Kontexty 2 / 2017

Editorial

Jiří Hanuš

Chvála přechodových rituálů

Četl jsem několik zajímavých článků o přechodových rituálech u takzvaných primitivních národů. Jedny z nejdůležitějších jsou ty, po jejichž absolvování se z chlapců stávají muži. Ještě i dnes jsou – bohužel zřídka – některé z nich k vidění. Paleta ale bývala pestrá. Chlapci se potápěli do vody, odcházeli mlčet a meditovat na pustá místa, lovili divokou, nebezpečnou zvěř, skákali ze skal, pro změnu na ně šplhali, všelijak se řezali, chtějíce prožít a přežít bolest. Jako zvláště psychicky náročná mi připadají opakovaná muka: slyšel jsem o jakémsi kmeni, v němž mladíci museli strčit ruku do hnízda jedovatých vos. Když se vyléčili, museli proceduru opakovat. Teprve pak se stali právoplatnými členy kmene. Člověk si říká: drsné mravy to byly!

Otázka zní, zda něco podobného neměly relativně nedávno moderní evropské národy v podobě národních armád a všeobecné branné služby. O přechodových rituálech svého druhu by se snad dalo hovořit, v některých obdobích by se dalo stejně dobře pochybovat o jejich smysluplnosti. Například v době, kdy chlapci sotva odrostlí škole odcházeli do války, častokrát vybuzeni domácí propagandou k prožitku válečného nadšení. O svůj smysl přišla tato zkouška ve chvíli, kdy chlapce začal kosit Maxim, automatický kulomet. Trochu absurdní zkouška dospělosti! Ještě nesmyslnější byla takzvaná vojenská příprava za komunismu. Zcela falešná ideologie vytvořila umělého nepřítele, umělou zeď, umělé důvody k boji. Cílem mělo být vybudování společenské utopie, přičemž nepřítel údajně stále naslouchal a všude kolem zuřil třídní boj. O přechodovém rituálu ve vlastním smyslu slova nemohla být vůbec řeč: bojovat v otrockém područí za splnění utopické vize, kterou nařizoval největší otrokář na světě, o tom se nesnilo ani zmíněným primitivním národům (za jinou glosu by stála otázka, zda jsme v té době nebyli v mnohem primitivnějším stavu než naši pralesní předkové!). Vojna za komunismu byla všechno jen ne přechodový rituál, v nejlepším případě jeho smutná karikatura. Ti, co měli vést mladé chlapce do boje, byli často pravým opakem potřebných vzorů. Jejich intelektuální stupidita a amorálnost se stala příslovečnou a byla předmětem vtipů. Místo ctností se odměňovala nenávist. A konečně vrchol nehorázností a komunistického smyslu pro černý humor: okupace nepřátelskými vojsky byla nazvána bratrskou pomocí. Absurdní drama v přímém přenosu!

Při diskusi o znovuzavedení všeobecné povinné vojny je zapotřebí zavzpomínat na tu, kterou jsme právem opustili na počátku let devadesátých a nahradili ji profesionální armádou, budovanou jiným způsobem a k jiným účelům. Zavzpomínejme proto, abychom tento problematický nápad opět rychle opustili. Naše intence po roce 1989 byly správné. Smysl mají malé, moderně vyzbrojené útvary napojené na prověřené struktury, v našem případě NATO, operující s početnými úkoly, které se v dnešní době vynořily. Já vím, situace se může změnit, třeba se na obzoru objeví nějaká nová korsická nebo moskevská bestie a bude třeba zareagovat všeobecným nasazením, kdo ví.

Ale kde vzít přechodové rituály v relativně klid­ných dobách, pod deštníkem NATO? Naše myšlení musí jít trochu jiným směrem než k oficírské mašinerii, která by se týkala všeho lidu, nebo k nějaké vizi neoevropské armády. Budeme si muset spíše připomenout různá spolková sdružení, všechny ty skauty, sokoly a orly, foglarovské lovení bobříků, chaloupky a lesní tábory, oddíly zapálených vedoucích, kteří vychovávali mladé chlapce (a samozřejmě i dívky) a učili je přátelství, solidaritě, dobrodružství a současně síle i dovednosti. A to všechno s odkazem na pravdu, která je nade všemi režimy světa. To je prostor pro přechodové rituály – a všeobecná branná povinnost je v našem prostředí může stěží nahradit.

Obsah

Texty

Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš, František Mikš
Svázáni byrokracií. Jsme obětí byrokratického formalismu

Pavel Švanda
To máte jako se vším

Aleš Valenta
Jürgen Habermas – prorok postnacionálního věku v Evropě

Alain Finkielkraut
Jedině to je přesné

Agnieszka Kołakowska
Se starou Evropou nemá Evropská unie nic společného

Kateřina Hloušková
Futurismus = F. T. M., Filippo Tommaso Marinetti

Téma: Ukrajina ve stínu Ruska

Josef Mlejnek
I hořká pravda osvobozuje. Rozhovor s arcibiskupem Svjatoslavem Ševčukem, hlavou Ukrajinské řeckokatolické církve

Françoise Thomová
Patriarcha Kirill, partner pro papeže?

Josef Mlejnek jr.
Duch kozáctva proti rudému Campanellovi. Ukrajinské dvacáté století v příběhu Hončarova románu Chrám

Výročí

Zdeněk Jančařík, Pavel Švanda, Miloš Doležal
Medový portrét. K 85. narozeninám Jaroslava Meda

Ctirad Václav Pospíšil
Theologia Fumi. Dokument Mezinárodní Ekumenické Kuřácké Teologické Komise = MEKTK

Josef Mlejnek
Moje léta učednická. Rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem

Literatura

Sylvie Richterová
Dějiny české literatury jako teorie katastrof

Jiří Janatka
Holé štěstí. Z nových básní

Nad knihami

Lukáš Kollert
„Německo patří na pohovku!“
Jak Německo k záchraně eura, migrantů, světového klimatu a ještěrek přišlo