Kontexty 3 / 2009

Editorial

Jiří Hanuš

Evropské sjednocení, aktualizované nedávnými volbami do Evropského parlamentu, je na první pohled myšlenka správná, ba úchvatná. Kontinent, rozdrobený do větších či menších sobeckých, národně orientovaných států a státečků s rozdílnou politikou, historií, kulturou a náboženstvím, postupně přivést do harmonického a spolupracujícího celku – takříkajíc do jednoho společného domu s jednou politickou kuchyní, v němž by se na sebe všichni mile usmívali zachovávajíce veškerá osobní i sociální práva. Domem by zněla Beethovenova óda na radost, nad ním vlála vlajka s mnoha hvězdami. Němec by se tu zastával Francouze, Srb Chorvata, muslim křesťana, Rom gadža.

Může to vyznít jako karikatura, což bych nerad. Idea sjednocené Evropy je v zásadě správná, neboť vyrostla z faktické potřeby spolupráce mezi lidmi i národy, spolupráce, která by překonala radikální nacionalistickou nenávist.

Otázka ale nyní zní jinak a má tuto zásadní podobu: Máme jasnou a společnou politickou ideu Evropy, k níž bychom směřovali? Abychom tuto otázku zodpověděli, je dobré analyzovat naši situaci z několika úhlů pohledu.

Předně a výsostně právě z politického. Žijeme totiž v době, v níž politika a politici nepatří právě k nejoblíbenějším. Politika je podle mnoha našich evropských současníků špatná, korumpující záležitost a politici jsou nikoli ti nejlepší, ale často nejhorší z nás. Člověk už navíc není zoon politikon v tom pravém slova smyslu, ale spíše jedinec nadaný tisíci právy, který už ztratil vědomí potřebnosti celku a především potřeby institucí, které by tento účelný celek garantovaly. Politika je ve své podstatě znehodnocena, což není dáno špatnými politiky (ne že by nebyli!), ale trendem, který koření v přehnaném individualismu a představě, že naše soukromí je tou nejdůležitější věcí pod sluncem. Zdálo by se, že společným východiskem pro sjednocení je demokracie se svým požadavkem oddělení mocí a tržním mechanismem. Ve skutečnosti je zřejmě i demokracie ideou, která může docela rychle vyprazdňovat svůj původní obsah. Není dnes například demokracie chápána spíše jako soubor instrumentů k dosažení stále složitějšího stavu, o jehož pochopení už ani nemá cenu se snažit? K politickým skutečnostem par excellence patří také fakt, že byl zpochybněn národ a zejména národní stát v podobě, jak se zformoval za poslední staletí. Je zapotřebí podotknout, že tento národní stát se neoslabuje samotným sjednocovacím procesem, i když ten k němu bezesporu přispívá. Zase jde o hlubší tendenci: Kdo z nás už dokáže být hrdý na svou vlast, kdo z nás by byl ochoten v kritické životní chvíli myslet na vlastní národ, jak to ještě před čtyřiceti, padesáti roky dokázali naši předkové, vystaveni nacistické či komunistické zlovůli?

Za druhé z úhlu historického. Evropa má několik precedentů svého sjednocení a mnoho z nich je v podstatě nepoužitelných. Z moderních tu máme tři pokusy vysloveně nešťastné a dva velmi problematické. Těmi nešťastnými mám na mysli napoleonský pokus vojenský „osvítit Evropu“ rovností, svobodou a bratrstvím, německý pokus o dominanci končící nacismem a socialisticko-komunistickou ideologii třídního sjednocení končící v utopii neskutečného a neuskutečnitelného. Problematickými pokusy rozumím především kontinentální politiku vídeňského kongresu snažící se o restauraci principu legitimity, opřenou o křesťanství, která vzala za své sjednocením Itálie a Německa, a pak poválečnou Společnost národů, která nemohla hrát v éře přemrštěného nacionalismu výraznější úlohu. Z uvedeného plyne, že Evropa se těžko sjednocuje, což je sice konstatování banální, ale pravdivé, a že tudíž mnoho použitelných vzorů úspěšného sjednocení nemáme. Vyjma „Společenství uhlí a oceli“ po druhé zničující válce, od něhož je ovšem éra lisabonských smluv vzdálena světelné míle. Je možné se sice inspirovat Spojenými státy, zde ale platí, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Zkusme například srovnat roli sjednocujícího náboženství v americkém veřejném prostoru s evropskou sekularizovanou společností. Vždy je také dobré si uvědomit kontext. Sjednocovat svobodymilovné a podnikavé americké státy na konci 18. století bylo patrně něco jiného než na počátku nového tisíciletí sjednocovat starý, demograficky i duchovně unavený svět.

