Takové ticho už dlouho nebude…
Z milostné korespondence Bohdana Chudoby

Na následujících řádcích najdou čtenáři několik zatím nepublikovaných milostných dopisů Bohdana Chudoby (1909–1982), syna spoluzakladatele Masarykovy univerzity Františka Chudoby, významného českého historika, politika, filozofa a autora pohádek. Listy byly určeny jeho snoubence Evě Tomancové.

Bohdan se s Evou seznámil v předúnorové době, která pro něj byla značně hektická. Talentovaný Bohdan Chudoba psal v té době historické práce, pokoušel se o habilitaci na Filozofické fakultě v Brně, redigoval kulturně-společenské časopisy a současně do nich psal, politicky agitoval za nesocialistické proudy v Lidové straně, zastupoval tuto stranu v parlamentě a předsedal lidoveckému mládežnickému hnutí, což mimo jiné znamenalo neustálé cesty ­z Brna do Prahy a zpět. A k tomu se ještě stačil zamilovat do mladé dívky a intenzivně prožívat vzájemný vztah. V této době ještě málokdo viděl v Chudobovi člověka, jakým se jevil později v madridském exilu. Všichni, kdo ho v této době znali, hovoří o vášnivém bojovníkovi, velmi aktivním, bystrém a pohotovém polemikovi, nesmírně inteligentním a oblíbeném glosátorovi veřejného dění, obhájci katolické věci v její ortodoxní podobě.

Jeho dochovaná korespondence z doby před únorem 1948, který zamíchal osudy obou protagonistů, Bohdana a Evy, vydává křehké svědectví o jejich vztahu, o mužské schopnosti formulovat vyznání lásky. Pronikají však do nich i tóny jiné, zlověstné. Stmívalo se a Bohdan Chudoba jako by tušil, jak obtížné budou životní příběhy budoucích manželů a jak těžké časy čekají jeho milovanou českou zemi. (jh)

V Brně 15. září 1947

Milá Evo,

tohle není milostný dopis. Spíše vzpomínka na babí léto, které se včera neslo kamsi do modra k Hostýnu. Můj tatínek chtěl být malířem a nepodařilo se mu to. A když někdo ani nedovede malovat, podaří se mu zachytit sluneční vlákno nad údolím, kterým vlaky stále odjíždějí – Nous sommes partis bien des fois déj๠– a schovat si je pro příští temné dny?

D.

V Brně 17. října 1947

Milá Evo,

vrátit se domů a najít aspoň Tvůj dopis – myslíš, že si neuvědomuji, jaká je to radost? A myslíš, že jsem nešťastný? Vždyť i melancholie může být šťastná. A kdybych Tě už nikdy nespatřil a kdybys mi přestala odpovídat, myslíš, že bych přestal mít radost z toho, že jsi vůbec na světě?

Ale já už jsem takový, že vždycky raději předpokládám horší možnosti a zejména to, že ledacos je jen má představa – jako že také ve velké většině případů skutečně je. Není to jen příšerná pohroma, která nám hrozí, nýbrž zejména podivné chování našich vlastních lidí, které mne tísní ze všech stran. Ani mne ovšem nenapadne dávat se na ústup. Povinnost je závazkem, ať se děje cokoli. A tak člověk jde čirou silou vůle a radost s nadějí se schovaly kamsi do hlubin srdce, že už je pomalu ani sám nevidím, jak jsou hluboko.

Ale ať jsou jakkoli hluboko, přece jenom jsou. Jenže já o nich nerad mluvím. Vůbec jsem tak špatný, že předpokládám, že každý druhý si všechno domyslí a aspoň devět věcí z desíti uhodne sám. A Ty přece, Evo, uhodneš docela všechno. Či ne?

Uhodneš, jak bych si přál, aby všechen ten shon uhnal sebe sama a abychom mohli spolu jít nějakou dlouhou cestou mezi břízami a javory, které teď zlátnou a rudnou, a kde někde v dálce naslouchá Bůh, jak srdce tlukou? A až by se setmělo, až by vyskočila světla v kraji, došli bychom někam, kde by se říkalo „u nás“, a už by ani nebylo zapotřebí říjnových růží…

Evo, kdybys byla blízko, pohladil bych Ti vlasy a řekl bych Ti: „Evičko, já už jsem docela zapomenul mluvit. Ne že bych nechtěl – och, jak bych chtěl! – ale nedostává se mi slov a nedovedu říci ani setinu toho, co chci říci. Evo, je to moc zlé, že si to všechno musíš domyslit?“

Ale Ty ani nejsi blízko.

