Editorial: Utopie
Jiří Hanuš
Slovo utopie znamená v českém překladu něco jako ne-místo, místo, které neexistuje. Dalo by se také říci, že tento výraz znamená představu, koncept nebo třeba i vyprávění o společnosti nebo instituci, které nejsou a ani nemohou být. A to z různých důvodů: některé naše ideje jsou zkrátka příliš racionální, někteří z nás nemají úplně vyrovnaný smysl pro skutečnost nebo pro to, co je možné, jiní zase rádi plánují budoucnost, aniž by vzali v úvahu současná či minulá omezení – limity našich osobností i našich společenských uspořádání.
V každém případě patří utopie k modernímu světu a jeho projevům. Lze toho litovat, lze proti nim bojovat, ale bylo by podobně utopické se domnívat, že je lze zcela vykořenit. Snad by se dalo říci, že patří k lidskému pobytu v našem nedokonalém světě.
V tomto čísle Kontextů se čtenáři mohou setkat s několika podobami utopických projektů, historicky staršími i zcela aktuálními. Současné návrhy reprezentuje například Svaz Evropy, zmíněný v článku polského politologa Włodzimierza Marciniaka, rozebírajícího ruské úvahy o budoucnosti tohoto podivuhodného spojení Ruska a Evropy, které by mělo vyřešit slabé mocenské postavení těchto uskupení: Rusko a Evropa totiž jen s údivem sledují, jak vedle USA roste světová moc Číny a dalších zemí. Svaz Evropy musí údajně omezit moc USA, což by mělo být provedeno společným řízením ruských surovinových zdrojů, tedy jakousi kartelovou dohodou dodavatelů a odběratelů. Jak podotýká autor, je zajímavé, že klíčovým momentem této modernizační strategie je použití nejtradičnějších nástrojů z arzenálu politiky – surovin, území a dohod velkých koncernů.
O jiné utopii je možné mluvit přímo v současné Evropě spolu s Václavem Klausem: ten zde mluví (jako už poněkolikáté) o Evropě, která – jakkoli byla po válce poháněna ušlechtilými snahami o jednotu, které je nutné ocenit – končí v jakémsi byrokratizovaném nákladném a rigidním monstru,
v němž se rozhoduje bez skutečné znalosti věcí a v němž absentují základní demokratické principy. (Mimochodem, jeho slova bych považoval za přemrštěná, nebýt toho, že jako řešitel evropského projektu OP VK se nyní setkávám už na této primární úrovni s takovou byrokratizací a neuvěřitelnými absurdnostmi, že mu musím i na základě své zkušenosti dát za pravdu.)
A pak je tu vzpomínka na utopii, na kterou vzpomínáme v podstatě neradi, neboť ji nechceme příliš analyzovat. Stačí nám o ní říkat, že jsme kvůli ní „čtyřicet let trpěli“ – asi podobně, jako naši předkové kdysi říkali, že trpěli tři sta let kvůli Habsburkům. Ano, mluvím o komunismu, který se pokoušel v jeho rané fázi pochopit náš talentovaný a pracovitý historik Josef Slavík, jenž byl ve své době za své pokusy o nestranný pohled na sovětskou realitu dvacátých a třicátých let fackován zprava i zleva. I z jeho textů vyplývá, že utopie není možné podceňovat: převlékají se často do líbivých šatů a jejich promluvy jsou andělské. V lepších případech po snech utopických nocí pak přichází těžké ranní vystřízlivění – v horších případech však přichází strádání a někdy i lidské oběti.