Kontexty 5 / 2014

Říci, že jsou u nás politické strany neoblíbené, je eufemismus. Postoje k nim kolísají mezi krajnostmi: lhostejnost, opovržení, nenávist. Jisté oblíbenosti dosahují pouze někteří straníci, kteří se umí zatvářit nestranicky. Důvody, proč jsou na tom strany tak bídně, by vyžadovaly důkladnou analýzu. Zdá se, že k významným momentům patří prostá skutečnost, že se po revoluci před čtvrtstoletím neetablovaly ve své původní síle, tj. získaly málo členů. Mimochodem, je faktem, že značná část tehdejších elit, vedená prezidentem, jenž valnou část svého života strávil v opozici k bývalé státostraně, kterou byl též uvězněn, nebyla „partajnictví“ právě nakloněna. „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“, jak znělo tehdejší celkem pokrytecké heslo. Přiléhavě vyjadřovalo náladu doby. Bohužel, zdá se, že dnes platí v poněkud drastičtější podobě: strany jsou pro tuneláře a hlupáky, politika je svinstvo, všichni více či méně kradou, situace je mimo naši kontrolu (tuto verzi je možné různě variovat, konstantou však zůstává přesvědčení, že strany jsou korupčním prostředím par excellence).

Pozoruhodným fenoménem českého stranictví (a patrně nikoli pouze českého) je absence ideálů, z nichž by pramenily ideje. Jedním z temných mračen minulých totalitních režimů, z nichž ještě občas zaprší, je hodnocení ideologie jakožto lidské svobodě nepřátelské bestie. Zcela se vytratilo povědomí o tom, že aby se mohlo vůbec k něčemu ve společnosti dospět, je zapotřebí sporu různých, přesně formulovaných a komplexních myšlenek, které musejí splňovat dvě podstatné náležitosti: musejí být dostatečně pevné a přitom pružné, aby vyjadřovaly nějaké stanovisko, ale byly otevřené diskusi s názorovými oponenty. Bez základní ideo­vých konceptů politické strany hynou – na rozdíl od politických subjektů, které jsou založeny na náhodných, plytkých a lidovým náladám poplatných heslech. Pokud dnes něco ničí politické stranictví, jsou to mimo jiné věty o tom, že například lokální politika je možná bez idejí. Je až neuvěřitelné, že takovéto polopravdy vyslovují i ti, kteří jsou členy různých stran odleva doprava. Politicky ideová rozhodnutí totiž existují i v těch nejvšednějších záležitostech a na místní úrovni, jakkoli to tak na první pohled nemusí vypadat. Vždy jsou totiž ve hře priority a časové hledisko. Vzdávat se idejí a jejich významu je podobné tomu, jako kdyby se středověký rytíř měl vzdát svého meče. Jistě, mohl to koneckonců udělat, ale na základě svého rozhodnutí přestal být rytířem – a stal se dejme tomu mnichem. Pokud tedy nějaký politik tvrdí, že na idejích a pozitivně chápané ideologii nezáleží, měl by si hledat jinou práci.

Politickým stranám nesvědčí ani dlouhodobý trend, který se prohnal v šedesátých letech západní civilizací jako nějaký virus a nechal na ní mnoho šrámů. Byla to představa, že lidská společnost je málo svobodná v důsledku existence institucí a vlastní přeorganizovanosti. Zapomnělo se na prostou věc. Aby se mohlo vůbec hovořit o lidské svobodě ve společnosti, bez pravidel a organizací je zaštiťujících to prostě nejde. Politické strany tuto pošetilou představu o zbytečnosti institucí odnesly patrně nejvíce, i když je pravda, že na tom nesly svůj podíl viny. Pokud by ale mělo být něco předmětem moderní apologetiky, je to patrně myšlenka, že se svoboda bez institucí, včetně politických stran, stává pouhou chimérou.

Politické strany více než cokoli jiného připomínají pacienta po nehodě, který je převezen do nemocnice na úrazové oddělení. Každý příměr je samozřejmě zavádějící, ale co byste si pomysleli o nemocnici, v níž je takový pacient odklizen někam do kouta a okolojdoucí lékaři a zdravotní sestry si s pohledem na něj pouze znechuceně odplivnou? V takové situaci se ovšem nachází většina našich demokratických politických stran. Vyžadují naši angažovanost, naši péči a naši pozornost, ale zatím jsou pro nás obtěžujícím hmyzem, kazem na tváři naší společnosti. Je to smutný příběh, neboť ani sám nemocný není někdy schopen povědět, jak se mu ten úraz vlastně stal a co by nejvíc potřeboval.