Kdybys byla, viděla bys divné věci. Včera jsme vydali Janka Kempného² a Miloše Bugára³, za jejichž čestnost bych dal hlavu. Když mluvili jeden po druhém na rozloučenou, brečeli tam staří chlapi všichni – kromě těch ďáblů na druhé straně, kteří se jen usmívali. Kdo ví, zda Janka ještě někdy uvidím. Ale je třeba vydržet do konce a může se stát, že člověk bude docela sám.

Evo, strhl jsem fotku ze staré legitimace, opravdu nic jiného nemám, já se hrozně nerad fotografuji. Oč by bylo krásnější, kdybych Tě zase jednou spatřil. Oč by bylo krásnější, kdybych slyšel Tvůj tichý hlas a kdyby… Ale to jsou všechno marná a planá slova. Tvůj

D.

Kdyby vše, co do kolébky do hrobu
dlouhou ubíhalo dobu,
ke kolébce zpět se vrací,
když vše, co blázen snil
a na svou cívku vil
teď po větru se ztrácí,
teď po větru se ztrácí…

Když kolébka i s cívkou zmizí
a sám jsem stínem, pouhou vizí,
průzračnou a bezrozměrnou,
tu často rozjímám,
zda vyžebrám si sám
též jednou lásku věrnou,
též jednou lásku věrnou…

V Brně 26. října 1947

Moje milá Evo,

ještě pořád kvetou v Hranicích růže? U nás už fouká ledový vítr – ale tím je možno prodírat se třebas bez ustání, poněvadž kdesi hoří nějaký oheň, o němž dobře vím.

V sobotu 1. listopadu je možno jet z Hranic 14.21, do Přerova se přijede 14.58 – ale co když Tě u toho východu nepoznám? Já dobře vím, jaká jsi, ale zdá se mi, že nevím, jak vypadáš. Na to je ovšem zpomožení: zastavím to nejkrásnější děvče, které od vlaku půjde – snad to budeš Ty.

Až jednou bude velký bílý ples, bílý proto, že venku bude padat sníh a uvnitř budou sněžit pastelové barvy, zatančíme si spolu valčík o šálícím času. A možná že až ten valčík skončí, zbudu v kole sám a všichni se mi vysmějí, poněvadž Eva zmizí a pak se teprve pozná, že jsem si ji jen vymyslil, abych klamal sebe i druhé.

Najdi si všechny barvy na protější stráni za Bečvou. Až se dopočítáš, bude to jen malé číslo, úplně nepatrné proti tomu, jak Tě mám rád.

D.

V Brně 10. listopadu 1947

Má milá Evo,

proč jsi tak skoupá na slovo? Když jsem dostal do ruky Tvou poslední obálku, v níž bylo také několik kusých vět, řekl jsem si, že počkám, až mi také někdy napíšeš dopis. A kdy to bude? Co jsou člověku platné mrtvé vlasy, když bych o tolik raději viděl aspoň jejich živý stín, poněvadž ten by snad promluvil a řekl by něco o tom, co je ta pravá Eva, která o čemsi tajně přemýšlí a mně jen oznamuje, že mi asi nic nenapíše.

Evo, Evičko, je zrovna deštivé poledne a lidé spěchají po ulicích, poslední obláčky kouře nad domy klesají na střechy a čas už se co nevidět zastaví. Nač myslit na zítřek nebo na jakékoli jiné šálení, když Eva možná přece jenom je na světě – třebas nechce psát.

To už lepší než zítřek je uplynulý čas v zeleném lese ardenském, kde Robin Hood lovil a trestal lidskou nespravedlnost. Četla jsi, Evo? A četla jsi „Knihu o Shakespearovi“? Jaká to byla doba výrazných lidí? A jaká poesie!

