Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu (obr. 1). Jako třetí největší pravoslavný chrám na světě se tyčí do výšky sto tří metrů a pojme až deset tisíc osob. Stavbu korunuje pět zlatých kupolí a bílou fasádu zdobí bronzové reliéfy s historickými výjevy. Chrám je sídlem moskevského patriarchy a cílem věřících i turistů, které ohromuje svou honosností a monumentálností.

Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh. Katedrála Krista Spasitele je totiž důležitým svědkem zvratů, kterými Rusko prošlo za posledních dvě stě let. Je místem paměti, tak jak je popisuje historik Pierre Nora – tedy bitevním polem a zároveň jevištěm, na němž se odehrává důležitý politický boj o to, jak a na co bude společnost vzpomínat.¹

Katedrála Krista Spasitele je kolbištěm, na kterém se utkali ruští carové, sovětská moc, postsovětská garnitura i Putinovy oponentky. Vítězové dávají místům paměti novou podobu a nová vysvětlení. Přetvářejí tak paměť společnosti a – protože, jak připomíná George Orwell, kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost – určují její další směřování. Tak tomu bylo i v případě katedrály Krista Spasitele, které se též říká „ruský národní chrám“. Právě v ní se v posledních dvou stech letech doslova zhmotnily odpovědi, které mocenské elity dávaly na otázku ruské národní identity – na otázku, jaký je ruský národ, kdo je správný Rus a jaké je místo Ruska ve světě.

Ruský národní chrám

Příběh chrámu se začíná psát v roce 1812, kdy Rusko napadla Napoleonova armáda. Válka byla zničující a krutě zasahovala obyvatelstvo. Nepřátelská vojska ničila rozsáhlá území a rychle postupovala k samotnému srdci říše, k Moskvě. Válce o záchranu země se začalo říkat válka vlastenecká a car Alexandr I. vyzýval všechny poddané, aby se zapojili do boje proti nepříteli.

Nepřátelská vojska Moskvu obsadila, ale vstup do města pro ně místo vítězství znamenal porážku. Generál Kutuzov nechal Moskvu před příchodem nepřítele evakuovat a vyčerpaná Napoleonova armáda, obklíčená ve spáleném a prázdném městě, se obrátila na ústup. Obranná válka se změnila v útok proti Napoleonově vládě v Evropě a v březnu roku 1814 vkročila vítězná ruská vojska v čele s Alexandrem I. do Paříže. Tímto vítězstvím získalo Rusko jako mocnost sebevědomí a významnou pozici na mezinárodní politické scéně: ze zaostalé a slabé země se stalo zachráncem evropských monarchií.

V den, kdy nepřátelská vojska opustila Rusko, 25. prosince 1812, vydal car slavnostní prohlášení, v němž zdůraznil podíl celého národa na ruském vítězství. Při té příležitosti také oznámil, že nechá vystavět památník vítězství. Generál Pjotr Kikin navrhl, aby se památníkem stal chrám zasvěcený Kristu Spasiteli. Navrhl také ustanovit každoroční svátek vítězství, který by trval celé tři dny. První den by byl věnován bohoslužbám, druhý vojenské přehlídce a třetí lidovým oslavám. Oslavy tak měly zahrnout veškeré obyvatelstvo, které porazilo nepřítele spojenými silami. I chrám měl být společným dílem, protože se příspěvky na jeho stavbu měly vybírat po celé říši. Katedrála Krista Spasitele tedy měla vzniknout jako oslava vítězství, jako díkůčinění Bohu za záchranu a jako památník padlým. Zároveň měla vyjádřit jednotu ruského lidu, který společně prošel utrpením, ale vyšel z něj posílený.

Vítěze konkurzu na návrh katedrály vybral sám car. Stal se jím absolvent petěrburské akademie Karl Magnus Vitberg. Protože byl Vitberg protestant, požádal ho car, aby „kvůli lidu“ přestoupil na pravoslaví. Bylo vhodné, aby stavitelem ruského národního chrámu byl pravoslavný ruský architekt. Vitberg přijal křestní jméno Alexandr po svém kmotru, jímž se stal sám panovník.

Vitbergova stavba byla navržená v neoklasicistním stylu (obr. 2). Fasádu tvořily čtyři portiky, tambur kupole lemovala kolonáda. Katedrála měla tři podlaží a v kryptě se měl nacházet památník padlým, jejichž jména chtěl Vitberg zvěčnit bez ohledu na vojenskou hodnost.

