Kontexty 3/2025

Miloš Zeman kdysi prohlásil, že čeští novináři jsou pravděpodobně ti nejpitomější tvorové na zeměkouli. Mluví sebevědomě o všem, a přitom pořádně nerozumějí ničemu. Člověk se někdy musí opravdu držet, aby s tímto neurvalým výrokem nesouhlasil. Neudělá to jen proto, že je jako všechny Zemanovy bonmoty paušalizující a že samozřejmě existují čestné výjimky. Pokud však jde o schopnost novinářů poučit se z vlastních chyb, což je jeden ze základních projevů inteligence, je to skutečná mentální tragédie. Zvláště pokud jde o Andreje Babiše a jeho podnikatelskou stranu ANO. V české mediální krajině se stále najde dostatek užitečných idiotů, ochotných Babišovi opět pomáhat, vědomě či nevědomě, v jeho populistickém tažení k moci. A to navzdory všem dostupným faktům a tragické zkušenosti s jeho vládnutím. Cestu zpět do Strakovy akademie mu dnes paradoxně usnadňují i někteří z těch, kteří dříve statečně odešli z médií, která tehdy slovenský oligarcha koupil. Nechci být zlý, ale spíše než pověstné ostražité hlídací psy demokracie mi čeští novináři občas připomínají tupé závodní chrty, pádící o překot za plechovým zajícem, aniž by vteřinu přemýšleli o tom, kdo a proč ho před ně vypustil.

Otázky, které nezazněly

Vezměme to ale od začátku. Pokud Babiše-politika někdo skutečně v minulosti stvořil, byla to média. V letech 2011 až 2013, kdy se u nás slovenský oligarcha se svou podnikatelskou stranou dral k moci, mu ochotně umetala cestu, namísto aby se ptala po jeho komunistické minulosti a původu majetku. Nabídl jim obraz sebe sama jako úspěšného a čestného podnikatele, jenž je znepokojen korupcí a neschopností politiků – a oni to veřejnosti bez zaváhání prodali. Příběh úspěšného miliardáře tepajícího polistopadové poměry šel tehdy na dračku a bylo zbytečné kazit ho otázkami, kdože nám to tu vlastně káže o morálce. Například zda to nebyl právě on, kdo byl dlouhá léta součástí kritizovaného systému a kdo na rozkrádání státu pohádkově zbohatl. Nebo kde přišel k prvotnímu kapitálu, kolik peněz jeho firmy vysávají ze státu a evropských fondů či jak nechutnými prostředky likviduje svou konkurenci. Nejenže se neptali, ale někteří novináři a veřejní intelektuálové se dokonce nechali nakoupit do Babišových služeb, ať již za peníze či za vlivné posty, na které by jinak nedosáhli.

Bylo to velké a ostudné selhání, takže by se logicky čekalo, že se z toho nějak poučíme. Že si položíme a také zodpovíme některé nepříjemné otázky. Například po tom, jak mohlo po čtvrtstoletí budování demokratických institucí právního a civilizovaného státu dojít k takovému pošlapávání jeho základních principů a hodnot. Proč jsme dopustili bezprecedentní propojení politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho člověka, navíc Slováka s velmi pochybnou minulostí i přítomností? A jak zabráníme tomu, aby se něco podobného neopakovalo? Takové otázky bohužel nezazněly, a když ano, byly to jen ojedinělé hlasy, například Pavla Šafra ve skvělém textu „Babišismus: Otázka viny“, jehož zkrácenou verzi jsme otiskli v Kontextech 6/2022.

I proto se situace opakuje, nebo spíše trvá, i když s trochu odlišnými konturami. Před lety média vykreslovala bývalého slovenského komunistu a estébáka téměř jako novodobého misionáře, který v zemi provede antikorupční revoluci a ozdraví politickou kulturu a ekonomiku. Poté, jaký ve vládě předvedl chaos, to dnes už při nejlepší vůli nejde. Tak alespoň předstírají a lidem namlouvají, že jde o standardní opoziční hnutí, jehož není třeba se bát. Nikoli o populistickou a podnikatelskou stranu jednoho člověka, jenž podivně zbohatl a jehož návrat k moci představuje obrovský problém a další oligarchizaci české politiky. A především značné riziko pro zahraničněpolitickou orientaci a bezpečnost naší země, o její mezinárodní reputaci nemluvě.