Ignis vivi tu scintilla,
Discurrens cordis ad vexilla
Igni incumbens non pauxillo
Conclusi mentis te sigillo.⁴

Poslední dny vězím v samé moudrosti: opravuji sazbu svého „Sedmidenní“ a říkám si, že je to už opravdu poslední filosofická knížka, kterou jsem se provinil – i proti Evě, která ji bude musit, chudák, louskat, aby mi mohla aspoň předstírat, že ji četla.

A přece, Evičko, jen ony věci věčné platnosti udrží člověka nad vodou v tom přívalu špíny a zlé vůle. Počítáš se taky mezi věci věčné platnosti?

Jak to bude 21., ještě opravdu nevím. Večer toho dne musím být v Kroměříži, předtím ráno ještě v Praze, v sobotu dopoledne v Olomouci a odpoledne v Rýmařově. Mohla bys opravdu přijet do Přerova zase týmž vlakem jako posledně? A povíš mi víc, než jsi mi napsala?

Než půjdeš spát, poslouchej dešťové kapky. Každá z nich je jedna má vzpomínka – hádej na koho.

D.

Ve vlaku do Olomouce 23. listopadu 1947

Moje milá Evo,

dneska se konečně zvedly mlhy a na Jeseníkách bylo dokonce chvíli jasno. Ale to jenom v krajině. Mně samotnému je trochu jinak. Ten pátek byl důkladně zamlžený a tato mlha se posud nezvedla.

Možná že jsem si to zavinil sám. Tvora, který by byl tak snadno nespokojený jako já, by bylo nutno pohledat. Vždycky tomu tak se mnou bylo. Vždycky jsem měl své obrazy a sny, které viděly daleko za skutečnost nebo také daleko mimo ni. Vždycky jsem se domníval, že ledacos je pravda, jak si to myslím.

A co když to pravda není? Co když mne skutečně nemáš ráda? Nebo co když na mně souhlasíš s něčím, co nejsem já? Evo, znáš mne opravdu?

Mojí největší potíží vždycky bývalo, že jsem myslil v divokých skocích a lidem, kteří mysleli mnohem pořádněji, jsem nedovedl zakrýt svou nelibost a odcházel jsem pak s pověstí nadutce. A v soukromém životě to bývalo a je nejhorší. Měl-li jsem někoho rád, rozbíhal jsem se co chvíli do dálek a čekal jsem nejspíše, že ho tam, kde se v myšlenkách octnu, najdu už doběhnuvšího před sebou. A když tomu tak nebylo, nechápal jsem jeho odcizení a on moje. Ale ty sny a myšlenkové výboje byly pro mne vždycky hlavní a už zůstanou – nikoli lidé, třebas sebe bližší.

Tolik jsem se těšil na minulý pátek. Tolik jsem myslil na Evu, která už bude vědět všechno napřed, dřív než to vím já. Byl bych tolik zbožňoval Evu, která ví všechno o dramatických konfliktech v duších sextánů a septimánů a o jejich smutných nedělních odpoledních. A místo toho jsem mluvil s dívkou, která jimi pohrdala, poněvadž rozmlouvají o počasí. Byl bych uvítal Evu, která ví o teskné prázdnotě v životě jedné obchodnické rodiny a dovede ji sama naplnit aspoň jedním slunečním paprskem. Místo toho jsem chodil celé odpoledne s dívkou, která tu rodinu prostě neschvaluje. Letěl jsem tam takřka, abych se setkal s Evou, která ví, jaké je nekonečné kouzlo chvíle, v níž vlna uplyne za vlnou. A rozloučil jsem se s dívkou, která mnoho hovořila o různých prožitcích.

A to jsi nebyla Ty, Evo. Já vím, že jsi to nebyla Ty. To byl kdosi jiný, kdo mne nemá rád.

Orion, moje první a jediná věrná láska, svítí vysoko ve tmě nad Nezamyslicemi. Kdysi jsem tu proplakal celou noc, poněvadž jsem byl ještě malý chlapec a bylo mi teskno po tatínkovi. Včera ráno jsem jel z Kroměříže do Olomouce kolem přerovského hřbitova a zase se mi tak stýskalo. Tatínkovy sny bývaly vždycky ještě dál než moje.

Proč mne nemáš ráda, Evo? Proč jsi s těmi ostatními a ne se mnou?

