otevřela jsem ho opatrně a jemně,“ píše Marella Caracciolo Chia, „byla tam hromádka osobních dopisů a nějaké fotografie. Na mnoha listech jsem poznala Vittoriin široký, zaoblený rukopis, stejně jako její monogram – V a C v oválu obklopeném vlajícími stuhami a zakončeném knížecí korunou –, ale pak tam byly i jiné, velmi dlouhé dopisy s četnými škrty a opravami, a všechny podepsané: Váš Boccioni.“* Celkem si tato mondénní aristokratka a slavný umělec vyměnili devatenáct dopisů, které vyprávějí kouzelný příběh jejich utajené tragické lásky, zrozené v okouzlující krajině Lago Maggiore a Borromejských ostrovů.

Boccioni se s Vittorií poprvé setkal v červnu roku 1916 v Pallanze, jednom z letovisek na břehu zmiňovaného Lago Maggiore. Výstřední futuristický umělec, který narukoval jako dobrovolník do první světové války, měl právě dovolenou, přijel na pár dní z fronty, aby namaloval portrét tehdy nesmírně populárního klavíristy a geniálního hudebníka Ferruccia Busoniho. Mistr Busoni pobýval se svou ženou Gerdou Sjöstrandovou ve velkolepé vile San Remigio, kam je pozvali manželé Sofia Brown a Silvio Della Valle Casanova. Jejich vila byla proslulá svou krásou a rafinovaností, ostatně dodnes se půvabně tyčí nad tyrkysovou hladinou jezera, obklopená překrásnými zahradami a rafinovanými altánky či terasami nabízejícími okouzlující výhledy na jezero a okolní hory. 

Mistr Busoni znal Boccioniho práce, obdivoval je a velmi si jich vážil. Jedno z jeho stěžejních děl, obraz La città che sale (Vstávající město), si dokonce koupil za závratné čtyři tisíce francouzských franků a pověsil je ve svém berlínském bytě na Victoria-Luisen Platz. Portrét Ferruccia Busoniho, který tehdy vznikl, má víc jak metr šedesát na výšku a metr dvacet na šířku a dnes jej můžeme obdivovat v římské Galerii moderního umění. Není v něm ani stopa po futuristy opěvovaném pohybu, žádná oslava moderní doby, jen sedící postava obklopená stinným příšeřím staletého stromu a „pasatistickým“ klidem modrozeleného jezera. Historiky umění udivuje svým nesporným ústupem od futurismu zpět k modernímu klasicismu inspirovanému Cézannem. Ostatně i další obrazy, které vznikly během tohoto léta – dva portréty Busoniho manželky Gerdy a drobnější krajinky –, jsou velmi vzdálené od futuristy velebeného technologického optimismu a oslavy agresivní moderny. Co stálo za touto proměnou? Byla to nepochybně otřesná zkušenost z bojů první světové války, která místo očekávané rychlé a radikální očisty starého světa znamenala spíše zrůdnou nehybnost a bezčasí utopené v krvi, chladu a blátě. Stalo se však ještě něco, co Boccioniho svět obrátilo vzhůru nohama.

Cherchez la femme

V létě roku 1914 se tehdy pětatřicetiletá Vittoria Colonna společně se svým synem Onoratem, německým ovčákem Maxem a hrstkou sloužících usadila na klidném ostrůvku Isolino di San Giovanni, malém, ale nesmírně půvabném kousku země ležícím jen pár desítek metrů od břehů Pallanzy. Byl to její azyl, místo, kde se mohla schovat před světem a věnovat se zahradě, květinám a svému dospívajícímu synovi, u kterého již nebylo možné přehlížet jeho fyzické i psychické hendikepy. Od roku 1911 žila v již zmiňované Pallanze, ve vile Maria, i Vittoriina matka Teresa Caracciolo, vévodkyně ze San Teodora, princezna Colonna, která si zde léčila své nemocné nervy a ve chvílích, kdy jí bylo lépe, se zapojovala do zdejšího spolkového života. Její jméno lze najít na mramorové desce místního muzea v Palazzo Viani Dugnani, které velmi podporovala. Obě ženy pak byly mecenáškami snad všech místních dobročinných institucí – sirotčince, nemocnice, Červeného kříže i lokálního časopisu Verbania. Teresa Caracciolo Colonna, svérázná žena zatížená mnoha skandály, které hýbaly tehdejší aristokratickou společností, je na místním hřbitově i pochována.

