Kontexty 3 / 2017

Editorial

Jiří Hanuš

Mnozí si dnes myslí, že spor levicového a pravicového světonázoru je už překonaný a že to, co schází v politice, je morálka. Ale je to naopak. Přiznejme, že skutečnost politického pravolevého sporu zaznamenala jisté trhliny. Dlouhodobě jsou mi však podezřelí ti, kteří urputně tvrdí, že tento spor patří pouze minulosti. Jsou snad přesvědčeni, že již došlo ke světové harmonii a o ničem není třeba vést spory? Že lidé přestali mít rozdílné názory na svobodu, bezpečnost, válku, daně, chudobu nebo školství? Pak mám vážný důvod pochybovat o jejich úsudku. Právě v těchto oblastech se totiž mezi občany (a proto i mezi politiky) dodnes projevuje spor mezi individuálním a kolektivním principem.

Zkusme tedy přijmout jako východisko fakt, že tento spor ještě existuje. V čem je dnes tedy rozdíl mezi pravicí a levicí nejviditelnější? Dovolím si vyslovit banální tezi, že právě v obsahu a rozsahu politiky: pravici zajímá politika jako přesně vymezená oblast lidské činnosti, která je odlišná od oblasti společenské morálky. (Dále by ji měly zajímat i osobní ctnosti, ale to nyní nechme stranou.) Pro pravicového politika, pokud chce dostát této zásadě, je politika prostorem, v němž mají stát i společenské instituce přesně definované funkce a jedině v těchto mantinelech má smysl se pohybovat zodpovědně a (v kritických případech i) ctnostně.

Levicového politika oproti tomu zajímá oblast společenského pokroku a spravedlnosti, které se dosahuje důrazem na společenskou změnu. Levici zajímají primárně chudí lidé, což by se mohlo zdát v pořádku. Ale není. Proč? V našich zeměpisných souřadnicích se totiž chudí lidé sice vyskytují, ale není jich tolik. Proto bylo třeba definici chudoby rozšířit. Chudý už není jenom ten, kdo zápasí o holé živobytí, jak tomu bylo v Evropě ještě před sto padesáti lety. Výraz chudý dnes přešel k pojmenování jakékoli společenské menšiny (ženy, homosexuálové, náboženské subkultury, etnické skupiny), která se určuje pomocí kategorie oběti. V rámci sociálního inženýrství je možné donekonečna vymýšlet další menšiny, a vyrábět tak nové chudé, jimž je třeba pomáhat.

Pokud vím, nejpřesněji to vyjádřil Kenneth Minogue, který před lety napsal: „Francouzská vláda zahajuje kampaň, která říká Francouzům, že musejí být zdvořilejší k cizincům. Americká vláda má hlavního lékaře, který říká Američanům, co mají jíst a pít. Ve všech zemích vlády předepisují vzdělávací politiku na základě toho, že se rodiče nevyznají v tom, co je pro jejich děti nejlepší. Legislativa v mnoha zemích se týká i takových věcí, jako jsou vtipy, které lidé smějí a nesmějí říkat. Německá vláda má zákony pro přinucení Němců, aby věřili v holocaust, britská vláda poskytuje užitečné vedení v oblasti bezpečného sexu.“ Už je zřejmý rozdíl? Pravici by nenapadlo nebo by napadnout nemělo, aby stát ovlivňoval každý detail lidského života. Levice to má v programu.

Moralistická levicová agenda nakazila politiku takovým způsobem, že se dnešní situace rovná celkové otravě. Není proto divu, že této tendenci občas podlehne i některý pravicový politik. Trend je tak silný, že kdo proti němu vystoupí, riskuje veřejnou popravu. Nepochybně to je tendence velmi nebezpečná, protože zaprvé vytváří nové a nové skupiny závislé na spravedlnosti určované moralistní doktrínou a zadruhé dělá z lidí hlupáky. Je tu stát proto, aby nám vysvětloval, že se například nemáme přejídat? Na co máme rodiče, učitele a kamarády?

Lidé jsou přesvědčeni, že politika je demoralizovaná. Opak je pravdou. Politika je přemoralizovaná. Vlády opouštějí úkoly, které jsou jejich doménou, a naopak si přivlastňují cíle, které jim nepřísluší. Pokud se stát příliš stará o to, aby občané nekouřili, nebude se adekvátním způsobem starat o obranu vlastních hranic v případě napadení. Není sebemenší pochybnost, že je to jeden z výsledků levicové politiky. Možná ten vůbec nejničivější.

Obsah

Texty

Petr Fidelius
Stát jako bojovník proti kouření? Na okraj protikuřáckého zákona

Jiří Přibáň
Bez zapomnění není paměti. O neurotické kolektivní paměti v postkomunistické společnosti

Pavel Švanda
Žil Bedřich Smetana v „době postfaktické“?

Jiří Hanuš
Desatero problematických představ o školství (a jeden bonus navíc)

Dana Hamplová
Rodina jako hodnota a jako zdroj hodnot

Maciej Szymanowski
Orbán jako zástupný problém Evropské unie

Michał Kuź
Představují suverénní státy nebezpečí?

Françoise Thomová
Globalizace putinismu

Téma

František Nárovec, Jiří Šerých, Jaroslav Med, Josef Kroutvor
Petrkovské souznění Jiřího Škocha a Bohuslava Reynka

Josef Mlejnek
Petrkov Jiřího Škocha. Rozhovor s fotografem J. Škochem

Vzpomínka

Bedřich Loewenstein
Válka: zárodečná katastrofa

Portrét

Filip Hynek
Filosofické spisy R. I. Malého. Poznámky k osudu filosofa v Čechách

Z knih R. I. Malého a I. R. Malé

Literatura

Josef Mlejnek
Josef Florian – učitel a nakladatel aneb Moje cesta do Staré Říše 2

Petr Král
Sanitky projížděly bez zastavení

Recenze

Lucie Tučková
Na dlouhý nádech pod vodou

Tomáš Mazal
Mžitky

Polemika

Dagmar Halasová
Ad Moje léta učednická. K rozhovoru s Jaroslavem Medem, Kontexty 2/2017