Už nikdy nebudu jiný. Nechci zrazovat sám sebe, poněvadž bych zrazoval i toho, koho mám rád. Mám rád Evu. Mám rád její vážný pohled a její plaché oči, které nikdy nemluví o zbytečnostech. Mám rád stín jejích plavých vlasů, který by se nikdy nedotkl žádného přepychu. Mám rád její myšlenky, které musím dohánět a kterých třebas ani nedoženu, poněvadž mají své vlastní cesty, jichž nikdo nezná. Mám rád Evu, která pomáhá mnohem více lidem než já. Mám ji rád, poněvadž její mlčení říká více než její slova. Mám rád Evu, která tak důvěřuje Překrásné Paní, že i svatbu by chtěla mít u Ní na Hostýně. Mám rád Evu, poněvadž dotek jejích dlaní přináší mír. Mám ji rád, poněvadž má také ráda mne a nenechává se jen sobecky sama líbat. Mám ji rád, poněvadž v pouhé její přítomnosti je právě tolik, co v čemkoli jiném, co ještě může ­nabídnout.

A kde je Eva? Kdysi jsem ji přece potkal. Je tomu snad už dávno?

Čím déle člověk jde, tím užší je cesta a tím méně lidí jde podle něho. Ale co na tom? Ponenáhlu už i hvězdy pohasnou.

Odjíždějí vlaky, odjíždějí. Teskná píšťala se ještě ozve kdesi daleko. Tam kdesi je bílé město, v něm zámek, a když se setmělo, rozsvícely se na jeho chodbách svíce. Běží, běží koberce kolem zrcadel. A je slyšet menuet. Nic není pravda z toho, po čem jsme toužili, a všechna naše podání ruky vyzněla v prázdnotě. Tančí se menuet. Jde bílá princezna Eva a nemá nikoho ráda. Jde kolem všech zrcadel a každé říká jinou lež.

Či je to pravda?

Evo, moje sladká Evo, viď, že se mi vrátíš? Všeho se zřeknu i všech svých snů, jen když mne budeš mít ráda, aspoň trochu.

Viď, že jsi to v pátek nebyla Ty nebo že jsi to jen tak trochu předstírala. Nedovedu si pomyslit, že by to mohla být pravda, že bys chtěla odejít a dát mi to takto najevo.

Evo, Evičko, napiš mi co nejdřív, že to není pravda.

D.

V Brně 27. listopadu 1947

Má milá Evo,

mám se hodně kát a stydět? Tak krásný dopis jsem ještě ani od Tebe nedostal, natož od koho jiného. Nezlob se na mne, že jsem tak psal. Nemohl jsem jinak. Poslal jsem Ti před časem tatínkovu korespondenci se Šaldou – ale ani jsi se o ní nezmínila. V pondělí před naší poslední schůzkou jsem Ti poslal svazeček své poesie – zase ani slova. A je-li na jedné misce vah takové mlčení, dopadá na druhou každé slovo o věcech malicherných tím tížeji. Dostal jsem opravdu strach z cest, kterými se náš vzájemný vztah bude ubírat. A kdybych si jej býval nechal pro sebe, bylo by bývalo hůř. Nezbývalo než napsat Ti. Odpusť, jestli to bolelo.

Máš pravdu, že všechno by se mnohem lépe řeklo. Ale na opravdu „všechno“ je třeba klidu a zastavení času. A my máme jen několik chvilek, které letí jako šípy, takže člověk myslí více na jejich pomíjení než na jejich přítomnost. A to je Tvá vina více než moje: strhla jsi mne do té nedočkavosti, která zastírá každý jasný pohled.

Nechtěl bych, abys byla tak těžkomyslná jako já – právě naopak: mám Tě rád jako skřivánčí píseň, která je plna slunce, i když se nohy sotva vlekou blátem. Ale melancholie je v podstatě touha po dokonalém – a lze snad tu zahodit? Má celodenní robota není vůbec melancholická – spíše by měla být, aby byla čistší – ale znamená to snad, že bych měl zapřít všechen smutek?

Vždyť bych musil zapřít i Tebe, poněvadž se mi po Tobě stýská tak nevýslovně.

A nevím, kdy Tě zase uvidím. Nejsem si tak docela jist svými silami a napětí je takové, že bych chtěl jen zavřít oči a o ničem nevědět – jen slyšet Tvůj hlas.

