Editorial
Stanislav Balík
S odstupem času se zdá, že migrační krize léta a druhé poloviny roku 2015 byla pověstnou poslední kapkou, kvůli níž se protrhla přehrada. Právě v jejím průběhu byly ad absurdum dovedeny některé postmoderní pravdy, na nichž čím dál více stála západní politika a společnost v posledních letech a desetiletích. Při ní se ukázalo, jaké konkrétní důsledky má zrelativizování odvěké funkce státu – zajištění bezpečnosti vlastních občanů, když byla upozaděna a namísto ní byl na první místo postaven prý humánní argument povinnosti vůči všem obyvatelům planety a zodpovědnosti za všechny nespravedlnosti světa.
Dosud léta mlčící a spíše neteční občané se vzbouřili a začali zpochybňovat i další výdobytky postmoderny v podobě nejrůznějších absurdních práv fiktivních či jen hypotetických minorit, výdobytky politické korektnosti a řešení jiných, často umělých problémů. To vše v posledních letech doslova „tlačily“ politické a společenské elity, které si mlčení a netečnost voličů vyložily jako souhlas a udělaly z těchto témat hlavní obsah politiky, který odsunul do té doby dominující témata spojená s hospodářskou politikou, ekonomickou svobodou apod. Šlo to přitom napříč politickým spektrem – od socialistů přes křesťanské demokraty až po konzervativce.
To vše skončilo. Nemusíme to dokládat jen mediálně srozumitelnými voličskými obraty typu brexitu či zvolení Donalda Trumpa. Pozorovat to můžeme i na změnách v politice rakouské, francouzské, holandské, polské, maďarské… Zkusme si představit, zda by bylo možné, aby před deseti, patnácti lety pronesl premiér členské země Evropské unie projev podobný tomu od Viktora Orbána, který si lze přečíst na následujících stránkách. Navíc se snadno může stát, že se Orbánova pozice v evropském kontextu během krátké doby promění z dnešní okrajové na středovou. Letité stranické a politické systémy totiž projdou vpravdě revolučními změnami, dojde-li k dnes avizovaným úspěchům radikálních stran ve Francii, Nizozemsku či Rakousku. A i kdyby ne, tradiční strany, které zažívají v posledních letech bezprecedentní ztráty, už reagují kdysi nepředstavitelným způsobem.
K čemu vlastně dochází? V zásadě stačí jednoduchým, až humpoláckým způsobem odmítat výdobytky postmoderny, nemít přitom ani reálný plán dalšího postupu či vůbec žádný jiný program a hlásat kdysi banální pravdy, aby to stačilo na volební úspěch. Vždyť co je převratného na heslu „America First“? Co je extremistického na tom žádat, aby si občané mohli svobodně stanovit pravidla života ve své zemi, a neohlížet se na jemnocit příslušníků jiných kultur? Co je divného na tvrzení, že stát má povinnosti vůči svým občanům, a ne vůči cizím?
Všechno to jsou požadavky, které se jen snaží postavit společenskou a politickou realitu zpátky z hlavy na nohy. Neříkají nic moc podrobnějšího o postoji k velkým hodnotám typu svobody, rovnosti, bezpečí a efektivity. I kdyby představitelé státu jen kladně reagovali na požadavky dnešní doby – měli na mysli předně zájem státu a zajímali se předně o vlastní, nikoli cizí občany –, ještě nám to neřekne nic o tom, jaký tento stát je. Třeba vnitřně zcela nesvobodný – ať už politicky, společensky či ekonomicky – a neefektivní. Jenže dnes se zdá, jako by o tyto zásadní otázky, řešící velké hodnoty, nešlo. Proto mizí do bezvýznamnosti mnohé kdysi silné strany, které neumějí na tento společensko-politický obrat reagovat.
Snad je ale stále ještě čas a naděje zachránit základy ústavně-liberálních svobod a standardní politické soutěže. Právě příklad Poláků a Maďarů ukazuje, že politická změna nemusí být nutně spojena s podivnými oligarchickými postavami, komiky, politickými subjekty na jedno použití, či dokonce skutečnými neonacistickými či neomarxistickými extrémy, ale může se odehrávat na půdorysu politicko-ideově profilovaných stran, s nimiž mohou jejich protivníci nesouhlasit, ale s nimiž lze standardně soutěžit. Najdou k tomu čeští a evropští demokratičtí politici sílu a dají jim voliči ještě jednou šanci?