„On to myslí dobře“ 

Hloupost českých novinářů byla opravdu udivující, a je tedy na co navazovat. Ještě v roce 2017, kdy už jsme měli zkušenosti s Babišem na postu ministra financí, uklidňoval šéfredaktor Respektu Erik Tabery své čtenáře v článku „Éra Andreje Babiše se blíží“: „Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí, nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí.“ A doporučoval TOP 09, aby s ním šla do vlády. Opěvovaný novinář, v loňském roce ověnčený Cenou Karla Havlíčka Borovského za „výrazný a dlouhodobý přínos veřejné debatě“, by si za podobné výroky a nadbíhání Babišovi zasloužil spíš řád Felixe Holzmanna. Tak nějak vypadá česká novinářská obec.

Nepřišel si nakrást a dokonce to myslel dobře? Již v době, kdy psal Tabery svůj článek, byla některá čísla na stole a mohli jsme srovnávat. Během čtyř let, 2010–2013, kdy Babišovo ANO teprve usilovalo o moc, inkasoval Agrofert na dotacích přibližně 3,2 miliardy korun, přičemž na daních zaplatil 6,2 miliardy. Státu tehdy odvedl skoro dvakrát tolik, než na dotacích získal. Avšak už během dalších čtyř let, 2014–2017, kdy byl Babiš ministrem financí v Sobotkově vládě, se to radikálně otočilo. Agrofert získal na dotacích přibližně sedm miliard korun (!), tedy víc jak dvojnásobek toho, co v předchozích čtyřech letech. Na daních přitom odvedl pouze 5,8 miliardy, tedy o 1,2 miliardy méně, než získal na dotacích. Jako ministr financí se slovenský oligarcha navíc snažil ve vládě prosadit zrušení daně z dividend, což by mu každý rok ušetřilo další stovky milionů, ale v tom mu ČSSD zabránila. Když se navíc provalil jeho podvod s korunovými dluhopisy, jenž mu vynášel 90 nezdaněných milionů ročně, musel se v červnu 2017 z vlády Bohuslava Sobotky pakovat a jinak umírněný premiér o něm prohlásil, že „důkladně ojebal stát“. Jak tehdy kdosi vtipně napsal: „Pustili jsme tygra do masny a čekali jsme, že se stane vegetariánem.“ O dalších Babišových kauzách a podvodech, které vypluly na povrch, se tu nechci rozepisovat, vylíčeny jsou podrobně v dalších textech.

„Ojebávání“ státu a evropských fondů gradovalo v další čtyřletce, 2018–2021, když Babiš za potlesku novinářů vyhrál volby a stal se premiérem. V tomto období získal Agrofert na dotacích a úlevách od státu údajně kolem 10 miliard, ale na daních odvedl pouze 4,7 miliardy, tedy o víc než pět miliard méně. Agrofert přitom v těchto letech každoročně vykazoval zisk – v roce 2019 to bylo 4,8 miliardy, v roce 2020 3,76 miliardy a v roce 2021, kdy volby prohrál a musel se podruhé poroučet z vlády, to bylo dokonce 5,78 miliardy.

Babiš, jehož holdingový konglomerát Agro­fert je jedním z největších příjemců dotací ze zemědělských i jiných fondů Evropské unie, se v té době navíc dostal do ostrého sporu s Evropským parlamentem i s Evropskou komisí, která po auditu konstatovala jednoznačný střet zájmů a požadovala vrácení části peněz. Vleklé spory, které kolem toho probíhaly, byly nepřehledné, přičemž obhajoba Babišova Agrofertu proti „zlému Bruselu“ zaměstnávala ministerské úředníky více než hájení našich národních zájmů. O tom, jaký tato východní oligarchizace politiky vytvářela obraz České republiky v Evropě, raději nemluvme.

