Viktor Karlík a nejen Literatura
Jan Paul
KULTURA / Literatura
Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje. Je čímsi víc než jen čtením, může být pro čtenáře shledáním s výtvarníkem Viktorem Karlíkem a jeho dílem inspirovaným literaturou. Kniha umožňuje empatickému čtenáři nahlédnout do taje velmi osobité tvorby a přiblíží Karlíkovo umělecké přemýšlení.
Literatura intermediální
Projekt Literatura je slovo a objekt, slovo v objektu a objekt ve slovu, obrazně řečeno: zhmotněné slovo. Slovo zformované do trojrozměrnosti a trojrozměrnost vztahující se ke slovu a k reprezentantům slova. Intermedialita je zde výrazem vnitřního vztahu autora k literatuře a k výtvarnému dílu, protože Viktor Karlík měl k literatuře a autorům literatury blízko vždy, a to nejen jako zakladatel Revolver Revue a její grafik. Projekt Literatura ale není náhodným setkáním dvou odlišných forem, ale jejich uvážlivým estetickým a duchovním spojením. Je prostorem, v němž vše může konvenovat fantazii čtenáře a diváka, ovšem za předpokladu, že ponechá stranou svoji zkušenost nejen s literaturou, ale i se soudobým výtvarným uměním.
Kniha s jasnou dramaturgickou koncepcí je dokladem několikaletého tvůrčího úsilí, v němž Viktor Karlík umělecky reagoval na četbu svých oblíbených autorů způsobem jednak symbolickým, ale především pocitovým či citovým. Jazyk literární se zde potkává s jazykem vizuálním, duch slova, zprostředkovaný konkrétními jmény literátů a básníků, naráží a proniká do symbolického ducha děl, objektů a kombinovaných technik, které Viktor Karlík vytvořil v kritickém vztahu k jejich literárnímu dílu. Vzájemné střetnutí ovšem není míjení. Jde o konfrontaci, o intelektuální a uměleckou percepci literárních autorů, jejichž knihy prošly Karlíkovým životem a především myslí. Literárními osobnostmi inspirovaný Karlík zvedl pomyslnou hozenou rukavici a v interaktivním napětí vytvářel výtvarné artefakty jako svoji odpověď. Neponechal si zážitek z knihy a autora pro sebe, ale transformoval ho do vizuálního díla, a jak už jsme u Karlíka zvyklí, učinil tak nejen v rovině poetické, ale i v nadsázce kritické a drsně ironické. Například objekty „Knižní krematorium“ nebo „Klec na knihy“ jsou Karlíkovy nepříliš veselé metafory vyvolávající pocit úzkosti, vždyť do klece se zavírají jen nebezpečná zvířata nebo blázni. Ovšem kniha je autor, autor je myšlenka, a ne všechny myšlenky jsou společensky prospěšné a žádoucí.
Publikované výtvarné artefakty, které Karlík vytvořil v období od roku 2012 do roku 2019, jsou rozděleny podle příslušných literátů do mnoha kapitol, například Cesta Jana Hanče, Franz Kafka, Petr Hruška, Magor, Poe, Dostojevskij, Orwell, Hrabal a další, přičemž pod jednou kapitolou je i několik autorů a jejich vizualizace. Autor umělecky nereagoval jen na konkrétní jména, ale i na témata, jako jsou třeba Knižní opékače, Knižní gril a Knižní krematorium nebo Czech culture, Poezie, Anticharta či umělecký směr DADA. Literatura ovšem není podle Viktora Karlíka sumarizací či žebříčkem všech jeho oblíbených literátů či píšících výtvarných umělců, neboť řada jmen, která jsou pro něho důležitá, v ní chybí.
Literatura teoretická
Typograficky, knihařsky a nakladatelsky dobře vypravená kniha je svědectvím a dokumentem důležité Karlíkovy umělecké snahy „převyprávět“ výtvarnou formou formu literární, transformovat slovo do objektu a vizuálně divákovi zprostředkovat emocionální zážitek. „Literatura je ve svém celku spíše řízená asociativní cesta. Tak jak to na cestě bývá, směr si určit lze, pocity, okolnosti a překvapení nikoliv,“ píše v knize ve svém krátkém úvodním textu Viktor Karlík. Knihu, která je bohatě vybavena barevnými reprodukcemi, doprovázejí velmi obsažné texty bohemisty a literárního kritika Michaela Špirita, bohemisty a kritika Marka Vajchra a historika umění Petra Jindry.
