Editorial: Chvála uměřenosti – Pavel Švanda osmdesátiletý
František Mikš
Co vlastně rozumíme pod pojmem uměřenost? V moderní konzumní společnosti je spojována především s věcmi tělesnými, s mírou uspokojování našich fyzických potřeb, například v jídle, pití, zábavě, sexu a v řadě dalších oblastí. Existuje však také uměřenost intelektuální (v ideálním případě doprovozená uměřeností tělesnou), o níž se mluví mnohem méně, vlastně téměř vůbec. Proč také? Pokud bychom mohli s nadsázkou říci, že s uměřeností v oblasti fyzických potřeb v životě dál dojdeš, pro uměřenost intelektuální to zdaleka neplatí. Alespoň ne dnes.
Přesto se v dřívějších dobách o intelektuální uměřenosti hodně diskutovalo. Již v antice byla pokládána za synonymum moudrosti a například Platón chápal uměřenost jako ctnost, jako přiměřenost zejména vůči idejím, které jsou před námi, nad námi, mimo nás. A nejen vůči idejím, nýbrž vůči ontologické skutečnosti, vesmíru, přírodě, jako harmonické sebevřazení se do řádu jsoucího, tedy existujícího světa. Je to rovněž schopnost, či dokonce umění kritické reflexe a sebereflexe. Moudrý člověk sám sebe nepřeceňuje, ani nepodceňuje, je uměřený. Varuje se uměle vyhrocených protikladů a extrémů, které vybočují z harmonie jeho uměřenosti.
Pavel Švanda je pro mě příkladem takovéto intelektuální uměřenosti. Nepředpokládám, že ho zná široké čtenářské publikum, jeho knihy a eseje jsou příliš inteligentní a současně skromně nenápadné na to, aby se masově četly. Jsou uměřené, a tedy v současném hřmotu vyhrocených mínění a postojů pro média nezajímavé. Přestože nabízejí skvělou „materii“ k přemýšlení o současné společnosti, politice, o světě, ale především o sobě samých a o limitech našich představ a názorů. „Myslím, že Jiří Gruša napsal pravdivě, že bez jisté umírněnosti není spravedlnosti. Ale my pořád o stíhání, očišťování a odsuzování al ultimo,“ píše autor ve své nedávné knize postřehů a záznamů.
Pavla Švandu znám velmi dlouho, jeho texty mě provázejí a inspirují od doby, kdy jsem začal sám psát. Tak trochu jsem se na nich učil, i když „švandovská“ ukázněnost a uměřenost mi vždy chyběla. Patří k našim nejpilnějším přispěvatelům a nepochybně k těm nejzajímavějším. Skromný a tichý, skvělý esejista, mistr žánru, který je dnes na ústupu. Nemohu uvěřit tomu, že jeho texty pravidelně tiskneme už čtvrt století. V našich časopisech Proglas, Revue Politika a Kontexty publikoval desítky esejů a úvah, nespočet recenzí, několik ukázek poezie a také prózy.
Letošní „Pavlovy“ (jak mu v redakci důvěrně říkáme) osmdesátiny nabízejí skvělou příležitost k bilanci, k jakési zhutnělé sumarizaci nejzajímavějších myšlenek a postřehů z jeho esejů a článků, které u nás publikoval. Předkládáme tak čtenáři zajímavý experiment, jaký jsme ještě nepodnikli a na jehož odezvu jsme velmi zvědaví. Cosi jako esejistu Pavla Švandu „v kostce“, jeho esejistické „The Best of…“, ačkoli jsme si dobře vědomi toho, že zachycujeme pouze menší část (i když významnou) jeho tvorby a osobnosti. Vedle osobitých esejů publikuje romány, sbírky povídek a básní ve svém domovském nakladatelství Atlantis, je i uznávaným filmovým kritikem a profesorem na Divadelní fakultě JAMU. Tyto aktivity připomínají v medailonu krátkých textů jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci včetně editorů tohoto časopisu.
Za celou redakci přeji Pavlu Švandovi vše nejlepší k významnému jubileu a těším se na jeho další skvělé texty.