Kontexty 3 / 2018

• Instituce jsou v perspektivě „tekuté“ modernity (Z. Bauman) považovány za zastaralé, neproduktivní, ba strukturálně nevyhovující. Jedná se o trend přítomný v západní kultuře přibližně dvě století, k jehož umocnění došlo na Západě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Od té doby platí, že být „in“ znamená bojovat proti institucím typu bank, obchodních společností, politických stran a církví. Vymýšlejí se tudíž nové společnosti, strany a církve, případně se jen anarchisticky boří ty stávající. Něco podobného můžeme vidět i dnes, v mnohem silnější a současně racionálnější a užitkové poloze. Pokud chce někdo kupříkladu založit politickou stranu, jedná se o „podnikatelsko-mediální projekt“, který má máloco společného s ideovým programem. Důležité je být inovativní a „nový“, přičemž novost spočívá pouze v nápaditém jméně a logu. Vše ostatní je záležitost revolučního vývoje. Jungiánská tradice je ovšem proti, a to z důvodů evolučně-antropologických. Struktury lidské mysli jsou založeny na dlouhodobém budování hierarchických a „síťových“ struktur, takže je nemožné začít na zelené louce. Nové ideologie (typu multikulturalismu či genderismu), v nichž plavou současné instituce, nemohou dát lidem ani jejich institucím správnou orientaci, protože popírají základní principy, v nichž bytují lidská mysl a hluboké tradice společnosti. Jungiáni se příliš nezabývají politologickými analýzami moderny, svým akcentem na trvalost a archetypálnost lidského způsobu uvažování však představují účinnou brzdu nových ideologických výmyslů, které stávající instituce kreativně vyprazdňují, a tudíž ničí.
• Žáci C. G. Junga oceňují společenské rituály. Stačí připomenout třeba výstižnou kapitolu z knihy Mýty Josepha Campbella, která je vlast­ně charakteristikou pohřebního rituálu po atentátu na prezidenta Kennedyho, jenž se stal bodem zlomu. V něm si americká společnost uvědomila svou sounáležitost a současně zakořeněnost ve své vlastní kultuře: ta má ovšem podle Camp­bella univerzální rysy. (Autor rozvíjí souvislost amerického pohřbu s perskými rituály, ale to nás nemusí pro tuto chvíli trápit.) Společenské rituály jsou zkrátka důležité, a to i v naší době. Není snad ani zapotřebí dodávat, jak je tato oblast podstatná pro období, kdy mizí zájem o formálně uzavřená manželství, o „přechodové rituály“ vedoucí k dospělosti a o pohřební obřady – zkrátka o „formy“, které jsou užitečné pro zachování „obsahu“. Konzervativní politika je tu zajedno s psychology, kteří zdůrazňují propedeutický a smysluplný svět rituálů, jež jsou zabudovány ve struktuře lidských osobností. Ty nejsou pouze nehotovými bytostmi, které očekávají naplnění v nějakém kolektivním Člověku, zbaveném všech nedokonalostí (marxismus), ale naopak bytostmi, které mají své kulturní ukotvení ve vědomém i nevědomém světě, který obývají.
• Psychologové jungiánského typu si nejen rádi hrají, ale také o hře vážně přemýšlejí. Hra je jim nejen nezávaznou zábavou, ale činností, která cosi vypovídá o lidské společnosti a jejích potřebách. Úvahami o hře navíc vážně zavádějí řeč na klíčové téma, kterým je oblast lidské svobody. Lze to ukázat jednoduše na nějakém druhu sportu. To, že má například fotbal či hokej svá pravidla, přece neznamená, že by tato pravidla rušila svobodu hráčů – přesněji: vytyčuje hranice, v nichž je svoboda uskutečnitelná. Co víc? Hra je právě tehdy kreativní, když se pravidla dodržují a když existuje postih za jejich porušení! Máme-li převést tyto představy na společenskou oblast, můžeme si dovolit i jistou aktualizaci. Existuje-li například v soudobé české politice strana, která nerespektuje nepsaná ani psaná „pravidla hry“, jde patrně o subjekt, jehož hodnota je vysoce problematická. Je-li hnutí ANO podnikatelským subjektem, založeným na nerozlišování politické, hospodářské a mediální moci a reality stranického ideového ukotvení, ocitáme se v podobné situaci, jako kdyby se na fotbalovém hřišti objevili hráči, kteří by tvrdohlavě trvali na tom, že se toho dne nebude hrát na trávníku fotbal, ale řekněme indiánská hra pelota. Není proto vůbec od věci představit si současnou západní civilizaci jako soustavu her, které mají svá pravidla, jejichž nerespektování znemožňuje hru všem zúčastněným, nikoli pouze několika jedincům.

Jordan Peterson a jeho kolegové, bojující v současných kulturních válkách na jedné straně barikády s konzervativci, mají ovšem své zvláštnosti a libůstky, které se jeví jako poněkud problematické. Tradičně jim úplně nesedí trvání na historičnosti událostí (konzervativní křesťané například musejí trvat na tom, že život Kristův nebyl „jen“ mýtus), a přece jen se zdá, že jejich vášeň pro srovnání a analogie je občas zavádějící. Také se nedá podcenit fakt, že občas dokážou rozebrat na prvočinitele cokoli, včetně samotných konzervativních institucí. Rozhodně ale představují původně docela revoluční učení, které je najednou dostatečně „konzervativní“ či „pravicové“. Zřejmě to souvisí s posunem celé západní kultury směrem k budování kulturně-levicového univerza, které se projevuje například povinným zaváděním nesmyslné transgenderové terminologie. Kdo by to byl řekl, k jakým nečekaným obranným ideovým spřízněním může dojít!