Vitbergovo rozhodnutí pro neoklasicistní architekturu není vůbec překvapivé, protože naprosto odpovídalo tehdejší módě. V přibližně stejných letech, kdy rýsoval svůj plán, vznikla v Petěrburgu např. katedrála Panny Marie Kazaňské nebo katedrála sv. Izáka (obr. 3). Vitbergova katedrála připomínala evropské neoklasicistní budovy (obr. 4), které však měla za cíl překonat. Měla pokořit dokonce hlavní chrám latinského světa – Svatopetrskou baziliku. Podobnost ruského národního chrámu s evropskými stavbami (trend pokračující od dob Petra I.) a Vitbergova snaha překonat západní stavby v sobě odrážely ruskou zahraniční politiku a Alexandrovu snahu spolupracovat se západními mocnostmi na novém uspořádání Evropy a odpovídaly tehdejší snaze Ruska „patřit k Evropě“ a „být Evropou“.

Katedrála v národním stylu

Slavnostní položení základního kamene se odehrálo na Vrabčích horách 12. října 1817, při příležitosti pátého výročí odchodu Napoleonovy armády z Moskvy. Stavební práce však postupovaly pomalu. Když v roce 1825, tedy o osm let později, Alexandr I. zemřel, byla stavba stále v počátcích.

Nový car Mikuláš I. obrátil směr zahraniční i domácí politiky. Nechtěl opakovat to, co se dělo na Západě. Nechtěl se Západem soutěžit ani příliš spolupracovat. Rusko se mělo soustředit samo na sebe a politickou i uměleckou inspiraci hledat ve vlastní minulosti nezasažené Západem – tedy v předpetrovské době a v Byzanci, která měla být protikladem západnímu latinskému Římu. I Mikulášova představa o podobě ruského národního chrámu byla tedy jiná, než jakou měl jeho předchůdce. Zanedlouho po nástupu na trůn car stavbu zastavil, Vitberga poslal do vyhnanství, vyhlásil nový konkurz a sám vybral vítěze. Novým architektem se stal Konstantin Ton, který předložil návrh chrámu v novém a jedinečném tzv. rusko-byzantském (nebo také byzantském) stylu inspirovaném byzantskou architekturou a stavbami z předpetrovského období (obr. 5).

Rozdíl mezi původním Vitbergovým a Tonovým plánem je viditelný na první pohled. Neoklasicistní budovu nahradila stavba na půdorysu řeckého kříže se čtyřmi stejnými bílými fasádami, které zdobí pilíře nahoře zakončené polokruhy – tzv. zakomary. V rozích mezi fasádami jsou zvonice, které korunují, stejně jako i hlavní dóm, cibulovité kupole. Spodní třetinu krášlí reliéfy s výjevy z Bible a ruské historie, horní medailony s Kristem, Marií a svatými. Uvnitř se po obvodu chrámu nachází dvoupatrová galerie, kde je muzeum vlastenecké války. Zde jsou také umístěny mramorové tabulky se jmény padlých. Nejedná se už ovšem o jména všech bez rozdílu, jak navrhoval Vitberg, ale pouze o vojáky vyšších hodností. Interiér měl být vyzdobený mozaikou, ale – dle Tonových slov – kvůli nedostatku znalostí o této technice byla nakonec zvolena nástěnná malba, která odpovídala tehdejšímu akademickému stylu.

Položení základního kamene proběhlo 10. září 1839 na novém místě – na pravém břehu řeky Mos­k­vy nedaleko Kremlu. Od ruského vítězství v té době uplynulo sedmadvacet let a národní katedrála stále nestála. Bylo třeba zahnat všeobecné pochyby o tom, zda vůbec někdy vznikne, a zdůraznit spojení obou projektů. Úkolu se ujal metropolita Filaret, který při obřadu pokládání základního kamene přirovnal ruský lid k židovskému národu. Představování ruského národa jako „nového vyvoleného lidu“ a Moskvy jako „nového Jeruzaléma“ není v ruské historii neobvyklé. Zde ale získalo velmi konkrétní podobu. Filaret připodobnil katedrálu k Jeruzalémskému chrámu a panovníky Alexandra a Mikuláše k Davidu a Šalamounovi, a vysvětlil a ospravedlnil tak změny ve stavbě národního chrámu. Podobně jako Šalamoun uskutečnil Davidovu myšlenku, měl Mikuláš naplnit Alexandrův záměr. Paralela mezi židovským a ruským národem se měla projevit ve výzdobě katedrály a měla zdůraznit roli katedrály jako národního památníku. Vedle scén Davida a Šalamouna (obr. 6) a Davidova vítězství nad Goliášem se objevily epizody z ruské historie (obr. 7).