„Naší snahou je jen ukázat, že umělecké slovo bylo v autorově díle nenápadně, ale pevně přítomno od počátků, že Karlík byl vlastně pořád ‚jednou nohou‘ v literatuře,“ píše mimo jiné Michael Špirit ve svém textu „Čtenář Literatury“, v němž se snaží rozkrýt či poodhalit významy mnoha Karlíkových objektů. Jinak uchopil text Marek Vajchr, když Karlíkův projekt přirovnal k dílu podnikatele Františka Zachariáše Römische, který nechal z hradní ruiny Vranov nad Jizerou vybudovat ojedinělý skalní památník věnovaný desítkám osobností z českých i světových dějin, mezi nimiž byli zastoupeni básníci a spisovatelé. V této souvislosti zmínil i Ráj bardů, který vznikl z iniciativy knížete Auersperga u vlašimského zámku a který ozdobily busty vybraných básníků a spisovatelů. Marek Vajchr svůj text končí těmito slovy: „Knižní kulturu dnes mnozí nahlížejí jako bizarní a trochu směšný relikt dávno minulých dob, kdy literatura byla mimo jiné uctívána v obskurních hájích bardů a spletitých labyrintech klasiků. Díky LITERATUŘE Viktora Karlíka si můžeme s plnou naléhavostí uvědomit, že literatura ani zdaleka není odepsaná a dávno ještě neřekla poslední slovo.“ Petr Jindra nazval svoji obsažnou teoretickou stať „Literatura jako vizuální forma“ a klade v ní důraz na podmíněný a bezpodmínečný vnitřní vztah Karlíkových hmotných objektů (soch) s literaturou, respektive s jejími útržky, které se jako zdánlivá banalita (truismus) legitimují v Karlíkově objektu či soše svojí bezprostřední hloubkou a vnitřní jednotou. „Socha propůjčuje slovům tělesnost. Ale může tak věrohodně činit jen tehdy, pokud její tělesnost splývá s duchovním obsahem slov,“ píše mimo jiné Petr Jindra.
Tito erudovaní pánové, tu více či méně spolupracující s nakladatelstvím Revolver Revue, vytvořili Literatuře silnou a v mnoha ohledech podnětnou teoretickou oporu v míře tak vrchovaté, že nepoučený čtenář může mít problém. Například bez základní informace, kdo to byl Ladislav Klíma, nelze Karlíkův objekt plně pochopit. To ovšem na druhou stranu neznamená, že by Karlíkova díla nebyla schopná mluvit sama za sebe uměleckým výrazem. A to je také to, oč jde dle mého názoru hlavně, o vztah imaginace čtenáře s imaginací tvůrce, a lze jen doufat, že objekty publikované v knize budou někdy vystaveny ve své reálné podobě. Ostatně, umění může být živé pouze v živém kontaktu s divákem, a obzvlášť v době, kdy – jak napsal George Steiner ve své knize Skutečné přítomnosti – „čteme o dílech, která jsme neviděli, o knihách, které jsme nečetli, a o výstavách, které jsme neviděli“. V tomto textu se chci spíš zaměřit na to, co dle mého soudu bylo jen naznačeno.
Literatura jako projev jedinečnosti formy
Projekt Literatura je jen jedním z dalších pokusů Karlíka ozřejmit nosnost svého výtvarného myšlení a estetického názoru, a proto nelze ani objekty volně inspirované literaturou dogmaticky chápat jako jedinou možnou a definitivní eventualitu, vždy jde dílo vytvořit ještě jinak. Stejně jako se slovo a psaným slovem sdělená myšlenka přirozeně příčí jakékoliv názorové a prožitkové sterilizaci, tak i Karlíkovy objekty inspirované slovem se zpěčují definitivnímu výkladu či interpretaci. Žádné dílo o sobě nemůže vypovědět vše, ztratilo by tím svoji přitažlivost, stejně jako teoretické pojednání „o díle“ nemůže naplno vyjevit jeho skutečnou hodnotu. Každý autor, který je přesvědčený o tom, že do díla vkládá beze zbytku vše, je od toho okamžiku trvale vystaven možnosti pochyb o jeho relevanci. Karlíkovy sochy-objekty jsou toliko jednou z možných variant a o přítomnosti konkrétního ztvárnění svědčí fyzická existence.
