A ta svěžest pod mými víčky
Hector de Saint-Denys Garneau (1912–1943 Québec)

Pavla Doležalová

KULTURA / Vaši oblíbení básníci

Může se stát, že vám začne být nejmilejší někdo, koho ve srovnání se starými přáteli znáte chvíli. Mohlo by se stát, že by cizinec s exotickým jménem zastínil vaše dávné a milé známé, Březinu, Zahradníčka, Blatného, Skácela nebo Josefa Suchého, se kterými jste prožívali dobré i zlé a jejichž jména pořád znějí povědomě a jako orientační body pro putování vaší krajinou. Březina je prosvícená odlesky světla proti stínu, malý a shrbený Zahradníček vás provede kolem inferna do zahrady rajské, Blatný ví něco o blatech, kde se propadá půda pod nohama, Skácel máj, ale napřed se kolem ní něco natančil, a Suchý sice je, ale táhne okovem z hloubky živou vodu i pro vás.

Nestalo se, nezapomněli jste na ně, jen jste se potkali s cizincem, který vás zaujal, a protože v našich končinách není příliš známý a naší řečí mnoho nenamluví, můžete mu pro jednou být za tlumočníka.

Když se někdo jmenuje Hector de Saint-Denys Garneau, ani si nemusí dávat pseudonym, když chce být básník. Mimochodem, prý se na to u Garneauů velmi dbalo, aby jej oslovovali jménem svatého Diviše, a ne Hektore. A když je ten dávný někdo k tomu i malíř, vypadá jako filmová hvězda (zvlášť s tím plnovousem…) a zemře poněkud záhadnou smrtí sportovce-romantika – ve věku jednatřiceti let mu samotnému na loďce na řece zřejmě selhalo nemocné srdce –, musí být literárně zajímavý, i kdyby jeho básně nic neříkaly. Dnes se o něm učí jako o jednom z prokletých básníků a jako o předchůdci moderní québecké francouzsky psané literatury, ovšem za jeho života to bylo jinak. Svědčí o tom udivená otázka dobového literárního kritika: „Ten Saint-Denys Garneau má talent, ale proč nepíše ve verších jako pořádný básník?“

Jeho modernost a nezávislost na čase je v tom, že se nesnažil své myšlenky a obrazy vtěsnat do klasických pravidelných forem, ale dával přednost takovému tvaru veršů, jaký si vyžádá obsah sdělení. Když líčí pravidelný rytmus kroků, použije přízvuky a rýmy, ale klidně je o pár veršů níž opustí a nic se nestará o rytmický impulz, tedy o čtenářovo očekávání, že se bude v podobném uspořádání pokračovat. Když člověk při chůzi přemýšlí, dokonce kuje pikle, jak budeme číst dále, přece to nebude do rytmu a jak podle not.

Básnické dílo Saint-Denyse Garneaua obsahuje jediná sbírka vydaná v roce 1937 vlastním nákladem, která se jmenuje Regards et jeux dans l’espace (Pohledy a hry v prostoru). Názvy jednotlivých oddílů jsou Hry, Děti, Náčrtky v plenéru, Dvě krajiny, Z šedé do černější, Stráž, Bez názvu. Tyto podtituly hodně napovídají: o malířském pohledu na svět, který si všímá barev, a tedy i šedé a černé, když převáží všudypřítomné pochybnosti, o stínu, který vám stále stojí za zády a přes rameno napovídá, že nejste z jednoho kusu, ale že máte právě jej, ten stín, toho dvojníka, který kolem vás pořád kalí vodu a nedovolí, abyste podali ruku radosti. Ostatně, určitě není náhoda, že na prvním místě celé sbírky stojí krátká báseň s názvem A tam bez opory:

Jsem celý nesvůj na téhle židli
a nejvíc mě děsí křeslo, kde se bydlí,
tam bych najisto usnul a umřel.

Ale nechte mě lézt přes bystřinu na skále
přeskakovat z jedné věci na druhou
najdu mezi nimi nenápadnou rovnováhu
a tam bez opory spočinu.

Dnešní kanadští studenti literatury prý mají tuhle báseň zvlášť rádi. I když Saint-Denyse jistě děsila jiná lenoška, než děsí je, možná nějaká těžká vyřezávaná čalouněná sametem, pořád symbolizuje papučovitý přístup k životu. V protikladu k němu stojí neustrnout, být na cestě, obejít se bez opěradel a jištění všeho druhu. Spoléhat jen na sebe je křehké – ale co už naděláte? Cítit se bez vnější opory a být připravený, že to jiné nebude, je jistě pocit, který básníkovi rádi uvěříme i v našem trochu zlomyslném roce 2020.

Ale slíbili jsme, že budeme Kanaďanovi tlumočit, a to se nemá ve třetí osobě: „Tady pánovi můžeme věřit, tady pán říká, že…“, poslyšme raději jeho „já“ v cizí řeči a zkusme je převést krok za krokem, myšlenku vedle myšlenky a obraz obrazem. A už dost hlasitých komentářů, ty všechny musejí běžet jen v tlumočníkově hlavě na pozadí…

Právě recitovaná báseň se jmenuje Doprovod, nebo taky Doprovázení, a z toho není jasné, jestli vyprávějící někoho doprovází, nebo je sám někým doprovázen, a tak to zůstane.