Car se v kulturní politice neomezil na rozhodnutí o národní katedrále, ale vydal příkaz o tzv. „národním stylu“, který měli stavitelé používat pro všechny církevní budovy. Podobu národního stylu určil Konstantin Ton, a to následujícím způsobem: v roce 1830 mu na carův příkaz z různých částí říše zaslali kresby starých předpetrovských ruských kostelů a Ton na základě těchto materiálů sestavil album architektonických náčrtů. Je však důležité podotknout, že kreseb obdržel málo a často byly špatně popsané, a tak Ton musel mnohé odhadnout nebo si domýšlet. Podobně jako katedrála Krista Spasitele měly jeho náčrty ke svým údajným historickým předlohám daleko. Nejinak tomu bylo i se vzory z Byzance. Povědomí o staré byzantské architektuře, která se nacházela na území osmanské říše, bylo minimální a její studium probíhalo obtížně a pomalu. (Za zmínku stojí, že první architektonické nákresy a měření z konstantinopolské Svaté Sofie došly do ruské Akademie věd až v roce 1848.) V roce 1841 vydal Mikuláš I. nařízení, dle kterého se měly „církevní budovy stavět v byzantském stylu s možností inspirovat se Tonovými návrhy“. Stejně jako nová katedrála Krista Spasitele, tak i byzantský (rusko-byzantský) styl neměl být inspirován západními klasicistními modely, ale měl odkazovat k ryzí ruské kultuře a samostatné minulosti nezávislé na Západě.

Carův příkaz se setkal jen s malým pochopením mezi architekty a členy Akademie. O staré ruské umění se totiž kromě pár nadšenců-amatérů nikdo příliš nezajímal. Za jediný opravdový a důstojný způsob umělecké produkce byl považovaný postup podle klasických principů. A tak když chtěl Konstantin Ton v roce 1832 představit svůj návrh katedrály při žádosti o profesorský titul, byl odmítnut s tím, že „architektonické náčrty k obdržení akademických titulů musejí být provedeny v elegantním, klasickém stylu“.

Car se svou politikou snažil povzbuzovat zájem o ruské umění různými způsoby. Přikazoval mapování historických budov z předpetrovského období, jejich konzervování a ochranu. V roce 1837 na jeho přání vznikl časopis Gubernskie vedomosti, který se prodával po celé říši a stal se prvním médiem, které přinášelo informace o historii měst a provincií a o jejich architektonických památkách. Car podporoval publikování knih i studijní a výzkumné cesty do různých částí Ruska, na nichž účastníci sbírali materiál o ruském umění a architektuře.

Na carův příkaz tedy Rusko hledalo své kořeny v minulosti a vytvářelo svůj „národní styl“. V této snaze nebylo samozřejmě žádnou výjimkou. Podobný proces probíhal v Evropě již od poloviny osmnáctého století a Rusové sami si byli vědomi jistého paradoxu: Rusko opouštělo západní neoklasicistní modely a obracelo se k vlastní historii, čímž však opět následovalo evropský vzor. Ruský architekt Lev V. Dal’ v roce 1872 napsal

„Jestli je možné se na jedné straně radovat z toho, že ruský styl slibuje získat převládající význam, je třeba zároveň nezapomínat, že i nový směr v architektuře je částečně vyvolán zvykem napodobovat Západ. V zahraničí už dávno obrátili pozornost ke středověkým evropským stavbám.“²

V kulturní oblasti tedy Rusko v „národním uvědomění“ následovalo evropské země. Totéž však zdaleka není možné říci o oblasti politické. Eric Hobsbawm a Hans Kohn, kteří se ve svých pracích zabývali evropskými nacionalismy, spojují počátky národního sebeuvědomění s modernizací, prosazováním suverenity lidu, oslabováním feudálních vazeb, sekularizací a se snahou zrušit stávající politické uspořádání a vytvořit uspořádání nové, založené na společném jazyku a etnicitě.

Politický charakter ruského národního sebeuvědomění byl jiný. Neměl oslabit, ale naopak posílit loajalitu ke stávajícímu feudálnímu a náboženskému řádu. Nezdůrazňoval etnickou nebo jazykovou příslušnost a hranice mezi národem, státem a říší byly rozostřené. Ruské sebeuvědomění bylo řízeno shora podle programu tzv. oficiální národnosti, který se zakládal na třech pilířích: samoděržaví, pravoslaví a národ. Katedrála tyto tři prvky spojovala a dávala jim viditelnou podobu.

