Editorial: S Františkem na víno! aneb chvála dobrého života a přátelství
Petr Fiala
Časopis Kontexty je do značné míry projektem generačním. Rozsáhlé výzkumy podporované granty Evropské unie téměř s jistotou prokázaly, že příslušníci jedné generace jsou zhruba stejně staří. Není proto divu, že když už mnozí z nás oslavili abrahámoviny, stalo se něco takového nedávno také Františku Mikšovi. Užívám-li zde ovšem archaické označení padesátin, hned cítím, že je na tom něco nepatřičného. Padesátin se v poslední době přece dožívají čím dál mladší lidé. K těm nejmladším z nich určitě patří František Mikš.
Byl jsem naším přísně individualistickým kolektivem vybrán, abych jako zkušený táborový řečník o Františkovi napsal pár slov. Možná i proto, že se známe skoro tři desítky let, že se společně snažíme o mnoho vznešených věcí a že v neustálém dialogu řešíme i tak všední záležitosti jako třeba, jak dobře žít.
Goethe někde řekl, že „současná generace objevuje, co ta stará už zapomněla“. Naše generace objevovala především svobodu. Nejprve ji hledala, prosazovala, pak se ji učila zvládnout a dnes bojuje o její udržení. Je proto možná příznačné, že jsme se s Františkem seznámili začátkem roku 1988 v jednom malém suterénním bytě v Brně na Kotlářské ulici (až budu psát paměti, napíšu, že to bylo naproti domu, kde bydlel básník Skácel, ale na tyto memoárové třešničky máme ještě čas) na setkání redaktorů samizdatových časopisů Revue 88 a brněnské verze Střední Evropy. Od té doby spolupracujeme nepřetržitě. Taky hledáme a experimentujeme. Společně jsme si koupili první dýmku (šetřili jsme), taky první auto, vydávali časopis Proglas, převzali (a splatili) dluhy po vytrativším se kolegovi, spolu psali články a knihy a rozvíjeli různé projekty.
Na všem pracujeme nadále, byť modifikovaně. Dýmky mám já, František zápalnou oběť bohům vzhledem ke své neklidnější povaze provádí jinak; auto máme každý svoje, dluhy moc nemáme a pořád píšeme jako o život, protože věříme, že se tím dá něco změnit. Vlastně to víme. Ale hlavně stále vymýšlíme, co by se dalo ještě udělat, aby to tady bylo lepší. Úkoly si pečlivě rozdělujeme. Já třeba zrovna zlepšuji politiku, František začal psát úžasné knihy o umění a naposledy taky o ženách. Je to ovšem tak, že František se zajímá o politiku a já zase o umění. A oba milujeme ženy (když každý tu jednu svoji, tak je to stejně plurál, že ano…). Chtěl jsem jen neobratně říci, že prostě bez přítele Františka bych nebyl tam, kde jsem. Františkův oblíbený J. K. Chesterton napsal, že „přátele potřebujeme i proto, že se často vyjadřujeme nedokonale. Kdo jiný by nás mohl opravovat?“ Tož Františku, Pánbůh zaplať i za to opravování!
V půlce produktivního věku (kdepak života) se nehodí bilancovat, to nejlepší teprve přijde. Ale cihličky na naše budoucí pomníky je třeba klást už teď, nikdo jiný to za nás neudělá! Proto ještě pár slov o našem jubilantovi.
František Mikš je člověk v tom nejlepším slova smyslu hledající, inovativní, rozvíjející nové nápady, projekty a aktivity. Je typický selfmademan. To stojí za zdůraznění a za obdiv (tato věta je zcela vážná), u nás jich moc není. Za komunismu se vyučil elektrikářem s maturitou. O jeho knihách – ať už píše o Gombrichovi, „jiné“ modernitě nebo ideologii a utopii v moderním umění – jsou lidé ovšem přesvědčeni, že je psal univerzitní profesor. František se ke všemu postupně dostal sám. Zdánlivě jakoby lehce (sám o sobě řekne, že není moc ukázněný), ve skutečnosti nesystematicky systematickou tvrdou prací a vytrvalým úsilím. Naučil se jazyky, nastudoval, co potřeboval, stal se skutečným vzdělancem. Dnes píše o umění knihy, které jsou v našem prostředí neobvyklé, chytré a navíc se dobře čtou. Spojuje v nich filozofické, historické a kunsthistorické znalosti s jasnými názory. Je autoritou mezi lidmi, kteří tomu rozumí. Co se vám může podařit více?
František je také člověkem veřejně angažovaným, v tom nejlepším smyslu. Naše občanská společnost by vypadala jinak, nebýt jeho aktivit, nasazení a přesvědčení.
František je člověk pozorný. Má rád lidi, umí je spojovat, všímá si jich, je vlastně nesmírně sociální, ovšemže jako správný pravičák. Je velkorysý. Doporučuji s ním jít na pivo (nebo na víno). Jsou lidé, kteří budou do posledního haléře počítat, co kdo vypil. Jsou takoví, kteří budou útratu důsledně dělit na půlku. František to hned celé zaplatí a nikdy vám nepřipomene, že mu máte něco dát (teď rychle přemýšlím, jestli mu něco ještě nedlužím…). Ale ono nejde o pivo či víno, jde o to, že lidé jako František dělají náš svět lepší a hezčí. A je krásné mít je za přátele.
Malíř Edgar Degas řekl, že „v pětadvaceti má talent každý, ale není snadné mít talent v padesáti“. František Mikš ten talent má. O své – mimochodem výborné – nejnovější knize Obrana ženských tvarů napsal, že „je o světě, v němž by se dalo dobře žít“. František má talent takový svět vytvářet. To je přece úžasné!