O dva roky později, v létě roku 1916, Vittoria stále ještě žila ve svém dobrovolném vyhnanství, zatímco její manželství procházelo těžkou a vleklou krizí. Mocné římské rody Colonna a Caetani se neměly nikdy příliš v lásce – na vině byly četné historické křivdy, ale také zcela aktuální animozity. Eda Caetani, Vittoriina tchyně, považovala svoji snachu za povrchní a rozmařilou, Teresa Caracciolo Colonna se zase o vyvdané rodině své dcery vyjadřovala s despektem a často zmiňovala jejich údajnou chorobnou lakotu. Sama Vittoria těžko snášela ponuré Palazzo Caetani, staré římské rodinné sídlo plné podivných příbuzných i nánosů mnoha staletí slavné historie. Milovala zábavu a život, zatímco její muž dával přednost tichu, knihám a hodinám soustředěné práce na monografii věnované dějinám islámu. Ačkoliv se minimálně v počátcích svého vztahu upřímně milovali, byli velmi rozdílní a často se neshodli, rozcházeli se také v názorech na právě probíhající válku – on byl pacifista, ona vášnivá intervencionistka. Oba pak hluboce trápil zdravotní stav jejich jediného syna a dědice Onorata. Dočasný útěk na romantický ostrov se zdál být řešením. 

Tento kouzelný kousek země, „plovoucí zahrada“, jak jej popisovala sama Vittoria, patřil po staletí rodu Borromejských. Před Vittorií si jej pronajímal hrabě Paul Wolff-Metternich, bývalý německý velvyslanec v Londýně, kterého nebylo těžké přesvědčit, aby se jej vzdal, protože po vypuknutí války zde stejně nemohl zůstat. Po Vittorii si ostrůvek pronajal slavný dirigent Arturo Toscanini, který tady žil až do roku 1952. Ostrůvek je dodnes v soukromých rukou, není možné jej navštívit, ale protože pravidelné lodní linky na Lago Maggiore křižují jezero v jeho relativní blízkosti, je možné zahlédnout, že jde stále o opečovávaný kousek pozemského ráje. Uprostřed krásných teras plných růží a hortenzií můžeme stále obdivovat bývalý klášter přestavěný na půvabnou vilu obklopenou zahradami a parkem. Ostrůvek má i svůj malý přístav, soukromou pláž a molo. Vittoria zde vedla klidný život plný rituálů. Každé ráno jí služebná přinesla horkou kávu a noviny, pak se oblékla, nasnídala a vydala se, společně se svým věrným vlčákem Maxem, na prohlídku zahrad. Nesla s sebou slaměný košík, do kterého ukládala řezané květiny, které pak zdobily interiér domu a naplňovaly jej svou vůní. Po obědě odpočívala na proutěné pohovce a o půl páté se podával čaj. Trávila čas s postiženým synem, kterému se v rámci možností věnoval soukromý učitel, jinak dny věnoval bloumání po ostrůvku nebo svým deníkům, kam si lepil výstřižky z módních časopisů a fotky slavných herců. Poklidně plynoucí dny si Vittoria krátila psaním dlouhých dopisů svým přátelům a manželovi, v nichž popisovala svůj každodenní život i temné chvíle depresí léčených vysokými dávkami Veronalu. Vittoria svého muže stále milovala a přála si, aby za nimi přijel na Isolino, které zvelebovala i pro něj, ale Leone to odmítal. Navíc i on po vstupu Itálie do války narukoval a jako důstojník italské armády se účastnil bojů na Piavě. Přijel jen jednou, aby podepsal nájemní smlouvu, a znovu se zde zastavil až o rok později, tehdy však již jeho srdce patřilo jiné ženě, která s ním navíc čekala dítě. Několik týdnů před setkáním s Boccionim Vittoria manželovi napsala: „Miluj mě, protože to potřebuji… Jsem ten nejosamělejší člověk na tomto světě.“ Díky jejím upřímným dopisům známe i detaily prvního setkání s Umbertem Boccionim. 