Hlas opozice nebyl v podmínkách samoděržaví příliš hlasitý, přesto se však našli tací, kteří s podobou chrámu nesouhlasili. Zastánci klasického stylu označovali Tonovu stavbu za ošklivou a nedůstojnou, za „vesnický kostel“. S postupným poznáváním ruských a byzantských památek se také objevila kritika, že se Tonova katedrála svým údajným historickým originálům podobá jen velmi vzdáleně. Je však důležité podotknout, že estetická hodnocení často určovaly politické názory kritiků. Tonova katedrála se stala politickým tématem: pro zastánce Mikulášovy politiky byla vyjádřením „ruského národního charakteru“ a podobně jako Puškinovo dílo nebo jako Pověst o pluku Igorově používala jazyk od nepaměti srozumitelný ruskému lidu. Pro odpůrce Mikulášova režimu se však „uměle národní“ katedrála stala symbolem autokratické moci a ofi­ciální národnosti.

Mikulášův nástupce Alexandr II. pokračoval v národní politice, která nezdůrazňovala etnickou a jazykovou výlučnost. Od šedesátých let se však v ruské národní myšlence začal objevovat nový prvek – imperiální nárok. Rusko se začalo považovat za politického následníka byzantské říše a nárokovalo si její území a moc. Odkazy na Byzanc přestaly být pouze možností, jak se vymezit vůči Západu a ukázat svou kulturní jedinečnost, ale staly se vyjádřením nástupnictví po byzantské říši. V tomto kontextu se objevil nový neo-byzantský architektonický styl (obr. 8), který byl historickým stavbám mnohem blíže než styl Tonův. Používal se především na nově dobytých územích, z nichž mnohá dříve patřila osmanské říši, jako znamení vítězství a návratu pravo­slavné mocnosti.

V roce 1881 nastoupil na trůn Alexandr III., který na rozdíl od svých předchůdců označil ruské etnikum za hlavní etnikum říše a prosazoval politiku porušťování. Za jeho vlády byl hojně používaný také styl neo-ruský (obr. 9), který čerpal ze stále hojnějších poznatků o ruských historických památkách. V té době však byla katedrála téměř dokončená, a tak se nový styl projevil jen v jejím vybavení – především v neo-ruském ikonostasu (obr. 10).

Katedrála Krista Spasitele byla slavnostně vysvěcena v roce 1883. Jako národní chrám se zařadila mezi nejvýznamnější kostely říše a na velké svátky se zde účastnila bohoslužeb carská rodina.

Od Krista Spasitele k vůdci revoluce

Podobně jako mnoho dalších církevních staveb zasáhly i chrám Krista Spasitele události roku 1917. Po únorové revoluci se v chrámě odehrála významná událost – shromáždil se zde synod a zvolil patriarchu. Po téměř dvou stech letech se tak dočkala obnovení instituce patriarchátu, kterou v roce 1721 zrušil Petr I. Po říjnové revoluci se však situace začala prudce zhoršovat. Dekret „O oddělení církve a státu“ z ledna 1918 zbavil církev státní finanční podpory a především v zimě byla údržba budov velmi obtížná. O pár měsíců později byl vydán dekret „O památkách republiky“, na jehož základě začala sovětská vláda zavírat církevní budovy, používat je pro své účely nebo je likvidovat. Zachovány měly být pouze kostely, které speciální komise označila za umělecky a historicky hodnotné. Katedrála Krista Spasitele však toto označení nezískala. Naopak. Zastánci klasicistního stylu i zastánci moderny ji kritizovali jako nevkusnou a dekadentní a příznivci revoluce ji označovali za symbol carské tyranie. Výmluvný je komentář architekta Borise Iofana:

„Velký a robustní [chrám] zářící svou pozlacenou hlavou a připomínající zároveň mazanec a samovar utlačoval okolostojící domy i vědomí lidí svou formální, suchopárnou, bezvýraznou architekturou a odrážel v sobě neschopnost autokratického režimu i jeho ,vysoce postavených‘ tvůrců, kteří vybudovali tuto statkářsko-kupeckou svatyni.“³

