Objevitel zapomenutých štvanců
Zemřel spisovatel a novinář Jürgen Serke
Milan Uhde
KULTURA / Literatura
Jürgen Serke (1938—2024), přední německý novinář a spisovatel, se svou badatelskou a publicistickou činností zasloužil o návrat celé generace nacisty „spálených básníků“ do povědomí německé i světové veřejnosti. Něco podobného se Serkemu povedlo i s desítkami zapomenutých německy píšících autorů z Čech a Moravy. Svůj třetí cíl — dát hlas těm spisovatelům, které ve snaze o umlčení vyhnal komunistický režim ze zemí tzv. socialistického bloku na Západ — naplnil také beze zbytku. Jürgen Serke byl zdrojem poznání i inspirací. Inspirací také k loňskému literárnímu sympoziu o Hermannu Ungarovi a Franzi Kafkovi v Brně i pro plánované letošní pokračování na téma Max Brod a židovsko-křesťanské křižovatky.
Jürgena Serkeho, budoucího německého novináře a spisovatele, potkal už v sedmi letech úděl vyhnance, tak častý v evropských dějinách 20. století. Město Landsberg an der Warthe, kde se 19. dubna 1938 narodil, změnil Stalinův řeznický výkon v Gorzów Wielkopolski, a tak se chlapec s rodiči musel stěhovat. Takto poznamenán se stal autorem, který se po celý svůj tvůrčí život věnoval pátrání po obětech režimního násilí, zejména nacistického a komunistického, připomínal jejich jména a vyvolával jejich díla k životu. Zvláštní místo mezi oběťmi zaujali čeští spisovatelé a jejich němečtí krajané, v drtivé většině štvanci židovského původu, které poválečný československý stát přestal považovat za své občany.
Serke sám pokládal za podstatný okamžik svého zrání sjezd československých spisovatelů v roce 1967, který v obraně proti domácí snaze oslabit a potlačit reformní úsilí, zahájené sjezdem sovětských komunistů v roce 1956, vytyčil ideál necenzurované kultury jako konstitutivního prvku národní identity, již mocensky omezující zásahy ohrožují.
V srpnu 1968 se Serke jako žurnalista ocitl v Praze tváří v tvář sovětským okupantům a podal o tom zpravodajské svědectví. Ve svazku Die verbrannten Dichter (1977) uvedl básníky, kteří zákazem své tvorby a často i životem zaplatili za oddanost svobodě a nezávislému pohledu na svět. Pokračoval knihou Die verbannten Dichter: Berichte und Bilder von einer neuen Vertreibung (1982), dalším přesvědčivě dokumentovaným zachycením systematického útlaku a vyhánění uměleckých osobností, které zločinný stát určil k likvidaci. K naší situaci a problematice se Serke vyslovil obsáhlým souborem portrétů německy píšících spisovatelů, kteří na základě zákona ztratili životodárné zakotvení v české půdě, jejich hlas byl umlčen a dílo zapomenuto.
Kniha Böhmische Dörfer. Wanderungen durch eine verlassene literarische Landschaft (1987) působila jako zjevení. Básník Reiner Kunze vyjádřil dojem, že pokud se čtenář citově upne k jednomu z otřesných autorských a lidských osudů, které Serke shromáždil a zpřítomnil rozhovory, fotografiemi a zpracoval svěží živou formou, zmocní se ho představa, že propadá šílenství. Milan Kundera ocenil zásadní význam práce Serkeho pro českou kulturu, kterou násilí připravilo o souvislost s minulostí a o záchrannou paměť. České vydání (Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou, Triáda 2001) proběhlo jako svátek česko-německého porozumění a přineslo podstatný impuls k vykročení po stopách, které Serke objevil a zveřejnil.
Dostalo se mu několika vyznamenání: v roce 1992 Ceny Alexandra Zinna za publicistiku, udělené Senátem Hanzovního města Hamburku, Ceny Magnesia Litera (2002), Umělecké ceny německo-českého porozumění (2012) a Ceny Gratias agit od Ministerstva zahraničí České republiky (2017).
Měl jsem štěstí, že nás má recenze jeho knihy spřátelila. Obdivoval jsem šíři jeho zájmů a žasl nad bohatstvím dokladů a dokumentů, které soustředil a které byly vystaveny pod názvem Himmel und Hölle zwischen 1918 und 1989: die verbrannten Dichter (Sammlung Jürgen Serke, Berlin, 2008). Seznámil jsem se s jeho dlouholetou novinářskou činností a oceňoval jeho spravedlivý nadhled nad náměty i v případě, že s jejich hrdiny a myšlenkami sympatizuje.
Václav Havel mu těsně poté, co byl zvolen prezidentem, věnoval obrovskou důvěru tím, že mu zpřístupnil hradní soukromí, aby odtud vytěžil autentické postřehy pro reportáž na téma jeho prvních kroků ve funkci nejvyššího představitele rané demokracie. Jürgen napsal a uveřejnil text, jehož otevřenost se prezidenta dotkla: prostředí, překypující aktivitou poradců a charakteristické nezvykem, novostí a chaosem, ozna,čil například jako dvůr bláznů (ein Narrenhof) a dalšími podobnými závěry a výrazy Havlovo očekávání zklamal. Jednal však podle zásad, kterými se celý život řídil. Četl jsem jeho článek jako poctivý a neurážlivý a snažil se Václavovi zklamání rozmluvit.
Těšil jsem se, že se Jürgen účastní našeho loňského sympozia, které se zabývalo německy psanou literaturou vzniklou v předválečném Československu, a že se zase uvidíme. Na poslední chvíli vzkázal, že stůně a omlouvá se. Předpokládali jsme, že přijede letos. Místo toho došla zpráva, že 13. dubna, těsně před svými šestaosmdesátinami, zemřel. Strávil jsem sobotní večer se svazkem Böhmische Dörfer a opakoval si jména, jejichž povědomí obnovil a jejichž dílům vrátil naději na vzkříšení. Alespoň na chvíli se mi podařilo zaplašit smutek nad ztrátou kamaráda z nejbližších.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)