Vittoria byla 6. června 1916 pozvána na večeři do vily markýzů Casanovových, kteří jí chtěli představit jak slavného hudebníka, tak také neméně slavného malíře, který zde pracoval na jeho portrétu. Vittoria Boccioniho pochopitelně znala, věděla, že jde o slavného futuristu, a v dopise manželovi tehdy napsala: „Boccioni je veselý chlapec, plný radosti a inteligence. Dnes se přijede podívat na ostrov; jistě jej bude považovat za příliš tradiční, ale dobře mu tak, mně se líbí takhle.“ Jejich sympatie byly vzájemné. Boccioni se hned následující den, aniž by to komukoliv řekl, vydal sám na ostrůvek, aby Vittorii oplatil její návštěvu. Ještě téhož dne se spolu vydali na výlet jejím novým vozem, kabrioletem Overland právě dovezeným z Ameriky. Jejich schůzka se protáhla do večerních hodin, společně s Onoratem hráli pétanque, koupali se, procházeli se při západu slunce. Jejich schůzky pokračovaly a dne 13. června, před Boccioniho nuceným odjezdem do Milána, si naplánovali soukromou večeři. Když se pak 1. července z Milána vracel, Vittoria jej čekala na nádraží. Tehdy spolu na ostrůvku strávili celý týden. Boccioni poté 8. července opět odcestoval do Milána, kde potřeboval vyřídit nějaké pracovní a osobní záležitosti. Vždy, když se museli rozloučit, vyměňovali si dopisy plné vzájemné náklonnosti, obdivu a vzrůstající vášně. 

Odklon od futurismu

Boccioni byl nejen velmi talentovaný malíř a sochař, ale i nadaný stylista a bystrý pozorovatel. Jeho literární talent i dar barvitě vyjádřit své myšlenky se projevoval i v osobní korespondenci. 

Do Milána jsem dorazil jako ve snu! Letní večer a mé náhlé probuzení do reality způsobilo, že mi Milán připadá neklidný, hlučný a přeplněný. Procházel jsem jakýmsi městským ruchem, jako bych tam ani nebyl. Voda, nebe a ostrůvek ve mně zanechaly zelenomodrou harmonii. Cítím v sobě hrdost, jako by můj život dostal větší hloubku. Jsem zcela klidný. Smířený s okolním světem, se sebou samým, se vším. Cítím se vděčný a povznesený. Cítím, jak smysl mého života a mé touhy rostou, jako by Vaše laskavost znamenala vyšší řád v bouři mé citlivosti. Tento stav mé mysli stále trvá a bude trvat už navždy. Dotek Vaší nesmírné dobroty a nejvyšší laskavosti znamená pro můj život něco převratného. Už jsem Vám to řekl! A budu Vám to opakovat stále! Udělala jste pro mne tak moc, nikdo nikdy mě dosud tak nepovzbudil a neproměnil jako Vy. Můj cit, respekt, moje uznání žijí v hloubce mého obdivu k Vám. Každý můj pohyb se odráží a bude odrážet ve Vás. Cítím se opět dítětem, žiji v extázi, v jakoby nábožném vytržení z osudovosti Vašeho přátelství. … Nezbývá nic než umění a Vaše přátelství. Vymazala jste všechno. Jste nadřazená všemu. … Pro Vás a pro Itálii. Stane se to, co se má stát. Jestliže si osud přeje, aby mé jméno bylo spojeno s něčím více než s tím, co jsem dosud udělal, stane se to. … Viděl jsem, že můj ateliér má již nyní ten nádech opuštěnosti vycházející z věcí, které tam nepatří. Je to smutné, ale moje duše se vykoupala v takové poezii, že přesto vibruji radostí a jsem naprosto smířený… Moje nejdražší přítelkyně, jak Vás potřebuji. Bolí mne, že nemohu ihned naplnit Vaše představy a plány, ale vše má svůj čas, že ano? Válka nic nezničí, nebude k nám neúprosná. Nechci to! Je to hrozné! Mám z toho strach… 

Milán je neklidný, hlučný a přeplněný, v ateliéru jsou věci, které do něj už nepatří, doufá, že bude jeho jméno spojeno s něčím víc, než dosud udělal, válka snad nic nezničí, nebude nemilosrdná…, to píše člověk, který se ještě před pár měsíci vysmíval italskému sentimentu, obdivoval energii velkoměsta, tvořil v duchu futuristických vizí, doufal v totální zničení starého světa a v obrodnou sílu války věřil natolik, že se na ní osobně rozhodl podílet. Nejen obrazy, ale i jeho vlastní slova svědčí o tom, že léto 1916 bylo pro něj skutečně zásadní a přelomové. Stejně to cítila i Vittoria. 

