Editorial
František Mikš
Když jsem v listopadu minulého roku poskytl brněnské MF Dnes rozhovor k dvacátému výročí pádu komunismu, točil se především kolem neradostného stavu české politiky. V závěru jsem redaktorovi na otázku, co pro mě znamená demokracie, odpověděl slovy inspirovanými jednoduchou, ale dle mého soudu výstižnou definicí filosofa Karla R. Poppera: „To nejdůležitější na demokracii, její skutečná podstata, spočívá v možnosti zbavit se špatných politiků. Je třeba se to naučit využívat.“ Přiznám se, že jsem tehdy zdaleka nepředpokládal, že se o několik měsíců později má slova naplní a voliči způsobí největší politické zemětřesení v naší zemi od roku 1989. Naplňuje mě to radostí i mírným optimismem, i když k interpretaci výsledků voleb je samozřejmě třeba přistupovat obezřetně a vyčkat na další kroky nové vládní koalice.
Politika jistě není a nikdy ani nebude ideální a úplně čistá, naopak se často vydává špatným směrem a stává se objektem nejrůznějších zájmů. To nejdůležitější ovšem je, aby voliči dokázali špatně nastoupený trend rozpoznat a následně to dát konkrétním politikům pocítit. A to se stalo. Jsem velmi zvědavý, co bude následovat. Zda se Petru Nečasovi podaří dotáhnout do konce to, co voliči spontánně započali, tedy očistit ODS od lidí a manýr spojených s posledními lety Topolánkova vedení, zda TOP 09 dokáže naplnit něco ze svého tvrdého programu, jak se vyprofilují Věci veřejné… A především zda spolu politici těchto stran dokáží komunikovat a shodnout se na rozumném programu, který budou důsledně naplňovat. Jedinečná příležitost něco změnit, kterou od voličů dostali, se nemusí opakovat a neměla by být promrhána kvůli malichernostem.
Chci také věřit, že tato vláda bude vládou kulturní, a to nejen kulturou svého projevu a chování, ale i tím, že začne rezortům kultury a vzdělání věnovat stejnou pozornost jako „silovým“ ministerstvům. Nelze si nevšimnout, že především v ODS bylo často na tyto rezorty pohlíženo jako na něco obtěžujícího, čím nemá smysl se zabývat, a raději byly přenechávány koaličním partnerům, kteří je v důsledku nedostatku kvalitních osobností občas obsazovali postavami vskutku kuriózními. Politici rodící se pravostředé koalice by si měli uvědomit, že kultura je nesmírně citlivým problémem, nad nímž by se měli zamýšlet stejně vážně, jako se zamýšlejí například nad zdravými státními financemi.
Právě kultuře a politice, jejich vzájemnému vztahu, je tentokrát věnována rubrika Téma, v jejímž rámci přetiskujeme dva příspěvky, jež zazněly na prvním setkání autorů a příznivců časopisu Kontexty v dubnu letošního roku, kterého se zúčastnila řada osobností včetně prezidenta republiky Václava Klause. Připojujeme také dvě reakce účastníků, kteří cítili potřebu se k tématu vyslovit a doplnit je (s. 3-15).
Vztah politiky a kultury je téma velmi citlivé a složité, což by mělo být z článků otiskovaných na stranách časopisů CDK zřejmé. Přiznám se, že jsem byl zaskočen některými, na můj vkus přímočarými názory prezidenta Václava Klause a zvláště jeho tajemníka Ladislava Jakla, které na zmíněném setkání příznivců Kontextů zazněly. Uvědomuji si samozřejmě, že je třeba hájit volnou soutěž a svobodu proti všem, kdo je chtějí radikálně omezovat a společnost řídit, oceňuji např. tvrdý postoj Václava Klause vůči dirigismu Evropské unie či některým ekologickým ideologiím, jež naši svobodu skutečně ohrožují. Obávám se však, že na poli kultury budeme muset být o něco sofistikovanější, že si zde nevystačíme s liberálními poučkami Friedricha A. Hayeka či bonmoty „hradního filosofa“ Petra Hájka o „smrti ve středu“. Realita není černobílá nikde, natožpak v oblasti tak citlivé jako kultura, kde zmíněné liberální „pravdy“ platí ze všeho nejméně. A nejsme-li schopni a ochotni důsledně obhájit liberální zásady v ekonomickém životě – a přiznejme si, že nejsme – bylo by chybou vykasávat si rukávy právě na kulturu, kde tím napácháme více škody než užitku.
V editorialu předchozího čísla napsal můj redakční kolega historik Jiří Hanuš myšlenku, kterou stojí za to zde zopakovat: „Pokud je z dějin nějaké poučení, mohlo by znít takto: v osudech lidí i národů se znovu vždy dějí nové věci a vždycky hrozí nová, nečekaná nebezpečí. Proniknout do vlastní přítomnosti a uvidět případné hrozící problémy vyžaduje opravdu něco jiného než pouze pohled nazpět do spletitých a temných uliček historie.“ Mám obavu, aby českou kulturu a potažmo celou společnost nepotkalo něco takového. Abychom kulturu v důsledku iracionálního strachu založeného na špatné minulé zkušenosti, že ji někdo bude řídit a cenzurovat, neponechali napospas tržním silám a vlivu globalizované popkultury, což zcela neodvratně směřuje k její masové kretenizaci (což je pojem, který bych rád zavedl do oběhu). To může mít v budoucnu pro zdravý život společnosti mnohem fatálnější důsledky, než jsme si dnes ochotni připustit.