Za třetí z úhlu kulturního. I když by se pár lidí označilo za Evropany, evropský národ ještě nevznikl. Národní státy jsou sice oslabené, ale o to víc někdy citlivé na svoje zájmy. Některé se chovají jako příslovečná medvědice, když jí jde o mláďata. Potom je zde stále výraznější různost jazyková, kulturní i náboženská, která je ve své podstatě nezregulovatelná, neboť právě v ní spočívá evropské bohatství. Evropská unie se ale nemůže vyhnout určité regulaci, stanovení priorit v této oblasti, přičemž je ovládána snahou o své extenzivní rozšiřování, nikoli intenzivní zušlechťování. To se výrazně projevuje například v diskusi o vstupu Turecka do EU nebo v každodenním zápase o podobu tzv. evropských projektů, které jsou sice zdrojem důležitých finančních prostředků, provází je však neuvěřitelná míra byrokratizace a quasipolitických manýrů (jak například označit povinnost vyplnit kolonku, v níž se uchazeč zavazuje, že za dva roky vezme na exkurzi stejný počet mužů a žen!?).

Shrnuto a podtrženo. Dnešní stav sjednocování Evropy je více než problematický. Místo toho, aby byli Evropané získáváni jasnou, stručnou, srozumitelnou a politicky zformulovanou ideou, jsou zaplétáni do nepřehledných a často protichůdných procesů a zájmů, jejichž význam a zejména konce nikdo nedohlédne. I proto každý, kdo právě nemává s leskem nadšení v oku různými evropskými dokumenty, nemusí být hned považován za nepřítele Evropy.

Obsah

Texty

Petr Fiala
Politika, jaká nemá být. Poznámky k přicházející krizi demokracie

Jiří Hanuš
Paradoxy kultury 19. století. Evropské příklady

Pavel Švanda
Žízeň po spravedlnosti jako úděl i kýč

Stanislav Balík
Stát, církev a katedrála

Jan Lukavec
Martin Buber a jeho ohlas v českých zemích

Portrét

Martin Pokorný
Prohlédnutí a přehlédnutí Johna Bergera

John Berger
Seker Ahmet a les

John Berger
Rodin a sexuální dominance

František Mikš
Růže bolestná Aleše Růžičky. Krajiny, květiny, květinová zátiší 1998–2009

Téma

Pierre Manent
Liberalismus v politických dějinách Evropy

Jiří Baroš
Křesťanská modernita?

Josef Isensee
Evropský národ? Meze politického sjednocování Evropy

Rozhovor

Petr Motýl
Podivuhodné přitažlivé i odpudivé síly. Rozhovory s překladateli německé poezie a ukázky jejich díla

Petr Motýl
Na dosah tajemství. Rozhovor s Michaelou Jacobsenovou

Redakce
Nůž proti samotě. Překlady Michaely Jacobsenové

Petr Motýl
Zprvu nechápat a pak zažít. Rozhovor s Věrou Koubovou

Redakce
Tomuto dnu dojít na dno. Překlady Věry Koubové

Petr Motýl
Nebolo dosť slovenských prekladov, nuž som sa podujal. Rozhovor s Mariánem Hatalou

Redakce
Taký spôsob spevu nie je vždy pekný. Překlady Mariána Hataly

Petr Motýl
Visí to vždy na vlásku spřízněnosti. Rozhovor s Wandou Heinrichovou

Redakce
Co na člověka doráží. Překlady Wandy Heinrichové

Petr Motýl
Překládat poezii je jedna z nejnevděčnějších činností, které si lze představit. Rozhovor s Radkem Malým

Redakce
Ty tiché, bolestné, německé rýmy. Překlady Radka Malého

Nad knihami

Tomáš Malý
Don Quijote v labyrintu světa