Je zvláštní ocitnout se sama na ostrůvku, když jsem se týden těšila z vaší společnosti. Vyprávěl jste mi tolik zajímavého a vysvětlil mnohé, o čem jsem dosud neměla ponětí, věřím, že se nikdy spolu nebudeme nudit, že je to tak? Chybíte mi! Chybíte mi, a to jsem si myslela, že jsem se velmi dobře naučila být sama. Chápu, že vám nyní, po naší „závorce“, připadne zvláštní být v Miláně, říkám „závorka“ a už jako bych viděla, jak zvedáte obočí. Ne, pravděpodobně to bude začátek našeho dlouhého přátelství, kdy budeme HODNĚ spolu, kvůli nám samým, ale také pro Itálii. Musíte mě vzdělávat, uvidíte, že budu pilná žačka… Nicméně to jsou sny, teď je válka a vy jste voják, umění, přátelství, vše se musí na několik měsíců přerušit a kdo ví, co vše se stane, než se opět uvidíme. Vy doufáte, že to bude brzy, já nevím. … Ale jedno vím zcela určitě, věřím ve vás, ve vaši vznešenost, upřímnost a talent, velice vás obdivuji. Jsem velmi ctižádostivá, pro vás, šíleně ctižádostivá. Musíte stoupat, stoupat! Všichni vás musí uznávat! Ale teď jste voják a i to je dobře, a já si nepřeji, abyste jím nebyl, a ani byste se tomu nedokázal vyhýbat, nemáte to v povaze, i když nikdo by na to neměl větší právo než vy, který žijete pro umění. … dokážeme spolu velké věci, uvidíte, uvidíte! 

Nabízí mu všemožnou pomoc, sní o společné práci, „já budu u stolu, vy na otomanu, budete diktovat, sladké nicnedělání vyměníme za horečnou práci“. Vyzývá jej, aby – když nyní nemůže malovat – alespoň psal, a nabízí mu překlady jeho textů do angličtiny a rozšíření jeho vizí i na Britských ostrovech. „Angličané jsou líní, ale seriózní, kdo to ví lépe než já, ale když si něco osvojí, berou to vážně, a byla by to výborná příprava na budoucí výstavu v Londýně.“ Umberto je tím nadšený a píše: 

Jsem velice dojatý a mám pocit, že s Vaším přátelstvím dostávám přesně tu podporu a to uznání, které si mé úsilí a má láska pro umění vášnivě vysnily! … Jediné, co musím udělat, je začít. Vše přijde a bude to velké a čisté. A mnohé z toho bude Vaše dílo. Potkal jsem Vás v období krize metody, přátelství, krize všeho. Ale Vy jste mne osvítila, ukázala jste mi směr, vše uspořádala, znovu zažehla moji naději, povýšila mé ambice! … Vidím malý přístav se zelenými vázami a modrými květinami. Vidím světla Stresy, Mottarone a spících sesterských ostrovů. Vidím zelenou a modrou! To jsou barvy mé malby. Zeleň mé naděje, modř mého snu! Proměnil jsem se, jsem někdo jiný. … Milán mne unavuje. Co má dnes se mnou společného tady ta městská tíseň? … Procházím ulicemi a všechno se mi hnusí. Vše mi připadá banální, ubohé, zbytečné a vulgární. … Lidé i věci mi připadají bez hodnoty, nezřetelné, zbytečné, rozhovory prázdné a hloupé. Žiju, mluvím, ale myslím na něco jiného. Myslím na smaragd v kobaltovém moři. Šeptám si pro sebe něžná slova jako romantičtí básníci…

Boccioni píše o překonané krizi metody i přátelství, o tom, že jej Milán unavuje, hnusí se mu, vše se mu zdá banální, ubohé a vulgární, vzývá dokonce romantické básníky. To skutečně není ten bojovný futurista, kterým byl ještě před pár měsíci. Kam by se asi ubíraly jeho další umělecké cesty, kdyby nezasáhl krutý osud? 

