Kontexty 3 / 2014

Když nastupovala do úřadu Sobotkova vláda, čekalo se v zahraniční politice leccos, zvláště výrazná proměna ve vztahu k Evropské unii ve smyslu nadšené podpory eurofederalismu. Realita v zahraniční politice je ale nakonec ještě horší, než čekali i ti největší škarohlídi.

Jistě, od moci odešla vláda, která v mnoha ohledech své zahraniční politiky mohla být charakterizována jako neokonzervativní (i když ani to neplatilo bezvýhradně – viz Nečasovo odmítnutí dalajlamismu). Vystřídali ji ideo­ví protivníci, k proměně dojít mohlo. Změny ve vztahu k EU spolu se střídáním vládní administrativy jsme již zažili – opakovaně. Nicméně od počátku devadesátých let jsme se mohli spoléhat na jednu jistotu – na poměrně pevnou atlantickou vazbu. Moc ji nerozkmitala ani Zemanova vláda s Janem Kavanem coby ministrem zahraničí, který ještě krátce před svým nástupem do Černínského paláce zjišťoval, jestli lze z NATO vystoupit. Snad proto, že černínský avanturismus tehdy vyvažoval ministerský předseda Zeman. Každopádně silné zakotvení v NATO bylo jakousi konstantou, na niž šlo spoléhat. Zpochybňovali jej komunisté a levé křídlo sociální demokracie.

Džin z lahve byl definitivně vypuštěn při organizování odporu proti umístění amerického radaru v Brdech – vnitropolitické důvody, které vedly sociální demokracii, aby povzbuzovala protiamerické vášně, definitivně zničily křehký konsensus na zahraničněpolitickém směřování země.

Ti, kdo se na podzim 2013 nechali ukolébat skutečností, že vláda nijak nezávisí na komunistických hlasech, a že se tedy budeme dohadovat pouze o vnitropolitických podružnostech, jsou zřejmě zděšeni – když slyší ministra obrany své země blábolit v souvislosti s posílením vojenské přítomnosti NATO v členských státech cosi o tom, že lidé mají stále ještě v živé paměti okupaci vojsk SSSR z roku 1968. A aby bylo jasno, že nešlo o náhodný úlet, přidá se o pár dní později premiér, když v zahraničí deklaruje, že nebudeme patřit mezi země, které by volaly po posílení vojenské přítomnosti jednotek NATO v Evropě a že zvyšování počtu aliančních jednotek v Evropě ještě řadu let nemusí být na pořadu dne. Těžko říct, co by se muselo stát, aby český ministerský předseda pocítil bezpečnostní hrozbu – možná by neprocitl, ani kdyby si Rus umýval holínky ve Vltavě.

Že nás v zahraniční politice čekají zajímavé časy, je zřejmé od chvíle, kdy spolu s Lubomírem Zaorálkem nastoupil na ministerstvo zahraničí jako první náměstek Radek Drulák, který ještě nedávno volal po revoluci, kdy by měla být v revolučním kvasu na ulici sepsána nová ústava. Jeho podivné kroky proměňující náš přístup k Číně, slova o konci politiky podpory základních lidských práv a svobod, jsou jenom začátkem.
Nejsmutnější je, že Stropnický, Drulák i Sobotka populisticky souzní s velkou částí veřejnosti. Jen si neuvědomují, že úkolem politiků a státníků není v otázkách bezpečnosti a míru nadbíhat náladám veřejnosti. Zvlášť dnes, kdy evidentně končí jedna éra mezinárodních vztahů založená na bezmezném spoléhání se na smlouvy a garance. Pozorovat to můžeme na příkladu Krymu – ať už to je se situací na Ukrajině jakkoli, faktická anexe polo­ostrova Ruskem je jasným a nezpochybnitelným porušením garance nedotknutelnosti hranic Ukrajiny z roku 1994. NATO ani USA neudělaly nic.

Pozorovatel tohoto dění musí být zneklidněn na nejvyšší míru. Evropa si navykla na život v míru a považuje ho za samozřejmost, o niž nemusí stále usilovat. Armádní techniku považují lidé Evropy pouze za pouťovou atrakci. Přes vznosná slova pronášená v souvislosti se sedmdesátým výročím invaze v Normandii si lze snadno domyslet, jakou podporu by měla obrana některého z východních členů NATO. Byli bychom ochotni vyslat naše vojáky do ostrého boje na obranu třeba Lotyšska? Po kolika přivezených mrtvých vojácích by propukly velké demonstrace za stažení se? V jiných evropských státech by to asi nebylo jiné.

Snad s výjimkou prezidenta republiky máme v čele politiky, kteří o našem severeoatlantickém obranném partnerství a závazcích už ani nemluví, natož aby byli schopni obhájit nepopulární kroky či se postavit v případě potřeby do čela národa. Historik si povzdychne – zase. Na politické elity v krizových časech máme smůlu. Jestli je to náhoda, nebo pouze máme to, co jsme chtěli a co si zasloužíme, je jedno.