Kontexty 2 / 2013

Editorial

Stanislav Balík

Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam! Eminentissimum ac reverendissimum Dominum, Dominum Georgium Marium Sanctae Romanae Ecclesiae Cardinalem Bergoglio, qui sibi nomen imposuit Franciscum.

Nežli mohl v půli března 2013 Jean Louis Pierre kardinál Tauran městu a světu oznámit velkou radost v podobě překvapivé volby nového papeže Františka, musel katolický svět strávit šok z první dobrovolné papežské rezignace po více než osmi stech letech. Jakkoli se optikou mediálního nadšení z prvních kroků papeže Františka jeví Benediktův pontifikát jako z jiného věku, neškodí se pokusit o jiný pohled.

V CDK a spřízněném nakladatelství Barrister & Prin­cipal vycházejí Ratzingerovy knihy v českých překladech již od roku 1996, tohoto zajímavého teo­loga jsme tedy neobjevili až zároveň s jeho volbou římským biskupem. V jeho osobě se v roce 2005 stal papežem velký teolog, jehož knihy byly a jsou zajímavé nikoli kvůli jeho papežství, ale kvůli pozoruhodným myšlenkám, které provokují a podněcují diskusi – viz třeba jeho koncept hermeneutiky kontinuity.

I když to tak vnějškově nepůsobí, přeci jenom asi platí jeho sebehodnocení z knihy Světlo světa – „jsem konec starého a začátek nového“. V Ratzingerově postavě jsme možná naposledy mohli vnímat některé středověké a raně novověké relikty spojované s papežstvím – a červené boty či honosný trůn jsou jen ty nejviditelnější. Současně ale určité kroky patří do éry nové, i když některé možná nechtěně.

Kdyby ke konci starého patřil třeba nepatřičný římský centralismus soustřeďující vše možné i nemožné do rukou vatikánské kurie, asi by se málokdo zlobil. Zřejmě nastal čas – Benediktovými slovy – vytahovat z pokladnice církevní tradice věci staré i nové, a to například ve věcech vlivu místních církví na výběr biskupů. Flagrantní selhání římské kurie – přinejmenším v komunikaci s laiky i kněžími – můžeme pozorovat třeba na slovenské kauze Bezák. Koneckonců v řadě případů se projevilo, že tento centralismus přestává fungovat, a především že přestává být respektovaným. Příkladem mohlo být Benediktovo nařízení změnit konsekrační slova (návrat k předkoncilnímu, ale současně i biblickému překladu), jež část národních církví – včetně naší – prostě a jednoduše ignorovala. Pro tuto chvíli není důležité, jak byl papežův pokyn, či naopak odpor proti němu teologicky zdůvodněn, rozhodující je nekonání a neuposlechnutí – tedy věc dříve neslýchaná.

Možná že Benedikt XVI. tím, že svým založením byl mnohem více univerzitní profesor a v dobrém slova smyslu katecheta než manažer, poukázal na neudržitelnost starých poměrů.

V lidském životě se střídají různé etapy, stejně tak je tomu v životě institucí, přičemž těch tisíciletých se to týká tím spíš. Předchozích osm let bývá vnímáno jako čas globální katecheze. Benedikt XVI. se soustředil na to, co mu je vlastní – na katechezi, které dal globální rozměr. Jeho promluvy a kázání měly podobu jasně strukturovaných esejů s velkou myšlenkovou hloubkou, v nichž se snažil obnovovat mnohdy pozapomenuté a zaprášené myšlenky církevních Otců a celé bohaté církevní tradice. Ne nadarmo se říkávalo, že zatímco na Jana Pavla se chodili lidé dívat, Benedikta chodili poslouchat. Díky knižním vydáním jeho kázání, v nichž nebylo místo pro improvizaci, je možno inspirovat se jejich promyšleností, hloubkou a racionalitou. Případem samým pro sebe je jeho trojdílný Ježíš Nazaretský. Ano, tento Petr utvrzoval své bratry ve víře.

Po katechetovi přichází pastýř. Pastýř velkého sociálního cítění, jemuž je improvizace vlastní. Pastýř – nový Petr – který po předchozím utvrzování ve víře káže o Božím milosrdenství a lidském soucitu. Myje a líbá nohy mladým vězňům a koná jiné petrovské poslání – skrze své bližní stvrzuje: Ano Pane, Ty víš, že Tě miluji.

Katolická církev je společenstvím mnoha tónů. Jeden právě doznívá z prostředí většinově protestantského Německa, druhý se celosvětově rozezněl z konce světa – z jihoamerických slumů. Kdo by před jedním či dvěma stoletími řekl, že i na začátku jednadvacátého století bude katolicismus tak přitažlivý a mnohatonální?

Obsah

Texty

František Mikš
O intelektuálovi, který se necítí dobře, ale měl by

Milan Uhde
Jak moc chutná moc I.

Françoise Thomová
Ruská zahraniční politika

John Agresto
Byla podpora demokracie chybou? Liberalismus, arabské jaro a zaskočení neokonzervativci

Ashley Rogers Bernerová
Za pluralitní vzdělávání. Alternativy ke vzdělávacímu monopolu financovanému státem

Aleš Filip
„Ruka a duše“ Nad obrazy prerafaelitů

Miloš Doležal
Osudové propletení aneb T + T. Příběh přátelství želivského opata Víta Tajovského a číhošťského kněze a mučedníka Josefa Toufara

Téma: Dvě malé brněnské scény

Josef Mlejnek
Přemýšlet o životě prostřednictvím divadla. Rozhovor s principálem Divadla U stolu Františkem Derflerem

Josef Mlejnek
Duch vane, kde chce, i v divadle aneb Fenomén Buranteatr

Portrét

Jiří Zahrádka
Gustav Mahler a česká hudba

Jens Malte Fischer
„Mahlerova hudba je sekyra na zamrzlé moře v nás“
Gustav Mahler – Vídeň, židovství, identita

Literatura

Jiří Hanuš
Příběh o ztraceném synu. Karel Josef Trotta a pád Domu habsburského

Lucie Tučková
Za okapem

Básníci čtou básníky

Josef Mlejnek
S poezií jsem se setkal dřív než s básníky

Nad knihami

Alexander Tomský
O potřebě pesimismu