Parentesi luminosa

Než se definitivně vrátil ke svému pluku, měl Boccioni k dispozici ještě jeden týden a chtěl jej strávit s Vittorií, která nadšeně souhlasila. Jezdili na výlety, chodili do restaurací, Vittoria jej představila matce i některým přátelům. Neskrývali se, naopak. Vittoria, která celých patnáct let nepříliš šťastného manželství den co den psala Leonovi dlouhé podrobné dopisy, se v tomto týdnu odmlčela. Poslala jen jednu stručnou zprávu, bylo zjevné, že se v jejím životě něco změnilo. V již zmiňovaném tajemném kufru se vedle dopisů našlo i pár fotografií, které jsou právě z tohoto týdne a pořídil je pravděpodobně sám Boccioni – Vittoria na terase, u rozkvetlého keře hortenzií, s Maxem. Něčí ruka na ně černým inkoustem poznamenala: „16. – 23. VII. 1916“. Byl to pro ni patrně nejšťastnější týden za několik posledních let. Vittoria jej sama popsala jako parentesi luminosa, tedy jako „zářivou závorku“ svého života, zatímco Boccioni se svěřil své matce, že „všechno je nádherné. Každý den podnikám výlety autem, vidím věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Vše se daří skvěle. Jsem ještě šťastnější než předtím. Můj pobyt tady je nádherný.“ Vittoria o pár dní později v dopise vzpomíná na společný výlet na nejkrásnější z Borromejských ostrovů nazvaný příznačně Isola Bella.

Byl to náš nejkrásnější výlet, i když všechny byly krásné, co říkáte, můj příteli? Vzpomínáte na ty krásné dny? Tyto vzpomínky nám nikdo nikdy nemůže vzít, ať se stane cokoliv. … Kdo ví, zda jsme nevytvořili počátek něčeho velkého, duchovního spojení, z něhož vzejde něco, co bude trvalé. … Prozatím je vše pozastaveno, a kdo ví, na kolik měsíců… Musíte sloužit vlasti jako každý jiný a jsem si jistá, že se vám bude dařit! A potom se připravíme na naši válku. 

Není těžké si představit, o jaké válce mluví. Vittoria je připravena bojovat za Boccioniho coby umělce, ale také coby muže, do kterého se zamilovala. 

Je to sen, který přišel, aby ozářil můj osamělý a monotónní život. Často na to myslím: najít přítele, jako jste vy, tady na Isolinu, to bylo to poslední, co jsem čekala. Vy na ostrůvku! Najít tak krásný, úplný vztah v osamělosti válečného léta! 

A Boccioni: Dávám si bláznivá předsevzetí do budoucna! Budou to krásné chvíle! Sladkost, vůně, extáze! S vámi je všechno možné… Protože Vy ve mně roznítíte to, co je ve mně nejhlubší a nejčistší, co je ve mně nejušlechtilejší jako v muži i jako v umělci.

Boccioni definitivně ukončil dovolenou a 24. července odjel ke svému pluku polního dělostřelectva, který byl právě dislokovaný nedaleko Verony. Své pocity si mohli sdělovat již jen v dopisech, utvrzovali se v nich ve své náklonnosti a snili o společné budoucnosti. Počítali v ní i s Onoratem, kterého si Boccioni dle všeho velmi oblíbil. Často připomínal drobné historky, které spolu zažili, nechával jej srdečně pozdravovat a nazýval jej svým malým přítelem. Postupně se však do dopisů vkrádá i určitý nelad, komunikace vázne, dopisy na sebe nenavazují, některé se pravděpodobně ztratily. Vittoria má podezření, že je její korespondence kontrolována. Žádá Boccioniho, aby měnil písmo i obálky, zmiňuje, že má obavy, že četnost jejich listů vyvolává nechtěný zájem okolí. A rozhodně není daleko od pravdy. 