V umění ovšem platí to, co je vyjeveno, ne to, co je zamýšleno. Ať v umění slovesném nebo výtvarném. A právě tento fakt svědčí o nutnosti přistupovat k výtvarným pracím Karlíka, i bez závislosti na inspirativní předloze, jako k dílům, která ustojí sebe sama svojí nezaměnitelnou řečí. Inspirace je jedna věc, výsledek druhá. Zdařilost díla nelze nikdy objektivně měřit tím, čím je inspirováno, stejně jako nelze přesně měřit a posuzovat zdroj inspirace dílem. Lze o tom teoreticky spekulovat, ale zjevené vždy opanuje možné či zamýšlené. Viktor Karlík se pokusil obé spojit, přisoudit vážnost dvěma kulturním oborům, zvěcnit a v jistém smyslu i zvěčnit to, co považuje za hodné tohoto úkolu.
A to je to, oč jde hlavně. Forma těchto děl je zcela svébytná, a jakkoliv nese myšlenku, představu či ji reprodukuje nebo rozvádí, stále je především sama sebou, totiž něčím, co je nenahraditelné stejně tak, jako je nenahraditelné slovo Karlíkových oblíbených autorů. V tomto ohledu jsou si entity logos i objekt v projektu Literatura rovny a jsou jedinečné. Nelze totiž s definitivní platností posoudit jejich vzájemnou adekvátnost, totiž míru, do jaké forma odpovídá své ideji a opačně. Viktor Karlík mohl vytvořit třeba dílo „Sušák do láhve“ jinak, ale neudělal to. Konkrétní forma je plně totožná s jeho záměrem, o čemž svědčí dílo samo. Jedinečnost ovšem spočívá v tom, že forma i obsah jsou spolu srozuměny, vzájemně si vyhovují, neodporují si, vše ostatní už jsou jen vnější subjektivní intelektuální či estetické preference a spekulace.
Karlík a továrna na imaginaci
Karlíkova soustředěná umělecká forma je už tak dlouho přesvědčivě sama sebou, že je v současném uměleckém vizuálním prostředí rozpoznatelná svojí nezaměnitelnou estetickou přitažlivostí, která ovšem nemá nic společného s prvoplánovou líbivostí a podlézavostí. Forma neopouští obsah, aby se stala bezobsažnou. Nabízí se otázka, co onu přitažlivost Karlíkovy formy vlastně utváří, co ji činí tak rozpoznatelnou, proč při pohledu na jeho díla, ať už jsou to grafické práce, kresby, malby nebo objekty, prožíváme onen zvláštní a přesvědčivý pocit intimní důvěrnosti a současně neodbytného neklidu, neboť autorova práce je i přes vnější tvarovou jistotu neklidná. Promyšleně přesná a výtvarně zcela čistá forma Karlíkových prací totiž ostře naráží do neklidného a vzrušeného mentálního prostoru současnosti, svojí neúprosnou přehledností, vyváženou koncepčností a krásou pichlavě kontrastuje s dobou otevřenou vůči všemu, často i zmatení. Karlíkova forma je krásná, protože nese řád obsahu i formy, a její přitažlivost je skryta v čemsi podstatném z dědictví moderny. Lze v tomto kontextu psát o podobnosti autorova tvarosloví s modernistickou estetikou, ale mám více na mysli její duchovní kvalitu, neboť ona je právě tím, co přivedlo autora ke specifické tvorbě vzdáleně připomínající estetiku modernistické formy.