Ale pamatuj si jedno, Evičko; nikdy nikoho nebudu moci mít rád, kdo nebude mým přítelem. Po té stránce jsem hrozně sobecký. A právě proto Ti budu říkat všechno možné, i ty nejpodivnější zákruty svých nálad. Nebudu se přetvařovat.

Přijď ke mně v prvním snu. A až se den otevře do modra, budou to Tvé oči.

Kéž Tě můj stesk aspoň pohladí.

D.

V Brně 13. prosince 1947

Má milá Evo,

máš pravdu, že čas letí a každý den se vyřídí tolik dopisů, jen ty ne, na kterých nejvíce záleží. Ty se odkládají na sváteční chvíle, jenže sváteční chvíle jsou roztroušeny po vteřinách, ve kterých vyplynou z podvědomí čísi tiché oči – aby zase utonuly v ruchu vteřin docela všedních. A tak se tedy ­nepíše.

Ale to neznamená, že se nemyslí. Každý ušlapaný chodník a hučící vlak, ba každý rozhovor v útržcích přestávek mezi slovy a myšlenkami je plný někoho. I ty výkladní skříně a ranní adventní zpěvy – což je skoro hřích. A dny jsou takové, že člověk musí být vděčen za každou chvilku. Chvilky padají jako tiché sněhové vločky a rozplývají se a už nejsou. Takové ticho už dlouho nebude. Ale ať bude jakkoli, nakonec bude vždycky možno zazpívat Te Deum, tu překrásnou melodii posledního večera v roce – a možná také v životě. Ale záleží na tom něco, zda rok nebo život? Čas se měří podle síly, nikoli podle trvání.

Příští pátek budu v Přerově a počkám u obvyklého vlaku; kdybys nemohla přijet, dej mi laskavě vědět do sněmovny nejpozději do čtvrtka.

Na shledanou se velice těší

D.

Na Štědrý večer 1947

Moje milá Evo,

slyšet Tvůj hlas z dálky, jaký to hezký vánoční dárek. A jaké výčitky to ve mně probudilo: kdyby se to stalo někomu jinému, co krásných věcí by Ti dovedl odpovědět!

Ta básnička, kterou jsi mi poslala, zasáhla do živého – i kdyby to byla poesie sebe prostší. Máš pravdu: všechny mé city jsou zastřeny jakousi mlhou, která kalí jejich barvy. Už ani na sníh, který leží na větvích, se nedovedu podívat jasnýma očima. Je to zodpovědnost za věci, které jsou i které přijdou.

A přece vím, jakým tichým stříbrem les svítí – vím to, ale radost z toho je dušena a stísněna. A přece vím, že Tě mám velice rád. Jenže to všechno, o čem vím, že bude osudem našeho národa – a snad i mých nejbližších, což je největší hrůza – klade se jako neustále se dloužící stíny na vše, nač pohlédnu.

Evo, vydržíš to? A nebylo by pro Tebe o tolik lepší odejít někam, kde nenechají srdce hladovět?

Líbá Tě

Tvůj D.

V Brně 30. prosince 1947

Moje milá Evo,

také jsem si myslil na „Tebe, Bože, chválíme“, na hymnus poslední a jediný trvalý. Ale nemohu přijet. Snad některý den po 8. lednu. Jsem jako svázaný, nejen věcmi minulými, ale i budoucími.

Budu se asi musit – „ze stavovských důvodů“ – aspoň na hodinku vypravit jednak na krojový ples katol. žen a dívek v neděli 25. ledna večer v brněnském Besedním domě a jednak repres. ples ČSL v Brně-Husovicích v sobotu 17. ledna večer v katol. domě v Husovicích. Co kdybych Tě na některém z nich našel?

Více vážnosti (Tobě samé) a více trpělivosti (se mnou) Ti do nového roku ze srdce přeje

D.