Tomuto podezření předcházela jedna, v danou chvíli úsměvná, historka. Giovanni Balla, další z futuristických umělců a Boccioniho přítel, poslal Vittorii typicky bláznivou futuristickou pohlednici. Byla tvořena mnoha vystřiženými a znovu nalepenými písmeny rozdílných tvarů, barev i velikostí, které opakovaly její jméno, které je zároveň jedním z futuristy často zmiňovaných pojmů: Vittoria – Vítězství! Tato pohlednice byla omylem doručena nikoliv Vittorii, ale její tchyni Adě, která shodou okolností právě trávila několik dní u přátel také na Lago Maggiore. Bylo veřejným tajemstvím, že Ada svou snachu neměla příliš v lásce a demonstrativně dávala přednost manželce svého mladšího syna. Tato nevraživost se ještě prohloubila, když z jeho manželství vzešli dva zdraví a talentovaní chlapci, kteří vynikali nad slabým a duševně zaostalým Onoratem, ten nicméně zůstával dědicem rodinného titulu i majetku. Hravá a provokativní Ballova pohlednice nepochybně způsobila rozruch. Vittoria si pobaveně představovala, jak moc byla společnost kolem tchyně takovým futuristickým žertíkem pohoršena. Nicméně byl to také patrně jeden z důvodů, proč Vittoriina pošta začala být skutečně sledována. Prsty v tom měl pravděpodobně nový Onoratův učitel, kterého Vittoria popsala jako muže, jenž je „slabý, chtivý peněz a velmi málo se přátelí s vodou a mýdlem“. Protože všechny Onoratovy učitele i společníky vybírala a platila rodina Caetani, nebyl asi žádný problém požádat jej i o další „službu“. Ať již to byl opravdu on, nebo přísná vojenská cenzura, či naopak šlendrián, poslední dopis, který Boccioni kdy dostal, byl datovaný 4. srpna. Shodou okolností právě tento dopis v něm vzbudil tak obrovskou vlnu citů, že v odpovědi odhodil veškerou formálnost – Vittorii poprvé otevřeně nazval svou láskou, začal jí tykat a snil o společné budoucnosti. 

Má nejkrásnější lásko, … to, co je mezi námi, je skutečné, zrodilo se to jako skutečné. Když jsme se docela nedávno poznali, když jsme si byli vzájemně sympatičtí, pak… pak je to naše tajemství, to krásné vzplanutí, které nás vedlo od cudnosti k cudnosti naší touhy! Ach! Ty naše noci! Tvá bledost! Tvůj zmatek! Můj strach! Naše společné sdílení těla i ducha! Moje Božská, já cítím, že mě máš ráda, máš mě alespoň trochu ráda, o trochu víc, než jsi mi ukázala svým prstíkem… Vzpomínáš si?

Jak moc jsem tvůj! Jak moc jsem ti bratrem, přítelem, jak moc tě obdivuji, stále, s každým nádechem, stále! Stále!

Když se mé dopisy zpozdí, chybí ti alespoň trochu? Toužíš po mně alespoň maličko? Nikdy jsem se k žádné ženě nechoval takto pokorně. Je to dobře? Špatně? Nevím. Jediné, co vím, je, že jsem tvůj, a cítím, jak moje nekonečná oddanost každým dnem ještě roste. … Já se tu zalykám láskou k tobě. Včera jsem se přistihl, jak žmoulám tvůj kapesníček a šeptám si tvé jméno. Jak bych mohl přežít tento těžký a osamělý život, kdyby mne neosvěžovaly vzpomínky na tebe. Jsi pro mne smyslem života a nadějí. Děkuji ti za to. Naplňuješ mne vírou, jako se věřící lidé cítí naplněni vírou v Boha. Nevím, kdy mi opět začne fungovat mozek. Tento život mi to neusnadňuje. … Ty jsi žena, která mne může dovést k výšinám, o kterých jsem si nedovolil ani snít. Moje srdce zde bije jen díky tobě, moje krásko, má sladká holčičko. Víš, že mě inspiruješ jako dívenka a jsi mi zároveň oporou, jako bývají maminky? Znamenáš pro mne všechno. Lásko. Lásko moje. Dovol mi ti tak říkat. Děkuji, že jsi mi prozradila, že jsem ti alespoň trochu milý a že na mě myslíš. Napiš mi to znovu. Znovu a stále častěji! … dnes jsem byl poprvé na vyjížďce. Udělal jsem chybu a místo, aby ten kůň jen šel, začal cválat. I v tu chvíli jsem myslel na tebe. Jak se jednou spolu vydáme na projížďku. Kdy? Lásko! … Vyprávěj mi o sobě. O nás. O naší budoucnosti. Ty jsi mne naučila milovat život. Chci zpátky k tobě. Chci tě znovu vidět a uctívat tě, jak si jen budeš přát. … Sbohem. Sbohem. Napiš mi. Líbám tě celou, s veškerou svou vášní a něžností. Pošli mi prosím polibek. 