S nástupem nového režimu se ve veřejném prostoru objevil nový architektonický směr – konstruktivismus. Příznačnými pro tuto změnu jsou architektonické soutěže návrhů na Palác sovětů. Od roku 1922 proběhlo několik konkurzů, do kterých posílali své projekty moderní ruští i zahraniční architekti (např. Le Corbusier či Walter Gropius). Vítězný návrh byl vybrán v roce 1933 a jeho autorem byl výše citovaný Boris Iofan (obr. 11). Monumentální budova ve tvaru věže, s portikem a schody lemovanými sochami, měla dosahovat výše tři sta patnácti metrů. Na jejím vrcholu měla stát stometrová socha Lenina ukazujícího směr napřaženou pravicí. Prostranství před palácem určené pro přehlídky a shromáždění mělo mít tvar hipodromu. Palác sovětů měl stát na ulici Ochotnyj rjad, ale Stalin rozhodl jinak: 5. prosince 1931 nechal vyhodit do povětří katedrálu Krista Spasitele, a uvolnil tak místo nové stavbě. Práce započaly v roce 1937.

V roce 1939 se konala schůze inženýrů a architektů, kteří význam Paláce určili následovně:

„[Je to] pomník vůdci lidstva, velikému Leninovi, pomník naší historické epoše, v níž strana sovětů ne ve snách, ale ve skutečnosti vybudovala beztřídní socialistickou společnost. Tento pomník musí zobrazit velikost lidského ducha, lidské mysli a tvořivosti, jíž je schopen národ, který se osvobodil z otroctví kapitalismu. […] Palác sovětů staví celá země, veškerý národ.“⁴

Přestože sovětská propaganda představovala Palác sovětů jako protiklad katedrály, měl ve skutečnosti se svou předchůdkyní mnoho společného. Stejně jako katedrála Krista Spasitele byl palác představován jako dílo celého národa. Měl ukazovat moc země a stát se oslavou vítězství – ne carské říše nad Napoleonem, ale socialismu nad monarchií a kapitalismem. Měl vyjádřit myšlenku vládnoucí elity – ne myšlenku samoděržaví a pravoslaví, ale vítězného socialismu. Palác se měl také stát jistým druhem svatyně – zasvěcené ne Kristu Spasiteli, ale vůdci revoluce Leninovi. Katedrála byla zničena nejen proto, aby uvolnila paláci lukrativní náměstí nedaleko od Kremlu, ale především proto, aby uvolnila místo novému pohledu na Rusko a nové interpretaci jeho historie i směřování.

Stavební práce přerušila druhá světová válka a ocel z položených základů byla rozebrána na válečné účely. Po válce se už výstavba neobnovila a na začátku šedesátých let vzniklo na místě zničené katedrály a nepostaveného Paláce gigantické vyhřívané koupaliště „Moskva“ (obr. 12).

Přestože Palác nikdy nevznikl, jeho význam je obrovský. Plánování stavby šlo totiž ruku v ruce s přestavbou Moskvy. Palác se zároveň stal vzorem socialistické (stalinistické) architektury nejen v Moskvě, kde bylo po válce ve stejném stylu postaveno sedm mrakodrapů (obr. 13), ale také v dalších městech sovětského bloku (v Praze hotel International). Palác sovětů tak, podobně jako Tonův rusko-byzantský chrám, stál u zrodu nového architektonického směru, který vyjadřoval a prosazoval vládnoucí ideologii.

Pokání z betonu

Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko muselo potýkat s mnoha vážnými problémy – s vysokou inflací, s nedostatkem základního zboží, se stoupající kriminalitou. Stát v nových hranicích, který prohrál studenou válku a jehož území i vliv se výrazně zmenšily, stál před otázkou, jak na sebe pohlížet a jaký postoj zaujmout k vlastní tragické minulosti. Hledáním nové identity se v devadesátých letech živě zabývaly i politické špičky. V roce 1996 prezident Boris Jelcin požádal své spolupracovníky, aby hledali pro Rusko novou nosnou ideu a ofi­ciální formulaci připravili pro rok 2000. Prohlásil: „Byla různá období – monarchie, totalitarismus, perestrojka, a nakonec demokratická cesta rozvoje. Každá z epoch měla svou ideologii. Teď nemáme žádnou. A to je zlé.“ Do hledání byla zapojena i veřejnost: taktéž v roce 1996 byla vyhlášena veřejná soutěž o nejlepší formulaci ruské identity s cenou deseti milionů rublů pro vítěze. Myšlenka nové ruské identity tedy zažívala ve veřejném prostoru boom a stala se zbraní v politickém boji. V tomto období se opět dostal do popředí chrám Krista Spasitele.