V Brně 9. ledna 1948

Moje milá Evo,

až se jednou v Kremlu, kam bude má knihovna převezena po mém oběšení, bude nějaký kom-vědec obírat psychopathologií reakcionářů, najde v Manon malé věnování a bude nad ním dumat. Že se nemůže týkat svátku nebo narozenin, to bude vědět, neboť kdejakému dialektikovi je povědomo, že úhlavní zpátečník ve střední Evropě má jmeniny 9. a narozeniny 21. listopadu. Bude tedy onen dia­lekticko-marastický vědec dumat a dumat a dojde k závěru přece jen objektivnímu. „Vlastník této knihy,“ řekne si, „byl přece jen politování a soustrasti hodný člověk; měl kohosi rád, velice, velice rád; ale ten kdosi na něho vůbec nemyslil – kromě jediného náhodného dne v roce, v úterý mu honem poslal knihu; jaký to smutný osud!“

Evo, co bude s tím vážním lístkem? Já bych Ti psal pořád a teď nebudu moci, pokud ho nepošleš.

Na vlásky Tě líbá

D.

V Brně 13. ledna 1948

Moje milá Evo,

celý týden jsem čekal, než jsem od Tebe dostal několik řádků – a není v nich ani slova o Tobě. Cožpak se nesmím nic dovědět o tom, o čem přemýšlíš a co se kolem Tebe děje? Zdá se mi, že ani nejsi, že jde jen o takovou hranickou pohádku, o níž mi píše jen nějaký básník vymyšlené dopisy – a špatně vymyšlené, poněvadž v nich o skutečné Evě není vůbec nic.

A tak, když se povinně musím zastavit na některém plese, jako předevčírem v Rousínově a předtím zase v Tišnově, pozoruji krásné dívky a říkám si: jak asi ta Eva vypadá? Udělala by tohle a udělala by tam to? Co by si myslila? Ale je slyšet jen melodie, které mizí pod stropem, a pak už zase bývá jen noc. Takže je na konec lepší zapomenout na neskutečnou Evu a tancovat a nebo se modlit – obojí ke cti Boží. Jenom­že člověku se přece jen stýská.

To, co je na tom vážním lístku, je ovšem číslice takřka nedostatečná, takže se rozpakuji – ale přece jen přikládám pozvánku na Moravana. Nemohu bohužel sám zaručit, že se mi ten den podaří zůstat v Brně. A i když zůstanu, budeme spolu tančit třebas jen besedu – Evo, nepodceňuj lidskou špatnost! Já vím, co dovede! Neříkej, že Tě trápím – právě naopak, kdybych Tě neměl velice rád, byl bych mnohem lehkomyslnější.

Odpoledne ubíhá a za chvíli se budu musit vydat do Prahy. Škoda že není sníh – aspoň bych si byl jist tím, že přijde jaro. Takto je země neprobuzená, ale také nespí – a člověk neví, zda přijde chlad a mráz, či snad někdy také léto? Či bude pohádka o Evě právě jen slovy, která si hučel zimní vítr nad krajem? Kdož ví!

Až uvidíš červené světlo na trati, jak mizí daleko v údolí, vzpomeň si!

D.

V Praze 28. ledna 1948

Moje zlatá Evo,

opravdu jsi mi připadala zlatou v té večerní nádheře – přes všechnu bledost. Tolik je mi líto, že jsi byla na tom tak zle – už z toho důvodu, že jsme večer zase začali spolu hovořit upřímně. Mám totiž velký smutek z odpoledne, které předcházelo a které bylo vyplněno tak marnými řečmi, že šedivý déšť byl cennější. Vrátilo mne to do dnů po jedné naší přerovské procházce, která byla také tak pustá a která mne přiměla velmi zapochybovat o všech našich nadějích. Bylo by, Evo, hrozným omylem domnívat se, že člověk má být tak říkajíc rekreován ze svého povolání. To je snad možné u stolaře, který má za celý den hoblovaček až po krk. Ale i opravdový stolař musí žít svému dílu – poněvadž dílo je především cestou člověka k Bohu. Každá opravdová práce je studium – a studium je to největší a nejkrásnější dobrodružství. Proč je přerušovat tlachem v příkopu u cesty? Nemám, Evo, nejmenších pochybností o tom, že i Tvé srdce je plné dalekých obzorů, od nichž táhne jarní vichr a nad nimiž se třpytí modrá hvězda ve tmách. Ale ty obzory se mění každým rokem, ba každou chvíli – a dvaadvacet velkých změn, to už je cosi podobného hlasu jen z veliké dálky doléhajícímu. A pak je možné, ba pravděpodobné, že když jsou dva lovci dálek nuceni pobývat spolu v úzké světnici, že si nemají co říci. Či snad si lhou navzájem? Ale mě nikdo nikdy nedostane na takovou úroveň, raději se vzepru a přestanu mít rád. Poněvadž mám Cosi mnohem a neporovnatelně raději než cokoli jiného a vše ostatní mám rád jen v Jeho světle. A když nikdo nechce se mnou – co na tom? Lidé i hvězdy po svém jdou, co na tom, jde-li kdo se mnou?

