Editorial
Jiří Hanuš
Článek Davida Gelerntera v tomto čísle s názvem Uzavírání vědecké mysli otevírá mnoho otázek, velmi důležitých pro naši současnost. Rád bych připomenul přinejmenším tři z nich.
Předně jde o problém sebevědomí vědy. Bohužel, tu a tam se i v české historiografii objeví náznak přeceňování tohoto způsobu lidského poznávání skutečnosti, ale schází důkladné studium a práce, které by nám objasnily, jak byla v novověku využita a zneužita věda k tomu, aby nahradila lidskou zkušenost a humanistickou a náboženskou tradici. Jak tvrdí Gelernter: „Mnoho vědců se holedbá tím, že srazili člověka z trůnu uprostřed universa a udělali z něho pouze dalšího tvora – tvora zvláště otravného – ve veliké mezigalaktické zoo. Na to mají právo. Pokud však takové silácké řeči využívají ke znevažování lidského hlediska, k bagatelizaci lidského života, jeho hodnot a ctností, civilizace a morálních, duchovních a náboženských hodnot (…), zneužívají své postavení.“ Zdá se, že bychom potřebovali něco, co se v anglosaské tradici nazývá dějinami idejí. Ty by nám možná vysvětlily, jak v moderně věda, která měla velmi daleko k pokoře, nahradila náboženství a pokusila se vysvětlit celek vesmíru a úžasnou jedinečnost i komplexitu lidského života. V tomto smyslu se bohužel někteří vědci stále chovají – řečeno lidově – jako by snědli všechnu moudrost. Nedosti na tom: jsou často schopni se chovat přesně podle starých vzorců, které kritizují. Inkviziční myšlení bohužel nepatří jen minulosti, kam je často odkazováno. Případy šikanování vědců, kteří neplují s proudem, jsou varující.
Text je však předně o tématu analogie mysli se softwarem a obecně člověka se strojem. Je to téma zásadní. Gelernter v podstatě tvrdí, že analogie je možná, ale má omezené možnosti. Znamená nejen redukci člověka na měřitelné a zvažitelné skutečnosti, ale též redukci na činnost – a současné zapomenutí na lidské bytí. Tomáš Akvinský zdraví při těchto podstatných větách: „Mainstreamoví komputacionalisté přistupují k mysli tak, jako by jejím účelem bylo pouze konat, a ne být. Ale mysl je zde jak pro činnost, tak pro bytí. Počítače jsou stroje a nečinný stroj je nevyužitý. O mysli nic takového neplatí. Naše mysl může být zcela klidná a nemusí dělat nic (nemusí ,provádět operace‘), a přesto se můžeme cítit mizerně nebo povzneseně, můžeme být ohromeni krásou předmětu před námi, cítit inspiraci nebo odhodlání – a takové okamžiky mohou být ústředním bodem našeho duševního života.“ Autor se pokouší nejen obhájit fenomén bytí, který je opozicí k fenoménu činnosti a provádění operací, jenž je typický pro srovnávání člověka se strojem, ale současně se snaží obhájit reálnou existenci lidské subjektivity a autonomii duševního života. Ty jsou bezostyšně zpochybňovány, byť by pro ně svědčila celá západní intelektuální i literární tradice.
To, co je ve hře, není ovšem maličkost. Článek je totiž především o chápání člověka jakožto lidské bytosti. Je zřejmé, že svůdné srovnávání lidí se zvířaty, hojné ve středověku, dnes jednoznačně nahradilo srovnávání člověka se strojem a že tento dominující rys je podporován i každým druhým hollywoodským filmem, nejen razantním vývojem počítačových technologií. Snad nás zachrání, že vezmeme vážně svoje tělo, své pocity, své emoce, své vědomí, jak nás k tomu nabádá Gelernter. Snad na tomto základě vybudujeme či obnovíme antropologii, která bude více odpovídat našemu postavení ve vesmíru, naší svobodě, naší schopnosti lásky jakožto tvůrčího prvku, našemu bytí. Že v sobě své lidství nakonec nepopřeme. Neboť platí nejen to, co napsal tento americký profesor ve svém brilantním eseji: „Člověk je jen počítač, ignorujeme-li všechno, co ho odlišuje od počítače.“ Samozřejmě platí ona analogie s přemýšlením mnohem starším, které si v této souvislosti můžeme připomenout: Člověk je jen zvíře, ignorujeme-li všechno, co ho odlišuje od zvířete.