Kontexty 4 / 2019

Editorial: Chvála předsudků

Jiří Hanuš

Pokud dnes chcete získat nějaký evropský projekt, rozhodně se neobejdete bez toho, abyste se vymezili proti škodlivým předsudkům. Není dnes také lepší označení, které by se dalo zvolit pro ostrou polemiku a zdolání nepřítele. Má zkrátka předsudky a basta. Je kritický k LGBT komunitám? Má předsudky. Nepodporuje nutnost klimatických opatření? Má předsudky. Nelíbí se mu propotratová politika? Má předsudky. Líbí se mu koloniální román o Robinsonu Crusoeovi? Má předsudky. A tak dále a tak podobně.

Předsudky jistě existují, protože existují chybné názory, svými nositeli silně emocionálně zabarvené. Za předsudky jsou však někdy – a stále více – považovány názory, které sice nelze doložit exaktním průzkumem, ale jsou výsledkem tolik vysmívaného zdravého rozumu a citového vztahu k myšlení minulých generací. Příklady ze školského prostředí: pokud si na základní škole učitel dějepisu myslí, že je matematika k ničemu a že už to říkala jeho prabába (stačí si přece spočítat výplatu!), je to zajisté situace, s níž by se mělo něco dělat. Zvláště tehdy, když dotyčný učitel razí tento postřeh ve svých hodinách. Složitější je to v případech, kdy se jedná o hodnotové soudy. Za komunismu bývali popotahováni učitelé, kteří chodili v neděli pravidelně do kostela, neboť měli jít příkladem ateistického světonázoru. Pokud se takový učitel bránil tím, že k tomuto jednání jej vedli jeho rodiče a že i jemu to dává jakýsi smysl, šlo ho při jeho postihu zničit za politováníhodný náboženský předsudek, který byl v kolizi s údajně vědeckou ideologií marxismu‑leninismu. Učitel mohl být ovšem převychován, což se však nedělo vždy a všude, neboť utopický prvek komunistické ideologie slábl den ze dne. Komunisté se nakonec dívali na věřící se shovívavým úsměvem, asi jako se chytráci dívají na idioty. Kupodivu, chytráci ostrouhali.

Co z toho plyne? Na místě je opatrnost a rozlišování. Takzvané předsudky má někdy i ten, kdo nenaletí na každou novou hloupost, která se objeví ve veřejném prostoru. „Mít předsudky“ totiž znamená mít určité zkušenosti, které nedovolují propadnout kdejaké módní vlně. Kdo má předsudky, bývá často zakořeněn v tradici, nebývá ohebný při každém závanu větru. Cenné předsudky tohoto druhu mívají starší lidé, které bychom měli mít v úctě. Vyrostli v jiné době a v jiném prostředí a dívají se trochu podezíravěji na novinky. Však mají své zkušenosti! Vědí, že život je také o tom, že si člověk trvá na svém, ať to stojí, co to stojí. Že neuhne ze svých názorů, ze svých stereotypů, z toho, co přijal od svých rodičů a prarodičů. Že je život založený na rituálech, které nás pojí s minulostí. Někdy jsou tyto stereotypy chybné a je třeba se jich zříci. Někdy jsou naopak záchovné a měli bychom se jich držet jako klíšťata.

Jako historik bych mohl ledacos dodat. Užitečnost předsudků bych mohl doložit například na selském stavu. Ano, staří čeští sedláci bývali jistě tvrdohlaví, což je emocionální doplněk předsudků. Bývali tvrdohlaví, když přicházela modernizace, v čemž neměli úplně pravdu. Bývali ale také tvrdohlaví a plní „předsudků“, když přicházela kolektivizace, a většina z nich si uvědomila, jaká katastrofa se chystá. Dnes bychom mohli dokonce říci, že to byli velcí ekologové se vztahem k půdě a že bychom si z jejich předsudků mohli vzít příklad. Chválu předsudků bych také mohl předvést na kněžském stavu. Ano, bývali to velmi konzervativní muži, duchovní, kteří se třikrát denně modlili breviář a věřili starým katechismům. Kupodivu, právě tihle lidé většinou v nacistických i komunistických koncentrácích obstáli a ještě přitom pomáhali druhým.

Předsudky bychom totiž mohli někdy nazvat hodnotami, které sdílejí lidé s jinými myšlenkovými horizonty, než máme my. Co s nimi? Patří na smetiště dějin? Ano, podle komunistů a jistých postmodernistických skupin v každém případě. Někdo má předsudky náboženské, jiný politické, někdo další zase kulturní. Nám jde ale o krásný čistý svět bez předsudků. Naším bohem je věda, nebo spíše to, co za vědu považujeme. Aldous Huxley a George Orwell zdraví!

Ironicky řečeno: předsudky by dnes neměli mít především učitelé, vždyť vychovávají novou generaci, která se má předsudků štítit. Jedno antipředsudkové školení střídá druhé. Jsme svědky antipředsudkové kampaně. Ať zhyne starý podlý svět! Naši předkové přece nepochopili, jak to na tom světě chodí. Byli hloupí, jak zákon káže. Že se prababička modlila a chodila v procesí? Ach, ta katolická zabedněnost! Že si pradědeček myslel, že řemeslo má zlaté dno? Svatá prostoto! Že si nějaký náš předek myslel, že rozlišovat pohlaví má smysl? To už je nehoráznost kombinovaná s hloupostí. My, odkojeni vědeckými poznatky, přece víme, že pohlaví je pouhý sociální konstrukt!

Pointa je v tom, že ten, kdo si myslí, že se všech předsudků zbavil, v nich vězí až po uši. Že ten, kdo si myslí, že je chytřejší než jeho předkové, je většinou hloupější. Neexistuje automatický pokrok, a kdo si myslí, že pluje na té nejpokrokovější a nejmodernější vlně, skončí brzy otrhaný na pláži obraný totálně o všechno – a bude hledat svého Pátka, který by mu pomohl nést jeho smutný úděl.

Stáhněte si celé číslo v PDF
(9,95 MB)

Obsah

Texty

Petr Dvořák
Přímá volba prezidenta, přímá cesta k chaosu

Nick Cohen
Populismus, nebo spíš moderní extremismus?

Jan Rokita
Září 1939 a polská politická existence

Jiří Štaif
Modernita a pocit společenské krize: Masaryk, Bráf a Bakule

Bohumil Nekolný
Historie a osobní dějiny

Rozhovor

Zásadová solitérka české politiky. O Heleně Koželuhové. Rozhovor s Michalem Pehrem

Vzpomínka

Josef Mlejnek
Loučení s Františkem Derflerem

Literatura

Joseph Epstein
Stefan Zweig, Evropan

Ty jsi sladkost, a já jed…
Fridrich Bridel (1619–1680). Rozhovor s Hanou Bočkovou

Fridrich Bridel
Co Bůh? Člověk?

Poezie

Petr Král
V srsti

Vaši nejmilejší básníci?

Ivana Ryčlová
Tisíce lesklých střel

Nad knihami

Martin Fiala
Kniha, která Trumpovi rozumí.
The Case for Trump

Příloha: Výtvarné umění

Roman Musil
Příběh Kubištova Paridova soudu

František Mikš
Krása je příslibem štěstí.
Pierre Bonnard a chvála aktu