Ještě v osmdesátých letech, když se uvolnila politická represe, se objevilo několik skupin, které se snažily vzpomínku na zničený chrám vrátit do veřejného prostoru. Vybíraly příspěvky a usilovaly o povolení k postavení malé kaple. V devadesátých letech se však myšlenky navrácení chrámu ujali nejvyšší političtí činitelé a rozhodli se vystavět národní chrám v původní podobě. Prezident Boris Jelcin se 7. září 1995 obrátil k veřejné dozorčí radě, která měla dohlížet na stavbu, s následujícími slovy:

„Drazí spoluobčané! S pocitem hluboké vděčnosti vítám vás […] a všechny ty, kteří na sebe berou ušlechtilý úkol […] obnovení chrámu Krista Spasitele. Bylo nám souzeno žít v těžkém období ničení i vytváření, [v období] tragického souboje starého a nového i proměny ekonomických a politických jistot. V naší zemi probíhá bolestivý a dlouhý proces hledání ideálů víry, dobra a lásky. Mravní očista vždy byla a bude těžkou zkouškou. […] O to důležitější je podpora, lidský soucit, moudré ponaučení a upevnění víry ve vlastní síly, které od nepaměti člověk dostával v chrámě. Rusko dnes potřebuje chrám Krista Spasitele. Je to ruská národní svatyně a musí být obnovena. S ní se nám bude lépe nacházet cesta ke společenské shodě, ke konání dobra a k životu, v němž bude méně místa pro hřích. Celým srdcem podporuji vaši incia­tivu a jsem přesvědčen, že se k ní ruská vláda i všechny úrovně regionálních úřadů postaví jako k jednomu z významných státních úkolů a budou napomáhat jejímu rychlému uskutečnění. Ze srdce vám přeji úspěch ve vašem šlechetném díle.“⁵

Moskevský primátor Jurij Lužkov používal stejnou rétoriku i vzletný tón:

„Dnes na prahu milénia je obzvláště důležité obnovit zbořené a zchátralé svatyně ruského lidu, symboly jeho duchovnosti, mravní čistoty a síly. Práce na obnově velko­lepého chrámu Krista Spasitele jsou v plném proudu […].“⁶

Třetí významnou osobou, která se ke stavbě vyjadřovala podobným způsobem, byl patriarcha Alexij II.:

„Chrám Krista Spasitele, který byl jedním ze symbolů Ruska, se dnes stává symbolem jeho znovuzrození. Prázdno na místě tohoto chrámu nebylo jen ránou na těle Moskvy – bylo ránou v duši národa. Mnozí chápou obnovení svatyně jako skutek pokání vlády i pokání národa. Jako znamení vzkříšení historické paměti a návratu k víře otců. Jako daň vděčnosti padlým vojákům, jejichž jména chrám uchovával. A jsem si naprosto jist: povstane-li díky úsilí národa chrám Krista Spasitele, obnoví se i náš národ. Jestli budeme mít dostatek duchovních sil obnovit tuto svatyni, jestli se budeme usilovně modlit a pracovat, Hospodin nás neopustí a pomůže nám stát se lepšími.“⁷

Proslovy měly velký ohlas v tisku a slova „hřích“, „pokání“, „znovuzrození“ a „společenství“ se začala objevovat v oficiálních diskusích a projevech. Politici prohlašovali duchovní obnovu a návrat k Bohu a pravoslaví za cestu z krize. Při bližším pohledu je však očividné, že důraz na „duchovní obnovu“ naprosto zastínil téma obnovy občanské. Ve spojení s chrámem Krista Spasitele nenacházíme žádná vyjádření o občanské odpovědnosti jednotlivce nebo o demokratických hodnotách společnosti. Politická elita tak naplnila myšlenku „znovuzrození národa“ prázdnými zbožnými formulacemi a přesula ji do nadpřirozené roviny, daleko od konkrétních politických rozhodnutí a společenských změn.

