Editorial
Stanislav Balík
Když začaly o prvním říjnovém víkendu nabíhat první výsledky komunálních a prvního kola senátních voleb, mnozí nevěřili svým očím. Uhranuti Babišem předem očekávali zopakování loňské parlamentní dominance, kdy za sebou ANO nechalo své protivníky s obrovským odstupem. Komunální volby ale přes složitost interpretace svých výsledků ukázaly, že mobilizační potenciál ANO je přece jenom omezený. Ačkoli zvítězilo co do počtu hlasů (díky větší podpoře ve velkých městech), výsledky zůstaly velký kus za očekáváním. Komunální scénu zdaleka nepřeválcovalo a nebude jí v dalších čtyřech letech dominovat.
Moc nepřekvapil úspěch nejrůznějších nezávislých uskupení, která ovládají stále větší část komunální scény. A není divu, když i mnozí komunální politici, když se jim to hodí, tvrdí, že komunální politika vlastně ani politika není. Proč potom volit politicky?
Úspěch ODS pak byl větší, než se čekalo. Až tak velký, že mnozí zaskočení novináři, kteří neoplývají sympatiemi k této straně, nevěděli, jak reagovat. Na aktuální podpoře největší pravicové strany je zajímavé to, že není koncentrovaná jen do velkých a největších měst jako v těsně „předkrizovém“ a „krizovém“ období někdy po roce 2008, ale že se obnovuje i v menších městech a obcích – to lze dokumentovat i na výsledcích voleb senátních. Jestli lze někoho označit za skutečného vítěze letošních říjnových voleb, je to ODS. Jistě, ANO vyhrálo ve velkých městech, nicméně ODS se jako jediné podařilo získat o dost více hlasů, navýšit počet zastupitelů a setkáme se s ní ve všech velikostních typech obcí. Touto kombinací pozitivních zpráv se nevyznačuje žádná jiná strana.
Až s odstupem čtyř let vidíme, že způsob reakce na krizi, který ODS po roce 2013 pod vedením Petra Fialy zvolila, nebyl nevyhnutelný a samozřejmý. ČSSD ukazuje, jak to také mohlo vypadat – nejednotnost, nejasná linie, frakční boje, finanční rozklad, propad hlouběji a hlouběji. Až by jí mohlo být jednomu líto, kdyby si za to ovšem nemohla sama.
Komunální volby jsou oproti ostatním specifické. U většiny hlavních politických sil v nich panuje velká setrvačnost, snad s výjimkou největších měst. Obtížně uspějete tam, kde jste dosud nebyli nebo odkud jste vypadli. Z tohoto důvodu byla důležitá i čísla o tom, kolik a kde byl kdo schopen postavit kandidátních listin, přístupná už před volbami. Již z toho šlo např. usuzovat na blížící se debakl socialistů a komunistů i na stagnaci ANO, které nejenomže nedokázalo rozšířit svou přítomnost na nová místa, ale vyklidilo také některé minulé pozice. Výsledky obecních voleb proto mnohem spíše hodnoťme v mezivolebním srovnání – tak se dozvíme víc než jenom ze srovnávání uvnitř jedněch voleb.
Stačilo jen pár hodin a dní po uzavření volebních místností, abychom se znovu ujistili, že mnohé stereotypy mají pozoruhodnou životnost. Tak musíme znovu po všech možných volbách vysvětlovat, že vítězství ve volbách v systému poměrného zastoupení neznamená automatický nárok na zformování exekutivy. Zvlášť když mluvíme o vítězích s dvaceti či pětadvaceti procenty. Bohužel se medializované případy zformování obecních rad bez vítěze zřejmě přetaví v další posílení volání po zavedení přímé volby starostů, což by bylo to nejhorší, co by se v současném politickém uspořádání mohlo obecní samosprávě stát.
Znovu, už asi posedmé, se ukázalo, že je komunální volební systém komplikovaný a že jeho účinkům nerozumí ani řada těch, kdo sestavují kandidátní listiny, natož běžní voliči. Bohužel, náprava se nerýsuje ani někde daleko za obzorem. Nikdo ji netematizuje, a už vůbec neshání politickou podporu pro případnou úpravu či větší změnu.