Editorial: Scénáře ruské budoucnosti
Jiří Hanuš
Profesor Stephen Kotkin patří k mým nejoblíbenějším historikům. Napsal obdivuhodnou práci o Magnetické hoře (Magnitogorsku) a poté, co vyšla v češtině, nemají výmluvu ani domácí stoupenci teorií totalitarismu, ani takzvaní revizionisté. Autor totiž už před dvaceti lety ukázal, že lze napsat publikaci plnou tezí překlenujících opevněné barikády. U jedné knihy samozřejmě nezůstal: posledních dvacet let se věnuje obřímu dílu, životopisu J. V. Stalina. Nakonec bude mít tři díly a doporučuji si všechny pořídit – nic lepšího nebude v dalších padesáti letech k dispozici.
V tomto editorialu ho chci připomenout jinak – jako znalce současné mezinárodní politiky. Ve svém aktuálním článku v časopise Foreign Affairs (May/June 2024) zauvažoval nad tím, jaké jsou scénáře vývoje Ruska, a to v kontextu války na Ukrajině. Kotkin není prorok, pouze historik, proto používá výstižné pojmenování pro to, co píše. Hovoří o možných scénářích, a tato metafora není nepřípadná. Každý historik by měl být schopen úvahy, jaké možnosti nabízí historie vzhledem k přítomnosti a blízké budoucnosti.
V prvním, optimistickém scénáři čeká Rusko osud Francie, tedy velké západoevropské země. Ta také prošla revolucí a bouřlivým vývojem v devatenáctém století, zejména napoleonskou periodou. Nakonec se jí ale podařila určitá stabilizace, i když můžeme dodnes hovořit o jistých nezaměnitelných francouzských specifikách, například značném sebevědomí. Zkrátka a dobře, pokud hledáme rozdíly, můžeme je najít – na druhé straně může mít Francie s Ruskem něco společného. Francouzi si prošli strastiplnou cestu k velmi přijatelné situaci, v níž se nyní nacházejí (vedle Napoleona připomeňme Pařížskou komunu, kolaborantský režim ve Vichy nebo válku v Alžírsku). Ruský de Gaulle se sice zatím nerýsuje, ale Kotkin připomíná, že dnešní Francii nestvořil jeden jediný člověk.
Podle druhého, rovněž docela optimistického scénáře by se Rusko mohlo stáhnout z Ukrajiny, ale zůstalo by (bez Putina) autoritářským, nacionalistickým státem, založeným na mírném antizápadním postoji. Tato vize není nerealistická, když uvážíme, v jakém stavu je – a bude – ruská ekonomika, kolik stojí válka, jak rychle Rusko ztrácí bývalé partnery (zmiňme alespoň Izrael, který Rusku dodával high technologii), jak jsou na tom Rusové demograficky a ve vzdělávání. To všechno by mohlo způsobit, že se východní mocnost na nějakou dobu stáhne – totiž že si uvědomí, jak se v Ukrajině a v hodnocení Západu zmýlila. Neúspěšné povstání Jevgenije Prigožina ukázalo, že i v Rusku může dojít k určité změně tohoto typu.
Třetí scénář je pro Rusko geopoliticky krajně nevýhodný. Jeho realizace by znamenala, že se dostane do vleku Číny, že se stane jejím vazalem. Protože je Kotkin vtipný spisovatel, líčí ve zkratce nejen historii rusko-čínských vztahů, ale též vztahů mezi oběma současnými vrcholovými politiky, kteří „propadli kamarádství“. Jsou tu ovšem veliké rozdíly společenské a kulturní – málo platné, Rusové zůstávají kulturně evropští, i když se snaží ze sebe setřást západní civilizační vrstvu. Čína je na tom právě naopak – s Evropou nemá kulturně mnoho společného, zato úspěšně „stáhla“ leckterou západní ekonomickou vymoženost. Má oproti Rusku mnoho výhod – je již světovým lídrem v oblasti solární a větrné energie a snaží se vytlačit Rusko z pozice světového hráče v oblasti energie jaderné. Jak vidno, kamarádství je jedna věc, ale politika druhá. Kotkin nabízí historickou paralelu: jak se poddal Alexander Něvský Mongolům, může se podrobit Putin asijské supervelmoci. Je fakt, že Putin nemá mnoho na výběr – pokud se zřekne Západu, nic jiného než Čína mu nezbývá.