Zatímco Agrofertu se dařilo, hospodaření státu v důsledku Babišovy populistické politiky upadalo. Když se stal premiérem, státní dluh činil 1 615 miliard, když vládu opouštěl, bylo to 2 466 miliard. Výsledkem jeho vládnutí byl nárůst státního dluhu o neuvěřitelných 851 miliard, a jak konstatoval Nejvyšší kontrolní úřad, jeho hlavní příčinou byla rozhazovačná politika vlády, nikoli kompenzace spojené s pandemií covidu-19. Šlo o nejvyšší schodek v dějinách České republiky, přičemž extrémní tempo zadlužování bylo třetí nejvyšší v Evropě. Navíc velmi rychle rostla inflace, která se už nedala ubrzdit. V prosinci 2021, kdy byl Petr Fiala pověřen sestavením vlády, byla meziroční inflace 6,6 %. O měsíc později, v lednu 2022, kdy jeho vláda získala důvěru, byla už 9,9 % a strmě rostla dál. Za půl roku, v červnu 2022, po známých mezinárodních událostech, dosáhla závratné výše 17,2 %. 

Nevzpomínám si, že by se novináři a političtí komentátoři předháněli v tom, aby voličům vysvětlili, že inflace se projevuje s určitým časovým zpožděním, že na ni musí být dopředu zaděláno, a tudíž Andrej Babiš kritizuje vládu za požár, který sám založil. Místo toho začali nekriticky přebírat jeho narativ o Fialově drahotě a neschopnosti jeho kabinetu. Když pak koalice přišla s úspornými balíčky a reformami, které stabilizovaly finance, opakovali bez korekce Babišovy pomluvy a lži o asociální vládě. Ani poté, co se Babišovo populistické ANO radikalizovalo a jako prostředek politického boje začalo šířit mezi lidmi paniku a zmar, se média neozvala a mlčí v podstatě dodnes, v horším případě to ještě přiživují. Dokonce ani veřejnoprávní média nevyvracejí Babišovy očividné lži a téměř ho nekritizují, přestože hrubě uráží své oponenty a tlačí politickou kulturu v naší zemi na samé dno. Přitom právě to by měla média veřejné služby dělat. Babiš se navíc vůbec netají tím, že právě veřejnoprávní média budou mezi prvními, komu se po vítězných volbách bude snažit přistřihnout křídla. Každý je tak trochu strůjcem svého budoucího osudu.

Slovenská cesta 

Aby bylo jasno: Nikdo po novinářích nechce, aby současné vládě nadržovali či přehlíželi její chyby. Stačilo by, kdyby psali objektivně a nedrželi se hloupého pravidla, že pouze špatná zpráva se dobře prodává. Nebo kdyby alespoň nyní, před blížícími se volbami, věnovali stejnou kritickou pozornost i těm, kdo se v tomto státě chystají převzít moc. Nejen tomu, co dnes tito lidé říkají a jak se chovají, ale i tomu, jak v minulosti řídili stát a co vše po nich musela současná vláda napravovat. Abychom to připomenuli, požádal jsem několik renomovaných autorů, aby popsali některé důležité momenty Babišova působení v domácí i zahraniční politice. Najdete je v následujících textech Víta Hlouška, Petra Sokola a ­Ondřeje Krutílka.

Pokud si dnes někdo namlouvá, že když už jsme nějak přežili jednu Babišovu vládu, vydržíme to i podruhé, škaredě se mýlí. Sobotkova a posléze Hamáčkova sociální demokracie, která držela Babiše osm let u moci a dělala mu fíkový list, byla navzdory všem svým problémům a chybám standardní demokratickou politickou stranou, schopnou brzdit či alespoň nepodporovat některé jeho nejhorší excesy. Bude-li však Babiš vládnout s Okamurovou radikální pseudokoalicí nebo nějakým podobně extremistickým uskupením, bude to úplně, ale úplně jiná hra, jež se pravděpodobně bude ubírat podle slovenského scénáře. Pěkně to ukazuje článek našeho slovenského přispěvatele Martina Dukáta „Co hrozí Česku. Slovenský příklad“ (s. 26). Babiš nemůže naši zemi dovést nikam jinam, než kam sám mentálně patří a k čemu se ještě nedávno hrdě hlásil – k Ficovu Slovensku. A možná i ještě trochu dál na východ. Pak teprve začnou novináři naříkat, to už ale bude pozdě.