Tvůj Boccioni 

Dávejte pozor na koně! 

Polibek ani odpověď už nikdy nepřišly. Boccioni byl zničený, smutný, nechápal, co se stalo. Obával se, zda Vittoria neonemocněla nebo zda se jí něco nestalo. Vyčítal si také, že byl možná příliš otevřený, omlouval se, prosil o jakoukoliv zprávu, marně. Vittoria mu sice psala, ale její dopisy z těchto dnů navždy zmizely. Poslední list, který obdržel, tedy ten ze 4. srpna, se našel po Boccioniho smrti v jeho náprsní kapse a vzhledem ke způsobu, jakým skonal, obsahuje téměř prorocké věty: „Dávejte pozor na koně: jsou schopni ublížit, pamatujte na to. Ti zlí také koušou. Jestliže máte svého vlastního koně, snažte se na něj být hodný, bude pak mnohem snazší jej ovládat.“ 

Vittoria byla skvělá jezdkyně a koně milovala, právě i kvůli ní se Boccioni učil jezdit. Jeho matka, která o této synově touze věděla, jej také nabádala, aby byl opatrný, protože „zvířata jsou nevyzpytatelná“, jak mu psala v dopise. Ve středu 16. srpna, hluboce nešťastný a zlomený, poslal Umberto Boccioni poslední pohlednici své přítelkyni Margheritě Sarfatti, bohaté Benátčance židovského původu, skvělé znalkyni umění a milence Benita Mussoliniho: „Moji nadřízení jsou ke mně nesmírně vstřícní… Díky nim jsem pořád na koni, a to mi dává trochu klidu.“ 

Koně byli, zdá se, Boccioniho osudem. Coby symbol síly a ničivé nezadržitelné energie se často objevovali i na jeho obrazech. Ve stejný den se Boccioni vypravil na projížďku společně s několika dalšími a mnohem zkušenějšími důstojníky. Zpočátku jeli pohromadě, ale brzy se rozdělili. Nevíme přesně, co se stalo, objevily se zprávy, že snad koně splašil vlak či projíždějící automobil nebo za to mohla jezdcova nezkušenost, výsledek byl ovšem tragický – Boccioni spadl a kůň jej velmi vážně zranil na hrudi. Tento osudný okamžik až příliš připomínal scénu z již zmiňovaného Boccioniho obrazu La città che sale, kde rudý splašený kůň nemilosrdně drtí vše, co mu přijde pod kopyta, zvláště jednu nešťastnou lidskou postavu… Těžce zraněný umělec byl převezen do vojenské nemocnice ve Veroně, kde za úsvitu 17. srpna 1916 zemřel. Kromě již zmiňovaného dopisu se u něj našel i hedvábný kapesník s vyšitým erbem, který diskrétní právník později vrátil majitelce i s dalšími nalezenými listy. Pohřeb se konal bez přítomnosti příbuzných dne 18. srpna v nemocniční vojenské kapli. 