Už od konce 70. let minulého století vytvářel Karlík expresivní obrazy a kresby plné existenciálního napětí a metaforických narážek na prožívanou každodennost. Tyto „Podzemní práce“, jak Karlík nazval toto období, vykazují rysy dodnes stále přítomné v jeho tvorbě: výrazná stylizace a redukce tvarové expresivity ho přivedla až k lapidárnímu vyjádření pocitů a duchovních prožitků, přičemž jednoduchost vyjádření přesně konvenovala s texty, které Karlík s oblibou vpisoval a vpisuje do svých prací. Autor rád ve svých dílech „vyprávěl“ o sobě, a tím současně o své generaci. Jeho malířské snažení se výrazově rozpínalo od munchovsko-váchalovské nostalgie až po úspornost Bohumila Kubišty či Josefa Čapka. Vliv modernistické malby někdejší meziválečné avantgardy je v tvorbě Viktora Karlíka patrný archaičností uměleckého výrazu, stejně jako je vliv postmoderních snah na počátku 80. let minulého století patrný v jeho raných pracích, ten se ovšem jeho tvorby dotkl spíše okrajově. Osobní tón, vyjadřovaný často gestuální malířskou akcí až k fantazijním motivům na hranici halucinačních či snových představ, směřoval postupně k výtvarné preferenci sémantického znaku a k objektivizaci symboliky strastí i radostí života.
Zde je ovšem nutné zdůraznit Karlíkovu potřebu ironické nadsázky, skrytě či viditelně, přičemž grotesknost je trvalou součástí jeho uměleckého snažení, kořením tvorby. V ní autor vždy usiloval o jasné, srozumitelné a pregnantní vyjádření, a je to patrné i na objektech v projektu Literatura. U Karlíka je vůbec vývoj obrazové formy zajímavý. Lze ho sledovat od postupné transformace uvolněného malířského tvaru v pevně sevřené celky, v přechodu od promalované plochy k její lineární dramatizaci a k následné redukci do grafického výrazu. A právě v něm je autor nejpevněji ukotven, což dokládají jeho volné práce na papíře a také práce typografické a grafický design.
Souběžně s různými obory výtvarného umění rozvíjel Karlík i sochařství či objektovou tvorbu, a to v rozmanitých materiálech, jako jsou dřevo, železo, kámen, kůže, sklo apod., stejně jako to učinil v projektu Literatura. V sochařství materializuje své představy a umělecký (estetický) názor, zkouší únosnost formy, přičemž materiálu ponechává jeho původní estetickou kvalitu. V této souvislosti nelze nezmínit také Karlíkův projekt Živé obrazy I. z roku 1984, který zdokumentoval za fotografické spolupráce s Ludvíkem Hradílkem. Jde v něm o spontánní výtvarné akce, dnes by se řeklo performance, přičemž fotografický výstup v podobě souboru černobílých fotografií jasně dokumentuje Karlíkovu malířskou imaginaci. V akci, jejíž účastníci na sebe vzali podobu „podkladu“, nešlo jen o emocionální prožitkovou zkušenost zúčastněných, ale o trojrozměrnou (plastickou) simulaci a demonstraci Karlíkova estetického názoru. Byly to v podstatě silně expresivní lidské asambláže, neboť Karlík vybavil účastníky různými maskami a převleky v podobě hadrů, provazů, pytlů, zkrátka co bylo po ruce. Asamblážovaní statisté byli za účasti autora manipulovaní nebo se sami ocitali v různých pozicích a kreacích, přičemž Karlík do výsledné kreace spontánně zasahoval barvou, a výsledné fotografie skutečně připomínají malířské expresivní kompozice. Živočišnost, rituálnost a v některých případech i erotičnost zde odkazují k existenciálním obsahům a stále přítomným tématům člověka, což je důvod, proč tento projekt zmiňuji.
Tvorba měla a má pro Karlíka vždy vnitřní důvod, povahu sdělnou, a vývoj díla od myšlenky k realizaci je u něho cesta od subjektivního k objektivnímu, ve snaze zobecnit individuálně prožité a učinit ho komunikovatelným. Autor uvažuje o tvorbě především jako o dialogu s divákem, a to není v současné době nic samozřejmého. Tento pozitivně angažovaný přístup k tvorbě se přirozeně z povahy věci příčí komercializaci a mainstreamovým preferencím. V tomto smyslu zůstává Karlíkova tvorba na okraji všech módních projevů, ale také různých žebříčků a pozic, které z hlediska trendů vytváří umělecko-obchodní establishment.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)