Včera to byl menuet s úklonami a sladkou melodií. Včera to byla sláva večera a Tvé zlaté hlavy. A co bude zítra? Tma a krev. Nevyplývá z toho, co je a zůstane to nejpodstatnější? Především Láska a pak teprve láska. Rozumíš mi, Evičko?

Líbá Tě Tvůj

D.

V Brně 6. února 1948

Má milá Evo,

oč bych tě dovedl mít víc rád, kdyby každý Tvůj nový dopis nebyl novým zklamáním! A jak si to opravdu přeji, milovat Tě mnohem, mnohem více. Ale Ty každé takové přání zahazuješ. Opravdu o ně nestojíš?

Řádky, které jsi mi poslala a které jsem se smutkem přečetl, mne jen dál a dál zahánějí do samoty, dál a dál od Tebe, na kterou jsem se tolik těšíval. Musí to tak skončit?

To, co mi popisuješ, dělají mé sekretářky také: zbožné museum výstřižku – ale právě jen museum. Stokrát pravdu měl Tvůj tatínek, když Ti radil, abys to zahodila nebo spálila. Naklade-li se mezi dva lidi papír, běda jejich srdcím.

Ty dobře víš – či snad nevíš – že bych z hloubi srdce toužil po tom, aby každý můj pokus o myšlenku – a jsou to všechno jen pokusy – vyvolal u Tebe opravdovou myšlenku, která by šla mnohem dál nebo která by se postavila proti mé – aby šlo o skutečný rozhovor a nikoli o museální mlčení přeplněné výstřižky na zažloutlém papíře, po nichž za půl roku už nikdo ani nehlesne.

Vždyť co to jsou všechny knihy – a natož články – které někdo napíše, proti lásce, kterou plane, proti lásce k Bohu a lásce ke skutečným lidem, k přemýšlejícím osobnostem, které nejsou ničím spokojeny, neznají klidu a odpočívání a tím méně sentimentálního nalepování výstřižků?

Já mohu mít rád jen někoho, kdo přemýšlí mnohem pronikavěji než já sám, pronikavěji a samostatněji. To je to nejkrásnější na člověku. A když ne to, raději nic.

Tak bych se rozjel do Hranic, kde vím o někom… ale vím o něm? Nebyl to jen pouhý sen? A přece se mi ještě zdává o modré a zlaté! Možná jen jarní vichr…

D.

V Brně 20. února 1948

Evo,

kdybys jen věděla, jak je mi po Tobě smutno – a jak si ovšem nejsem jist tím, že jsi vůbec na světě. V té kontroverzi nemá význam pokračovat. Vyplynula celá jen z toho, že jsem se nemohl a nemohu dočkat od Tebe přátelského dopisu – a Ty jej ovšem nenapíšeš a nenapíšeš – či to nedovedeš?

A zatím se připozdívá a noc je už docela blízko. V noci listonoši nechodí. V noci se už ani nehovoří. Možná že se zase sejdeme, až bude ráno. Možná že ne; to ví Bůh. Ale naučíš se zatím být aspoň trochu přátelštější?

Vzpomíná Tě

D.

 

Dopisy jsou podepsány „D“. Bohdan Chudoba byl pokřtěn jako Theodor a až později si jméno změnil a zvolil jeho slovanskou variantu Bohdan. Nicméně jeho maminka a blízcí ho stále oslovovali Doro, Doreček, Doček.

Redakce děkuje paní Evě Chudobové za poskytnutí dopisů a za její souhlas s otištěním.

Poznámky

1. Paul Claudel: Nous ne reviendrons plus vers vous…, http://www.florilege.free.fr/juke-box/montrer.php?item=ballade.
2. Ján Kempný: https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Kempn%C3%BD.
3. Miloš Bugár: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Bug%C3%A1r.
4. Anonym: Dira vi amoris teror, https://www.thelatinlibrary.com/diravi.html.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)