Znovupostavení katedrály bylo představováno nejen jako čin pokání, ale také jako návrat k historické paměti a jako znak obrody Ruska. Postupem času téma pokání ustoupilo do pozadí a z katedrály se stal především triumfální symbol nového Ruska a síly ruské kultury – v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti. V tomto ohledu je výmluvná televizní reklama, která vyzývala občany, aby přispěli na výstavbu. Ve spotu provádí mladá žena skupinu návštěvníků po téměř dokončené katedrále a ve výkladu použije výrazy „stará katedrála“ a „nová katedrála“. Jeden z návštěvníků, starší, autoritou oplývající muž, ji mile, ale důrazně přeruší: „Neříkejte stará a nová katedrála. Je pouze jedna katedrála Krista Spasitele, jako je pouze jedno Rusko!“

Zdaleka ne všichni občané však s obnovením katedrály souhlasili a ozvala se řada protestních hlasů. První problém, na který odpůrci upozorňovali, byla nevhodnost katedrály jako symbolu nového demokratického Ruska. Podle Valerije A. Tiškova, tehdejšího ředitele Institutu etnologie a antropologie Ruské akademie věd a vedoucího Státního výboru pro národnosti RSFSR, potřebovalo Rusko symbol, s nímž by se mohli ztotožnit všichni obyvatelé, nehledě na jejich náboženskou nebo etnickou příslušnost. Pravoslavný chrám tento požadavek nesplňoval a jeho prohlášení za symbol ruského znovuzrození byl o to problematičtější, že v devadesátých letech Rusko nemělo žádný jiný symbol, který by demokratické hodnoty vyjadřoval.

Odpůrci kritizovali také nedemokratičnost a netransparentnost rozhodování. Vláda odsunula stranou skupiny, které se o historii chrámu zajímaly již v osmdesátých letech, a zřídila veřejnou dozorčí radu, která však navzdory svému jménu nebyla ani veřejná, protože její členové byli jmenováni, a ne voleni, ani dozorčí, protože někteří z členů se stavby účastnili. Stavbu řídili Lužkovovi a Jelcinovi lidé a veřejnost neměla možnost se na rozhodování podílet.

Dalším problémem, taktéž spojeným se ztrátou veřejné kontroly, bylo netransparentní financování. Od počátku bylo jasné, že náklady budou vysoké, i když jejich přesná výše nebyla známa – vláda odhadovala 150 milionů dolarů, což opozice považovala za zavádějící nízké číslo. Odpůrci chtěli, aby se peníze použily raději na stavbu bytů, kterých se nedostávalo, na opravu chátrajících kostelů a historických budov nebo na postavení nemocnice nesoucí jméno Krista Spasitele. Právě kvůli vysokým nákladům i mnoho zastánců stavby doporučovalo vyčkat, než se finanční situace země stabilizuje. Kritici, mj. i z řad církve, namítali, že tak drahý projekt je nemorální, protože si církev bere peníze, které by měly sloužit potřebným.

Odpověď vlády na tyto námitky byla dvojí. Obnovení chrámu označovala jako splacení dluhu minulým i budoucím generacím, které musí učinit právě vláda, protože ona chrám ve třicátých letech zničila. Opozici moralizovala a představovala ji jako povrchní materialisty. V jednom ze svých projevů Jurij Lužkov řekl: „Bez kulturních památek, duchovních symbolů a morálky přestaneme být národem a staneme se dobře živenými zvířaty,“ a při jiné příležitosti doplnil: „Nejen chlebem živ je člověk.“ Druhý argument vlády se týkal původu peněz. Ty neměly přicházet z federálního rozpočtu, a tedy od daňových poplatníků, ale pouze z městského rozpočtu a z darů. Skutečnost však byla složitější. Příspěvky běžných obyvatel pokryly jen malou část a významné obnosy darovaly velké firmy a banky, které na oplátku získávaly daňové úlevy. Peníze na stavbu tak sice opravdu nešly ze státního rozpočtu, ale „odtekly“ ještě dříve, než se do něj dostaly. Spolupráci s velkými firmami různého typu a používání „hříšných peněz“ na dobré účely ospravedlňoval v médiích teolog Andrej Kurajev mj. větou z evangelia: „Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.“ (Lk 16,9) Biblické citace ovšem nepřesvědčily Lužkovovy kritiky, kteří primátora obviňovali nejen z organizování daňových úniků, ale také z klientelismu, ze spolupráce s mafií a z vlastního obohacování. Kritizovali také ekonomické spojenectví vlády a patriarchátu, v rámci něhož patriarchát mimo jiné získal povolení pro nedaněný obchod s tabákovými výrobky.