Čtvrtý Kotkinův návrh budoucnosti Ruska je celkem překvapivý. Domnívá se totiž, že Putinův režim by mohl skončit jako jakási verze Severní Koreje. To předpokládá také závislost na Číně a rozporuplnou vlastní politiku. Peking sice drží Kim Čong-una jako ve svěráku, ten se však z něho snaží občas vyklouznout – jako v případech, kdy podniká jaderné testy. Rusko by se podle tohoto scénáře mohlo stát obrovskou variantou Severní Koreje, doma represivní, mezinárodně izolované a agresivní, vyzbrojené jadernými hlavicemi a krajně závislé na Číně. I tato varianta je tedy spíše variantou čínské vazby, která není úplně průhledná.
Pátý scénář je nadepsán Rusko v chaosu. Pravda je, že chaos už do značné míry rozsévá v zahraničí, může ho však zasáhnout i na domácí půdě. Režim zatím vypadá poměrně stabilně, ale stát se může cokoli. Mysleme na ruskou revoluci i na rozpad Sovětského svazu. Ruská federace by se mohla rozpadnout v nestabilních pohraničních oblastech, jako je severní Kavkaz. Pokud by Rusko zachvátil chaos, je ovšem opět ve hře Čína a její nároky, možná ale i další státy, jako například Japonci či Finové se svými územními požadavky, i když je to méně pravděpodobné. Nastoupila by také noční můra rozptýlených jaderných a biologických zbraní v rukou zločineckých syndikátů. Nikterak lákavá vyhlídka.
Je zajímavé, že Kotkin se moc vážně nezabývá myšlenkou, že by šlo vše dále jako dosud – že by Putinova vize mohla mít nějaké pokračování. Sice to zmiňuje jako variantu, ale mluví o slepé uličce. Projekt Ruska jako soběstačného superkontinentu, který by ovládal Evropu i Asii, je fantasmagorický. Podobně jako putinovské představy o ruské civilizaci, která je morálnější než dekadentní Západ. Ruské vedení je zjevně v bludech, které spočívají v pocitu vlastní výlučnosti a především v chybném hodnocení vlastní role v mezinárodních kontextech.
Na Kotkinově analýze je mnoho sympatického: jednoznačná podpora Ukrajiny, přesné vidění ruské politiky v dlouhodobém kontextu, realistické vyhodnocení stoupajícího vlivu Číny, střídmá, nicméně výstižná kritika minulých amerických koncepcí (včetně kissingerovské), důraz na vnitřní americké problémy, k nimž patří výzva ke zlepšení systému vzdělávání ve vlastní zemi. Vlastně jeho konceptu nelze nic vytknout – je totiž vidět, že mluví z vlastní zkušenosti (navštívil v osmdesátých letech i tehdejší Československo a další středoevropské země), kterou obohatil hlubokým studiem historickým i politologickým. Kotkin patří k autorům, které bychom měli ve střední Evropě nejen číst, ale také si jich hluboce vážit. Je pozoruhodné a oceněníhodné, že mnoho britských i amerických historiků považuje za nutné se postavit za Ukrajinu a ostře kritizovat současnou trajektorii Ruské federace – vedle Kotkina například Niall Ferguson, Timothy Snyder, Orlando Figes nebo Andrew Roberts. Kotkin má mezi nimi výsadní postavení, jeho analýzy, přehled i analogie čnějí i nad vysoký průměr současné anglosaské historiografie.