V osudný den Boccioniho smrti nic netušící Vittoria napsala další dopis, ve kterém se opět vyznala ze svých citů, a protože si již patrně byla jistá, že jsou její listy zadržované, osobně jej odnesla na poštu. Na obálce tohoto dopisu, který se jí společně s dalšími později vrátil, stojí „Dorazilo po jeho smrti“. Až o tři dny později, když jako každé ráno usrkávala svou kávu a četla noviny, padl její pohled na krátký článek s názvem „Futuristický malíř Boccioni zemřel po pádu z koně“. Lze si představit, jak se asi cítila. Dnes již víme, že v prvotním šoku šla do své milované zahrady a natrhala květiny, jimiž pak pietně vyzdobila Boccioniho ateliér. Na fotografiích, které umělcovi přátelé pořídili při pietním aktu pořádaném právě v milánském ateliéru, jsou na různých místech vidět – již uschlé – květiny. Tyto detaily odhalila až ona utajovaná pozůstalost, v níž se našel i dopis, který po Boccioniho smrti poslala Vittoria svému manželovi. Vyznala se v něm ze svého velkého zármutku nad smrtí přítele-umělce, popsala i srdcervoucí návštěvu jeho sestry a matky v Miláně. Sama pak odjela do Viareggia, kde právě pobývala její americká přítelkyně Jane Allen Campbell provdaná za Carla Bourbona da Monte, díky němuž nosila přídomek di San Faustino. Jane byla, kromě své mimořádné pohostinnosti a mecenášství, proslulá také poněkud excentrickým životním stylem a legendárními večírky. „Je to ten nejhloupější život, jaký člověk může vést, zvláště v dnešní době, ale ujišťuji vás, že se za to stydím,“ napsala z Viareggia svému muži. Na jiném místě pak můžeme číst tato slova: „Vy v tomto světě něčeho dosáhnete, zatímco já budu jen hloupou hledačkou požitků, která v životě nikdy nic nepoznala, kromě lásky, ale tu velmi dobře.“ Jejich manželství se rozpadlo. Leone ve svých 51 letech, v roce 1921, opustil Itálii. Zanechal za sebou veškerý majetek, společenskou prestiž, tituly i nedokončenou vědeckou práci a přestěhoval se do Kanady. Usadil se ve Vernonu, kde žil až do své smrti ve vlastnoručně postaveném domě na samotě jen se svou novou ženou Ofelií a dcerou Svevou. V dopise příteli, který napsal roku 1934, se vrátil i k životu s Vittorií: „Vybral jsem si manželku, která se nikdy nezajímala o má studia a mé vášně a z různých důvodů mi dala smutný a těžký život.“

Vittoria, opuštěná svou láskou i manželem, se s Isolinem navždy rozloučila v roce 1925. Usadila se v Římě v Palazzo Corsini, rezidenci stojící na troskách Teatro Marcello a navržené Baldassarrem Peruzzim, kterou překřtila na Palazzo Sermoneta. Žila poblíž svého syna Onorata, kterého si pamětníci vybavují, jak klátivou chůzí procházel římskými ulicemi do svého temného paláce ve Via delle Botteghe Oscure. Onorato zemřel 21. prosince 1944. Vittoria pak, opuštěná všemi blízkými, žila z nostalgie, hodně cestovala, vedla společenský život. Její římský salon navštěvovaly významné osobnosti ze světa kultury i aristokracie. V roce 1937 vydala své Paměti v nakladatelství Fratelli Treves, v roce 1940 napsala knihu The Locks of Norbury: the Story of a Remarkable Family in the 18th and 19th Centuries a v roce 1948 autobiografické povídky Sparkle Distant Words. O svém vztahu s Boccionim se v nich však ani slovem nezmínila a nikdy o něm s nikým nemluvila. Přestože vlastnila dva jeho obrazy, které patrně koupila od Boccioniho matky, aby jí finančně pomohla v těžké situaci, nevystavovala je, byly schované na půdě. Nikdy ale nezapomněla na Isolino, na „hodiny strávené na lodi ve dne v noci, měsíční svit odrážející se ve vodě, koupání na mé pláži, dusné letní horko a neuvěřitelné poryvy větru, které se na podzim snášejí z Mergozza“. 

Kdyby se splnily její plány a sny, historie by ji patrně znala jako mecenášku moderního umění a jako partnerku, podporovatelku a múzu slavného Umberta Boccioniho, jehož další umělecký vývoj by nás, jak naznačovala jeho vlastní slova, patrně v mnohém překvapil. Osud jí ale připravil jinou cestu – Vittoria zemřela téměř zapomenuta 20. března 1957 v Londýně a její tajemství zůstalo na dalších padesát let pohřbeno na dně cestovního kufru. 

* V článku vycházím a cituji z knihy Marella Caracciolo Chia: Una parentesi luminosa. L’amore segreto fra Umberto Boccioni e Vittoria Colonna, Adelphi 2008. Doprovodné fotografie jsou rovněž převzaty z této publikace.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2026)