Kontexty 6 / 2013

Editorial

Jiří Hanuš

20 let existence CDK

Když jsme probírali v době mých studií na Filozofické fakultě v Brně období první republiky, zdálo se mi tenkrát, že dvacetiletí, které bylo dopřáno tomuto státnímu útvaru, bylo velmi dlouhé. Nechápal jsem tehdy výrok, který se v rámci jakési „tatíčkovské“ tradice vkládal do úst Tomáši G. Masarykovi, že republika by si zasloužila delší dobu ke své stabilizaci. Dnes to už chápu. Čas je pozoruhodný a přitom zrádný fenomén. Dvacetiletí se mi zdá nyní, jak stárnu a připomínám si různá výročí (24 let od revoluce „mé generace“ v roce 1989!), už mnohem kratší dobou než tenkrát, za mých studií.

Dvacet let mě také dělí od doby, kdy jsme s přáteli (Petrem Fialou, Františkem Mikšem a Zdeňkem Granátem) zakládali CDK, tedy Centrum pro studium demokracie a kultury. Bylo to v době gründerské, době „zlatých devadesátých“, která přála budování nejrůznějších institucí – politických stran, univerzit a škol, občanských sdružení a podobně. Založit nějakou instituci bylo tehdy relativně snadné. Dnes je ale již namístě úvaha jiného druhu, totiž po smyslu a udržení těchto institucí v době, která má tendenci organizacím všeho druhu nedůvěřovat, neustále je za pomoci různých státních mechanismů kontrolovat a případně je rozleptávat administrativními zátěžemi provázejícími například evropské projekty.

Musím konstatovat, že za těch dvacet let se naopak moje důvěra k instituční formě společenské organizace na ideové bázi spíše prohloubila, a pevně doufám, že to není důvěra nekritická. Řečeno velmi prostě a na základě zkušenosti: kvalitní instituce vytvářejí vztahy, umožňují formulovat pevné názory a stanoviska, budují potřebné společenské mikroklima, dávají práci a prostor kreativní tvorbě. Ne že by jednotlivé instituce nemohly zdegenerovat, ideově se vyprázdnit a zcela se znemožnit, to ale nemůže být důvodem pro nedůvěru v jejich pozitivní společenský význam.

Popravdě řečeno, úplně přesně nedokážu říci, v čem tkví jistý úspěch dosažený CDK – a k úspěchu lze jistě počítat i zmíněnou skutečnost dvacetileté existence. Možná je to sdílenou liberální koncepcí a poměrně značnou tolerancí všech klíčových pracovníků tohoto centra, možná jistým rozkročením mezi různé typy činností (vydavatelství, typografické studio, politologické analýzy, časopisecké diskuse, konference a semináře etc.), možná neustálou snahou hledat formy činnosti vhodně se přizpůsobující měnícím se společenským podmínkám, nevím. Možná je to všechno dohromady a ještě něco navíc, co patří k životu jednotlivců i institucí, totiž potřebná „dotace štěstí“, která umožňuje proplout nezbytnými krizemi a zápasy.

Pokud by za mnou dnes někdo přišel a zeptal se mě, co že je to vlastně CDK, a já neměl příliš času mu líčit celou historii, asi bych mu – a možná bez zbytečných slov – vtiskl do rukou časopis Kontexty, „vlajkovou loď“ Centra. Nikoli proto, že bych si myslel, že Kontexty shrnují celou šíři našich aktivit, ale pozornějšímu čtenáři by snad neuniklo, že Kontexty vyjadřují mnohé z toho, oč CDK usiluje. A nejen to, jedná se o revui (mimochodem, také vychází již pět let, tedy čtvrtinu času existence celé instituce), která vyjadřuje jistý názor, jistý vztah k hodnotám, pojetí člověka a světa, k němuž se CDK hlásí, o kterém přemýšlejí jeho členové a které propagují. Jak se domnívám, Kontexty mají v sobě také určitý jednotící princip charakterizující celek – možná to někoho udiví, jak je tento princip jednoduchý. Dal by se vyjádřit jedinou větou: Snažíme se většinou dělat v CDK věci, které nás baví a o nichž si myslíme, že mají budoucnost.

Pokud se připomíná, ba slaví nějaké výročí, je namístě poděkování. CDK bychom nemohli vybudovat bez finanční podpory sponzorů, kteří fandili a fandí naší práci, bez týmu spolupracovníků – zejména auto­rů, ale i překladatelů, analytiků, korektorů, grafiků, bez zázemí vytvořeného sekretariátem a především bez čtenářského a posluchačského zájmu, bez všech příznivců – a pravděpodobně i oponentů.

I když to poněkud odporuje mé profesi historika (mám se alespoň na co vymluvit, když má predikce nevyjde!), domnívám se, že v příštích letech společenská úloha institucí typu CDK spíše poroste. Nebudou to časy jednoduché a možná budou vyžadovat jisté odříkání. Na druhé straně lze očekávat, že organizace vystavěné na jasném ideovém principu a současně dostatečně pružné vzhledem k jednotlivým druhům svých činností budou spíše onou pověstnou solí, bez níž by společnost byla mdlá a bez chuti.

Obsah

Rejstřík ročníku

Rejstřík ročníku 2013

Texty

Alexander Tomský
Vidět jinýma očima

František Mikš
„Jiná modernita“ a obrana přirozeného světa

Petr Fiala
Disent, ideály a demokratická každodennost. Ke srovnání podmínek, funkcí a výsledků českého a polského disentu

Michal Kubát
Filosofický marxismus si stále uchovává jistou intelektuální přitažlivost. Rozhovor s Markem Bankowiczem o jeho nové knize Kritikové marxismu

Marek Bankowicz
Marxismus jako krajní libertarianismus. Giovanni Sartori o rozkladu hegeliánské filosofie

Petr Pelčák
Brněnští němečtí architekti v období první Československé republiky

Rozhovor

Jiří Hanuš
Okno do reality, nebo kafemlýnek? Rozhovor s historičkou Radmilou Švaříčkovou Slabákovou

Výročí

André Blanchet
Camusův Člověk revoltující

Vzpomínka

Josef Mlejnek
Za Zbyňkem Hejdou. 2. února 1930 – 16. listopadu 2013

Literatura

Jiří Hanuš
Cherchez la femme! Kariéra kaplana Slopa

Petr Váša
Tomatom

Lucie Tučková
Vášnivě a prudce chci. Za abbé Pierrem

Básníci čtou básníky

Petr Čermáček
Přetvářet sny v písně

Poezie

Petr Čermáček
Domovní znamení

Nad knihami

Pavel Švanda
Mlejnkovo pokojně neklidné Sklepní okénko

Lucie Tučková
Pouť za Toufarem

Reakce

Ota Filip
Nad článkem „O potřebě demokratické politiky“