A vida, už v prvním verši zjišťujeme, že je marche, já jdu, nebo kráčím, nebo pochoduju, a vůbec ten mluví ve všech slokách; je to tedy epická báseň o tom, že jej někdo nebo něco doprovází na nějaké cestě? A že by měla znít jako do kroku? Podíváme se na to (a promiňte, že to nebude vypadat moc hezky, takto nám to jde do pomyslných sluchátek):

Ž marš a koté dyn žua
dyn žua ki ne paza mua
dyn žua a mua K Ž N puipa prándr…

Pěkné to není, ale jakýsi krok z toho je slyšet; jenže co česky, když ta slova znamenají:

Jdu vedle radosti
radosti, která není moje,
radosti své, kterou si nemůžu vzít…

A zní to dál:

Ž marš a koté D mua an žua
Žantan mo pazan žua ki marš a koté D mua…,

což by dalo:

Jdu vedle sebe v radosti
slyším svůj krok v radosti, jak jde vedle mě…

Rytmus to české moc nemá a verše končící samohláskou se kamsi natahují a zůstávají otevřené jako k nějakým úvahám, kdežto ty francouzské pleskají jako bosé šlapky po zmoklém chodníku a posluchač je zvědavý, kam ho dovedou, plesk plesk:

Me Ž N pui šanže Dplas syr L trotuar
Ž N puipa metr me pje dasepalá e dír vuala se mua.

Aspoň že konce posledních dvou půlveršů už tolik nepleskají, ale znějí vokálem, takže v češtině tolik nevadí skoro plačtivá „ůů“ a „íí“: nemůůůžu, na chodnííku, klááást – vida, „klást“ nebude nutné, níž tam dáme „šlapat“, šlap šlap:

ale nemůžu si na chodníku vyměnit místo
nemůžu šlapat do těch stop
a říct tohle jsem já…

Do sluchátek dostáváme pokyn, že už to začíná být únavné, posluchači se ošívají, a kromě toho řečník přešel k úvahám, jak co zařídit, začal kout pikle a vypadl z rytmu, sláva, při přemýšlení se mluví pomaleji a tlumočník stíhá:

Prozatím se spokojím s touhle společností,
ale potají kuju pikle, jak to přehodit,
pomocí všemožných operací, alchymií,
krevních transfuzí,
přesouváním atomů
rovnováhu nahodit.

Ve čtvrté sloce si zase začal podupávat do rytmu a spěchat, aby už setřásl toho nepříjemného společníka, stín – dvojníka, a poslal ho pryč; a v posledních verších už s úlevou vydechne, nádech – výdech na každé samohlásce, dech se zpravidelní až k úplně odtažité větě nezúčastněného pozorovatele: tamhle kdosi cizí kamsi odbočuje, no a? – Jenže je to celé jen kéžby…

takže pak jednoho dne už budu jinde,
tancem mě ponese radost v tom kroku
zeslábne zvuk mých kroků mně po boku
vytratí se doleva do boku mizející zvuk
mých lichých kroků
to jde nějaký cizí člověk
a odbočuje do vedlejší ulice.

Celá báseň pak zní takto:

Doprovod

Jdu jakési radosti po boku,
radosti, co mi nedá ruku,
své radosti, co ji nemůžu mít

Jdu sobě s radostí po boku
slyším sobě po boku samou radost v tom kroku,
ale nemůžu si na chodníku vyměnit místo,
nemůžu šlapat do těch stop
a říct tohleto jsem já

Prozatím se spokojím s touhle společností,
ale potají kuju pikle, jak to přehodit,
pomocí všemožných operací, alchymií,
krevních transfuzí,
přesouváním atomů
rovnováhu nahodit,

takže pak jednoho dne už budu jinde,
tancem mě ponese radost v tom kroku
zeslábne zvuk mých kroků mně po boku
vytratí se doleva do boku mizející zvuk
mých lichých kroků
to jde nějaký cizí člověk
a odbočuje do vedlejší ulice.

Dejme tomu, že přednášející ty liché kroky zahnal, že už si vykračuje po tom chodníku radostným tanečním krokem, jak si představoval minule, když jsme mu tlumočili, přejme mu to…

Snad až jej potkáme příště, bude to v létě, za svěžího slunného rána. Přednáška se bude konat ve světlém sále zámečku ve francouzském stylu, na otevřených oknech vedoucích do zahrady budou povlávat záclony, voní posečený trávník a přednášející se dobře vyspal. Ráno se při pohledu do zrcadla překvapivě nezděsil tmavých kruhů pod očima, dokonce si při holení zpíval, vzpomněl si, jak včera z loďky viděl, že už se na břehu sluní a koupou… Až ho to dojalo a zaštípalo ho pod víčky, ale možná to bylo jinak, jak se zasnil, trochu se řízl břitvou… Vezme si odpoledne malířský stojan a barvy, voda je nejkrásnější v časném létě. – Dobře že se tato poslední báseň netlumočí, ale nabízí už přeložená, básník nechce nic vysvětlovat, spěchá ven, chce jít malovat k řece, moc času už mu nezbývá:

Řeka mých očí

Vy moje oči dnes ráno veliké jak řeky
vy vlny v mých očích hotových všechno zrcadlit
a ta svěžest pod mými víčky
prapodivná
všechno okolo, obrazy, co vidím
jak potok zavlažuje ostrov
a jak se čeří vlny okolo
té, co se sluncem ozářená koupe

Poznámka: Jméno Hector de Saint-Denys Garneau se objevuje v Tvaru, roč. 9, 1998, v překladu výboru francouzsky psané kanadské poezie, píše o něm i znalec kanadské literatury Petr Kyloušek. Básně pro tento článek přeložila Pavla Doležalová.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)

Pavla Doležalová

Pavla Doležalová (1964)

překladatelka, vyučuje překladatelství na Filozofické fakultě MU

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek

Ztracený ráj Pierra Bonnarda

„Opravdu Francouzům nedochází, koho ztratili?“ pomyslel jsem si. Protože Bonnard je v podstatě „neaktuální“. Bonnard je minulost, což je i pro Francouze opravdu „ztracený ráj“.

Jósef Czapski