Editorial: Složitost světa
Jiří Hanuš
Dnešní svět je složitý a polarizovaný. Hledat pravdu je v něm těžké. Jednoduché návody nefungují. Drobnou náplastí na tuto tíživou starost a obranou před propadnutím do naprostého pesimismu je skutečnost, že svět byl vždy složitý a polarizovaný, že najít pravdu bylo vždycky poměrně obtížné a že jednoduché návody nefungovaly v podstatě nikdy.
V Lidových novinách dne 16. 1. 2015 publikoval kněz a přední zemský katolický intelektuál Tomáš Halík názory na situaci po atentátech na francouzské karikaturisty. Vyjádřil nesouhlas s tím, že bychom je měli nazývat hrdiny naší doby, přirovnal jejich kreslený humor k antisemitským obrázkům a pozastavil se nad urážkou posvátných náboženských symbolů, vulgárními projevy neúcty a nad oslavou dekadence a cynismu (rozuměj v tomto případě dekadenci a cynismus redakce Charlie Hebdo). Tomáš Halík má do značné míry pravdu.
ČTK dne 15. 1. 2015 publikovala zprávu, podle níž papež František v letadle, v němž se vznášel nad Filipínami, prohlásil něco v tom smyslu, že pokud by jeho přítel, poradce Albert Gasparri, řekl nějakou nadávku na adresu jeho matky, může od náměstka Krista na zemi očekávat ránu pěstí. Řekl to zajisté v souvislosti s francouzskými karikaturistickými provokacemi. Papežův názor – podobně jako jeho nositel – je více než sympatický.
Tomáš Halík i papež František mají pravdu. Možná jen trochu přeceňují motivaci džihádistů, kterým tolik nevadí, že západní karikaturisté kreslí proroka, ale spíše to, že lidé ze Západu vůbec kreslí. Kdo chce západního psa bít, hůl si najde. Pokud chtějí svými výroky oslovit též běžné muslimy, neplatí teze o tom, že nás ohrožují jen největší radikálové a islám je v tom nevinně. Ale budiž. Halík i papež jsou venkoncem slušní lidé. První se více než dostatečně distancoval od islamistického násilí jako formy odporu proti „vulgaritě“ karikaturistů, a nedá se též předpokládat, že by papež tloukl Gasparriho každé ráno a večer v jiných, méně podstatných záležitostech než je synovská úcta.
Ale ukážu vám mnohem vzácnější cestu, říká apoštol.
Tomáši Halíkovi se dá připomenout příběh z moderní české mytologie. V ní se vyskytuje jistá postava jménem Jan Patočka, Halíkovi mimochodem známá. Ostatně, pokud by neexistovala, museli bychom si ji vymyslet. Tento muž, který celý život hloubal nad jemnými distinkcemi platónských dialogů a marginálními koncepcemi národních buditelů, se v závěru svého života zastal jakési podivné hudební skupiny, která měla být režimem uvězněna za svá veřejná vystoupení. The Plastic People of the Universe bylo uskupení, které svým žánrem uráželo estetické cítění znalců, svými obhroublými a často přisprostlými texty provokovalo mnoho západních hodnot a jejich nositelů, nejen komunistické lídry. V životních osudech členů skupiny a v jejich díle by se našlo mnoho dekadence a cynismu. A rozhodně málo krásy, po léta pěstované v jemné duši Jana Patočky. Co se to stalo s tímto starým mužem, že si v rozhodující chvíli odpustil kritiku na adresu skupiny a jednoznačně jí vyjádřil svou podporu? Co se to stalo, že podpořil něco, co bylo ve značném rozporu s jeho chápáním hodnot a estetikou?
Papeži Františkovi bychom jistě nějakou tu ránu (zvláště v naznačeném případě) rádi odpustili. I proto, že víme, že je to jezuita, a dobře známe příběh zakladatele Tovaryšstva Ignáce z Loyoly, v němž tento udatný světec chtěl vytasit svůj vojenský kord na každého, kdo podle jeho názoru urazil Bohorodičku. Připomeňme však, že to bylo přibližně před pěti sty lety, kdy na tom bylo křesťanství podobně jako dnes islám. Plné konzervativních názorů na uspořádání společnosti, plné po zuby ozbrojeného rytířstva, ochotného ztratit život pro náboženské a politické cíle. Po těch letech se nám sice může stýskat, ale přece jen bychom si mohli uvědomit, že se společnost posunula ze světa, ve kterém byla na denním pořádku vendeta, k poněkud civilizovanějším způsobům, jakými řešíme podobné situace. Konečně, i díky vývoji v církvi, která už ve středověku radila rozvášněným hlavám, aby zastrčily dýku do pochvy a daly svou záležitost raději „k súdu“. I církev totiž naznala, že za ranou pěstí většinou přichází odvetná rána, což pro život společnosti není ideální.
Svět je složitý. Orientace obtížná. Staré návody bezcenné. Nečiní mi potíž přiznat, že mnoha problémům současného světa nerozumím. Ale ještě obtížnější je někdy vyznat se sám v sobě. Co mě u všech všudy vede k tomu, abych poučoval v jednom textu kněze i papeže současně a připomínal, že bychom neměli liberalismus západního střihu házet přes palubu? Mohlo by se totiž lehce stát, že bychom přišli o něco velmi důležitého, v čem spočívají lekce, jimiž jsme si prošli ve 20. století. Lekce, v nichž jsme poznali, že naše svoboda je nedělitelná přes náš instinktivní odpor k jiným lidem a jejich způsobům vyjadřování. Lekce, v nichž jsme se naučili, že existují institucionální nástroje, které nám umožňují uložit naše zbraně na půdu mezi staré železo. Lekce, v nichž jsme se naučili jednoznačně a bez výhrad zastat se v krizových chvílích autorů těch vtipů, jimž se sami nesmějeme.