Kontexty 2 / 2018

Editorial

František Mikš

Umírající čtenáři

Nechtěl bych, aby tento text vyzněl příliš osobně či sentimentálně, ale nejspíš to tak stejně dopadne. Je o umírajících čtenářích, nebo spíše o odcházející starší generaci vášnivých čtenářů (a autorů, samozřejmě), které jsem jako dlouholetý šéfredaktor kulturních časopisů poznal a s nimiž mě spojovalo jakési intelektuální čtenářské přátelství na dálku. Zmíním dva, i když bych jich mohl samozřejmě jmenovat mnohem víc (v loňském roce nás nečekaně opustil překladatel a dramatik Antonín Přidal). Avšak tato dvě nedávná úmrtí jsou pro mě ještě čerstvá a dotýkají se i našeho časopisu: Jaroslav Med (ročník 1932) a Ota Filip (ročník 1930).

Literárnímu historikovi Jaroslavu Medovi jsme v loňském roce věnovali obsáhlý blok textů při příležitosti jeho pětaosmdesátých narozenin, kde o něm psala celá řada přátel (Kontexty2/2017). Netušili jsme, že jsou jeho poslední. Zemřel 14. února letošního roku. Patřil k zakládajícím členům našeho časopisu, vycházejícího tehdy pod názvem Proglas, nechyběl snad na žádné redakční radě. Měl jsem rád jeho humor, jeho nadšení pro literaturu, časopisy, knihy… „Člověk se rodí jako osoba, osobnost z něj dělá teprve kultura,“ říkával. A kultura bez knih? Od svých deseti let, kdy dostal od otce linkovaný sešit, si vedl čtenářský deník, určitě až do své smrti. V knižních rozhovorech z roku 2007 přiznává, že má ve svých čtenářských denících zaznamenáno kolem šesti a půl tisíce titulů (!). Zkouším počítat. Vychází to kolem stovky přečtených knih ročně, tedy průměrně jedna za čtyři dny, i když v tom jsou samozřejmě i lehčí žánry, zejména jeho oblíbené detektivky, které často přečetl za jednu noc. Pokud četl dál stejným tempem, o čemž nepochybuji, za život musel přečíst téměř osm a půl tisíce knih. Úctyhodné množství, zvláště přihlédneme-li k jeho vlastnímu psaní, většinou ve službách literatury a jiných autorů. A časově náročná musela být i obsáhlá korespondence, již vedl o knihách s přáteli a autory. Neměl e-mail, dopisy psal ručně. Některé mám schované. Je nás určitě mnoho, kterým bude jeho milá čtenářská pozornost chybět.

Necelé tři týdny po Jaroslavu Medovi, 2. března, zemřel v Bavorsku spisovatel a publicista Ota Filip, jenž s našimi časopisy rovněž dlouhá léta aktivně spolupracoval. I když na dálku z Německa, kam ho v roce 1974 vyštvala komunistická moc a odkud se už nikdy natrvalo nevrátil. Měl těžký, v jisté chvíli i tragický život, v některých literárních kruzích se o něm (a jsem přesvědčen, že nespravedlivě) občas nehezky mluvilo. Přesto si zachoval neuvěřitelnou vitalitu, přátelskost, srdečnost. Vzpomínám, jak obětavě nás s manželkou hostil v půvabném podalpském Murnau, jak zasvěceně nás zde prováděl „Ruským domem“ malířky Gabriele Münterové, kde její tehdejší partner, sebestředný a tyranský Vasilij Kandinskij, namaloval svůj první abstraktní obraz. Ota o tom napsal krásný román 77 obrazů z Ruského domu, líčící okolnosti vzniku abstraktního umění a lidské osudy, jež se kolem odehrávaly. Jako bytostný vypravěč nemohl jinak, vždyť měl dům stále na očích.

Ota byl vášnivý čtenář, bytostný polemik, velmi zvídaný a aktivní člověk. Potěšilo mě, co mi napsal, když jsem mu věnoval svoji provokativní Obranu ženských tvarů, jejíž některé myšlenky mu nemusely být úplně blízké: „Přečetl jsem si Vaši knihu za tři večery a jsem nadšen… Když jsem Vás dočetl, tak mě napadlo: Vůbec mi nevadily některé z Vašich argumentů, s nimiž jsem nesouhlasil, ale uznal, že jsou chytré, podloženy životními zkušenostmi, takže je třeba se nad nimi zamyslet, což právě činím, a poděkovat autorovi, že měl a má odvahu je s literární elegancí a s rasancí, kterou Vám, jak jsem už napsal, upřímně závidím, formulovat.“ Povzbudivější a přátelštější slova si snad ani nedovedu představit.

Jaroslav Med i Ota Filip byli originálními tvůrčími osobnostmi, jeden od druhého hodně odlišní. Pokud je něco spojovalo, byla to láska ke knihám, k literatuře, k psaní a přemýšlení. Kniha pro ně byla „přístupem ke světu“, jak to názvem jednoho svého eseje vyjádřil rakouský spisovatel Stefan Zweig. U obou jsem se setkal s něčím, co se dnes vidí jen zřídka, pokud vůbec, na co dnes již nemáme čas. Kdykoli jsem jim poslal svou novou knížku, vždy ji přečetli, poděkovali a něco laskavého napsali. Reagovali i na některá zdařilá čísla Kontextů. Jistě jsme se názorově v mnohém shodli, ale určitě ne ve všem. Nejspíš v tom bylo i dobré vychování staré školy nezkažené současnou inflací textů a novými komunikačními médii. Jakési skutečné čtenářské gentlemanství, které mi bude chybět.

Obsah

Texty

Daniel Johnson
Osud Západu

Jiří Hanuš, Vít Hloušek
Sionismus: sekulární cesta vyvoleného národa

Josef Isensee
Lidská důstojnost: záchranný ostrov v uprchlické záplavě?

Jan Maciejewski
Strach elity před lidem

Rozhovor

Jiří Hanuš
Evropa, v niž lze věřit

Rozhovor s Romanem Jochem o Pařížské výzvě

Portrét: Miloš Stehlík

Jiří Kroupa
Miloš Stehlík – historik umění v památkové péči

Miloš Stehlík
Krajina a člověk v baroku

Literatura

Ivana Ryčlová
Solženicyn: Cesta k Souostroví Gulag

Durs Grünbein
Poučení z fotografie

Josef Mlejnek
Trencle v povětří aneb Souhry nenáhod. Rozhovor s básníkem Milošem Doležalem

Miloš Doležal
Job i král Lear aneb Jeden druhého břemena noste. Několik poznámek k přátelství Jana Zahradníčka a Jakuba Demla

Miloš Doležal
Z propasti dole do propasti nahoře. Blíženci po duchu Jan Zahradníček a P. Josef Toufar

Básníci čtou básníky

Irena Dousková
Většinu mých raných lásek tvořili básníci známí, slavní…

Nad knihami

Pavel Švanda
Jak se rozloučil Günter Grass

Karel Komárek
Roma locuta: interview emeritního papeže. Benedikt XVI.: Poslední rozhovory s Peterem Seewaldem

Polemika

Jiří Hanuš
Je načase, aby si primas český pořídil rybářský prut?