Editorial: 2025 Rok rozhodnutí
Jiří Hanuš
Petr Fiala ve svém vánočním projevu prohlásil, že příští rok, tj. ten, který už aktuálně prožíváme, bude rokem rozhodnutí. Shodou okolností jsem v době, kdy měl premiér projev, poslouchal na pokračování přednášku významného britského historika Timothyho Gartona Ashe. Tento liberální intelektuál, dobře známý v překladech i českému čtenáři (naposledy díky vynikajícímu dílu Homelands / Evropa, náš domov), hovořil o tom, že žijeme v době velkých změn, které budou vyžadovat naše razantní rozhodnutí. O jakých rozhodnutích a změnách mluvil? A jak mohou souviset s děním v naší zemi a s tím, o čem mluvil premiér?
Ashovým nejdůležitějším akcentovaným bodem byl výklad obratu evropských dějin směrem k válce. Není pochyb o tom, že rusko-ukrajinská válka je největším evropským konfliktem od roku 1945, který mimo jiné znamenána rozdíl od válek v bývalé Jugoslávii – návrat významu jaderných zbraní do mezistátních vztahů. Vladimir Putin nejenže rozpoutal další válku, ale podařilo se mu do jisté míry odstrašit Západ svými jadernými hlavicemi. S tím souvisí skutečnost, že s novým prezidentem Trumpem zřejmě klesne americká podpora Evropy, což je dlouhodobější trend, který byl ještě v devadesátých letech nepředstavitelný.
Pro naši zemi to znamená – podobně jako pro jiné západně orientované státy střední Evropy – navyšování výloh na obranu země a další modernizaci armády, což je vzhledem k současnému proklamovanému směru americké politiky evidentně nutné. Možná nebudou stačit naší vládou právě dosažená dvě procenta. Hrozba Ruska je reálná, a Evropané si musejí pomáhat především sami. Trump má spoustu slabin a problémů, ale v tomto je mu třeba dát za pravdu. Respektive ho vzít vážně, jakkoli je to někdy obtížné.
Ash se též zabýval něčím, čemu říká globalizovaný finanční kapitalismus, spojený s internetovou revolucí. Zní to poměrně obecně – je zapotřebí si za tím představit konkrétní propojení bohatství a moci (a případně médií), což v naší zemi důvěrně reprezentuje jistý pan B. – celé jméno jsem se rozhodl podle vzoru lorda Voldemorta nevyslovovat. Podle Ashe tuto tendenci sice spustil už italský politik Sylvio Berlusconi, od jeho dob se ale natolik prohloubila, že začíná výrazně ohrožovat základní liberální směřování několika evropských zemí, zejména těch, které mají liberální tradice slabší než ty ostatní.
Populismus v politice, což je ostatně dost nešťastné slovo, za nímž je zapotřebí si představit především neideově chápanou politiku, která jede na pohon veřejného mínění ve stylu „lidu dejme chléb a hry“, je dlouhodobě nebezpečným faktorem střední a východní Evropy i České republiky, což jde opět na ruku Vladimiru Putinovi. Populismus nyní u nás vystřídal jasněji politicky profilovanou sociální demokracii, protože ji dokázal zničit. To se mu naštěstí nepovedlo s pravicí, reprezentovanou ODS. Právě ta nyní představuje, v rámci koalice Spolu a případně s politickým subjektem STAN, jediný širokospektrální ideový proud, který má a může mít demokratickou společenskou i politickou relevanci.
Růst plutokracie provázejí ještě razantní změny, jimž dává Ash názvy jako „tvrdý“a „měkký“ nacionalismus, přičemž uvažuje nad rozpadem cordon sanitaire mezi středopravicovými politickými uskupeními a tvrdou pravicí, která je proti evropskému projektu, snaží se vést kulturní války a staví se ostře proti Green Dealu.
To platí do značné míry i pro naši zemi. Tvrdá nacionalistická politická uskupení (ať už ultrapravá nebo ultralevá – v podstatě je to jedno…) zápasí o své místo na slunci a jejich rétorika je ještě mnohem radikálnější, než je toho schopno hnutí ANO. Dnes ještě o něco více než dříve ultras bojují proti ODS (naštěstí si ještě vzpomínám, jak dopadli zleva Jana Bobošíková a zprava Václav Klaus mladší, Petr Mach a Petr Robejšek), aniž by ve svém svatém nadšení pozorovali, jak nahrávají hlavnímu oligarchovi. O to více bude třeba pečovat o zachování a posílení středního pravicového proudu, opřeného o tolerantní vlastenectví, neagresivní prosazování národních zájmů v Evropě a racionální postoj k projektům typu Green Deal. Prosazení radikálů spolu s populisty může zavést zemi do víru změn směřujících k dezintegraci evropských struktur, což by nebylo žádoucí v době, kdy je třeba uvažovat o reformách EU, které by umožnily spíše její rozšíření, nikoli zánik.
Ashe evidentně trápí nejen názvosloví dnešní doby (uvažuje o době „post-war“, poválečné, a o době „post-wall“, tedy době po pádu berlínské zdi), ale zvažuje též realitu skrytou za metaforickými výrazy. Ruská speciální vojenská operace je eufemismem pro rozpoutání dobyvačné imperiální války, ruská speciální politická operace má podobně jasné kontury a cíl – oslabit Západ a jeho struktury, které se podařilo stabilizovat po letech zmatků na počátku devadesátých let, především NATO.
Pro naši zemi může být velice důležité, že ruská speciální politická operace se začíná projevovat i v zemích bezprostředně sousedících jak s Ukrajinou, tak s Českou republikou. Jak jinak, v Maďarsku a na Slovensku. Mimochodem, pro Ashe už Maďarsko liberální demokracií není, což je docela silné vyjádření. Je opravdu pikantní, že tito dva historičtí protivníci se spojují v opozici proti EU a v respektu k východnímu impériu.
(A zase, protože jsem starší, pamatuju si, jak Viktor Orbán statečně vyháněl sovětská vojska z Maďarska – o třicet let později se mu zřejmě ta ruská zdají přijatelnější.) Proto tak záleží na tom, jak dopadne válka na Ukrajině – v ní se totiž rozhoduje o dalším osudu střední Evropy. Někomu to může znít přehnaně, ale stačí se podívat na mapu. A vážně si někdo myslí, že v době, která je plná nebezpečí, by mohlo být rozumné volit
v rozhodujících parlamentních volbách ty, kteří vývoj u našich sousedů sledují s obdivem a pro Ukrajinu navrhují ponižující mír, který by Rusko vedl k dalším dobrodružstvím? Nebo ty, jejichž vzorem je „šťastný živočich“, jehož obzor končí mezi Strážnicí a Kúty, a bohem bůček zalitý bohatě pivem? Nebo ty, kteří si stát stále pletou se zemědělským a potravinářským holdingem? Nebo ty, jejichž nejvýznamnějším politickým cílem je rozložit standardní politickou scénu chaosem a obstrukcemi?
Rok 2025 bude možná rokem rozhodnutí i pro jiné země a regiony než Českou republiku. Možná pro Ukrajinu. Naše země, respektive její obyvatelé se ale na podzim budou bezpochyby rozhodovat, jaký charakter bude mít politické a společenské prostředí, v němž chtějí i nadále žít a vychovávat své děti. Byly tu možná doby, kdy jsme se mohli lehce usmívat nad předvolebními mobilizacemi. V klidných dobách může působit volání po mobilizaci směšně. Ne tak v době, v níž aktuálně žijeme.