Kontexty 2 / 2015

Editorial

Stanislav Balík

Dlouho to vypadalo, že reprezentace nového politického režimu vzešlého z deklaratorně anti-korupčního, ve skutečnosti především anti-polistopadového apelu let 2012–2013 vydrží dlouho a dlouho surfovat na vlně nespokojenosti s výkonem předchozí vládní garnitury. Že věří, že stačí řídit se heslem – kdo nic nedělá, nic nezkazí. Že nemá ideje, odvahu a sílu na zásadní změny. Že ke změně kvality vládnutí, kvality výkonu veřejné správy, kvality veřejných služeb a vůbec kvality života občanů stačí pouze „nekradnúť“, odhalit karuselové podvody a zmáčknout boháče.

Možná to platí i dále, možná se ale leccos mění. Spousta drobností prochází a zmenšuje postupně rozsah liberálního řádu vystavěného po pádu komunismu. Jsou to ale stále jen drobnosti, byť může jít o kapající vodu hloubící kámen. Přesto jsme v posledních týdnech zaznamenali, že společenská nálada se přece jen možná začíná měnit. Když Andrej Babiš prezentoval svůj plán na zavedení elektronické evidence tržeb, šlo o první komplexnější plán výrazné změny pocházející od této vládní garnitury. Představa to byla jednak megalomanská, jednak zasahující do životů statisíců lidí.

A vzápětí se zvedla vlna nesouhlasu – nejenom od politické opozice v čele s ODS, ale také od řemeslníků, restauratérů a provozovatelů nejrůznějších jiných služeb (a jejich stavovských reprezentací). To, jak rychle se z původně představeného komplexního návrhu couvá, může svědčit o dvojím. Buďto o tom, že vládním politikům schází odvaha a že při prvním zřetelnějším společenském nesouhlasu stáhnou jako spráskaný pes ocas mezi nohy. Nebo také o tom, že pouze zkoušejí, že vědomě přestřelují, aby si otestovali, co všechno jsme a nejsme schopni snést. A tak se nejprve stáhne návrh, že si každý zákazník musí povinně vzít účtenku, třeba za zmrzlinu. Pak se couvne, že vlastně není nutné, aby se to vztahovalo na úplně všechny živnostníky. A začíná se vymýšlet, jestli bude dělicí linií obor činnosti či (ne)existence stálé provozovny.

Do toho všeho se ukazuje, že Andrej Babiš, v němž se zhlédlo nepochopitelné množství živnostníků, neví o běžném podnikání, placení daní a skutečné podobě českého venkova vlastně nic, když vykládá cosi o tom, že pořízení registrační pokladny s hodnotou v desítkách, možná stovkách tisíc, připojené na online systém nebude stát živnostníky nic, neboť si to odečtou z daní. O tom, jaký je stav telefonního (a internetového) signálu na Vysočině a v dalších zapadlých koutech naší vlasti, ani nemluvě.

Nakonec se snadno stane, že návrh potká podobný osud jako původně ambiciózní Chládkovu novelu školského zákona, z níž zůstane jako nejzásadnější ustanovení, že se přestane ve školních automatech prodávat určitý druh sladkostí. To je skutečně změna hodná svého jména!

Ačkoli se příznivec pravice s konzervativním náhledem na svět může radovat, že se mílovými kroky nepřiblížíme Orwellově vizi Velkého bratra, vidíme další doklad hlubších rysů české politické obce, které neposkytují příliš mnoho důvodů k optimismu. V letech 2006–2013 měla česká pravice asi šest let na to, aby prováděla svou politiku – tehdy s étosem velkých a dalekosáhlých reforem. Postupným vyklešťováním ještě v průběhu schvalování se smrskly na třicetikorunový poplatek u lékaře a v lékárně a na zavedení druhého pilíře důchodové reformy, do nějž vstoupilo asi jedno procento voličů. Nejlepším dokladem faktické nicotnosti tzv. reforem je fakt, že když je Sobotkova vláda zrušila, vlastně to skoro nikdo nezaznamenal – snad kromě lékařů, kteří už zase mají plné čekárny a ordinace pacientů, kteří si chodí postěžovat, že je bolí ruce po skládání dřeva.

Teď se snadno může stát, že podobně „dalekosáhlé“ budou reformy sobotkovsko-babišovské garnitury. Ačkoli to je z určitého pohledu dobře, přesto víme, že jsou oblasti veřejného života, které zásadní změny potřebují. Ať už to je důchodový systém, vymáhání práva… Reformy nemusí mít nutně podobu kvalitnější regulace, jak si je dnes bohužel často představujeme, ale třeba podobu jejího odstranění.

Zkrátka naše doba se začíná stále více podobat dlouhé éře komunistické vlády – přešlapování na místě, nesmělé pokulhávání za Moskvou, neochota (či nedostatek imaginace a odvahy) k větším, byť nutným změnám… Skutečně byla první polovina devadesátých let naprostou deviací v našich dějinách, jejich krátkodobým vyšinutím?

Obsah

Texty

Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš, František Mikš
Obhajoba Západu a jeho hodnot

Jiří Weigl
Proč se Západu nedaří vývoz demokracie

Alexander Tomský
Imigrace – nezbytnost, přínos nebo prokletí?

Jiří Hanuš
Proměna elit po roce 1918 (a po roce 1989). Intelektuálové v politických a kulturních vírech

František Mikš
Kulturní politika a její evropská a česká dilemata. Vychází první svazek nové ediční řady Kultura & arts management

Tomáš Drobný
Kultura na okraji politického zájmu

Aleš Filip, Roman Musil
Gottfried Lindauer – malíř spojující střední Evropu a Oceánii

Petr Osolsobě
Podobizna lady Vauxové a její skryté poselství

Téma: Rusko

Paweł Rojek
Ruská geopolitika a imperialismus

Kateřina Hloušková
Rusko a „Rusko mimo Rusko“ Rozhovor Kateřiny Hlouškové s Martinem C. Putnou

Jiří Hanuš
Putna o Rusku: znovu podnětně, ale též rozporuplně

Rozhovor

Josef Mlejnek
Zpřítomnit v divadle Krista. Rozhovor s Lucií Trmíkovou

Literatura

Mojmír Jeřábek
Kontexty Milana Kundery

Milan Kundera
O třech kontextech

Pavel Švanda
„Nenadále rozsvícené světlo dosud neřečeného“ Estetická vyznání v esejích Milana Kundery

Miloš Štědroň
Milan Kundera – pár marginálií k hudební poetice

Petr Král
Zákulisní autor. Literatura z dosahu reflektorů

Věra Rosí
Dnes je to jiný déšť

Básníci čtou básníky

Věra Rosí
Moje poetické souřadnice

Nad knihami

Jiří Hanuš
Havel jako Ikaros