Odpůrci stavby také zdůrazňovali pochybnou uměleckou hodnotu betonové novostavby, popírali její údajnou shodnost se starou katedrálou a označovali ji za náhražku a kýč. Když Lužkov mluvil o rozdílech mezi oběma stavbami, prohlašoval druhou za lepší: nová katedrála měla navíc podzemní garáž s šesti sty parkovacími místy (umístěnou pod oltářem), konferenční místnost pro tisíc osob, restauraci, výtahy, ventilaci a speciální osvětlení, které umožňovalo osvítit výzdobu „jako v muzeu“. Komplex pod chrámem považovali odpůrci za nástroj komerčních aktivit patriarchátu, nevhodný pro posvátné místo. Rychlost stavby – chrám měl být dokončen za pět let, aby byl hotov před začátkem nového milénia – podle nich připomínala stachanovské soutěže a sovětské megalomanské projekty. Vláda naopak chrám představovala jako „opravdové mistrovské dílo stavitelského umění“.

Poslední kritika směřovala k samotné podstatě vládního diskurzu – k myšlence, že je možné vyrovnat se s minulostí a napravit ji postavením budovy. Oponenti upozorňovali na to, že uspěchaná rekonstrukce monumentální katedrály nepovede k obrodnému procesu a k zamyšlení nad minulostí a budoucností země, ale nahradí je a umožní se jim vyhnout. Zdůrazňovali potřebu veřejné debaty o ruské situaci a místo grandiózního a drahého kostela navrhovali skromnější projekty, které by vedly k zamyšlení nad ztrátami, které totalitní režim způsobil. Vládní projekt podle nich vzbouzel mylnou představu, že je možné vrátit zpět to, co sovětská moc za dobu svého trvání zničila.

Navzdory kritickým hlasům proběhly práce podle plánu a tisk oslavoval dokončení katedrály jako velký úspěch – jako obnovení národního chrámu a symbolu znovuzrození Ruska. Chrám Krista Spasitele se opět zařadil mezi nejvýznamnější kostely země a získal status podvorje (sídla) patriarchy. Během velkých svátků se zde účastní bohoslužeb vládnoucí elita, vystavují se zde ostatky – jako např. pás Bohorodičky přivezený z Athosu v listopadu roku 2011 – a probíhají kanonizace svatých. Zde se také konalo poslední rozloučení s významnými osobami, mj. Borisem Jelcinem a patriarchou Alexijem II., i uvedení současného patriarchy Kirilla do úřadu.

Ostuda Krista Spasitele

Dne 21. února 2012 se v chrámě Krista Spasitele uskutečnila akce, o níž se zanedlouho poté dozvědělo celé Rusko – protest skupiny Pussy Riot. Pět mladých žen v pestrobarevném oblečení a s kuklami na hlavách proniklo do oltářního prostoru, kde začaly skákat, kopat a boxovat do vzduchu (obr. 14). Křižovaly se, klaněly a křičely slova, která záhy vešla ve známost jako „punková modlitba“:

Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina
vyžeň Putina, vyžeň Putina

Černá sutana, zlaté výložky
farníci se plazí klanět
přízrak svobody na nebesích
gay-pride poslali na Sibiř v okovech

Hlava KGB, jejich hlavní svatý
vede protestující do vězení s eskortou
aby neurazily Jeho Svatost
ženy musejí rodit a milovat

Sračky, sračky, sračky Boží
Sračky, sračky, sračky Boží

Bohorodičko, Panno, staň se feministkou, feministkou se staň

Chvála od církve prohnilým vůdcům
procesí černých limuzín
do školy se za tebou chystá kazatel
běž na vyučování a dones mu peníze

Patriarcha Gunďaj věří v Putina
kdyby raděj kurva věřil v Boha
pás Panny⁸ nenahradí manifestace
Přečistá Maria je s námi na demonstracích

Bohorodičko, Panno, vyžeň Putina vyžeň Putina, vyžeň Putina⁹

O necelý měsíc později byly tři účastnice zat­čeny a souzeny. Proces, který trval více než pět měsíců, bedlivě sledovala média. Soud prohlásil ženy vinnými z „výtržnictví – tj. z hrubého narušení veřejného pořádku, vyjadřujícího zjevnou neúctu ke společnosti, motivovaného náboženskou nenávistí a nepřátelstvím k určité společenské skupině“ a odsoudil je ke dvěma letům nápravné kolonie.

Členky Pussy Riot takové obvinění odmítaly a prezentovaly své vystoupení jako politický protest proti putinovskému režimu a proti chování patriar­chy, který prezidenta podporoval. Chrám Krista Spasitele si pro své vystoupení nezvolily náhodou, vybraly jej jako sídlo patriarchy a symbol propojení státní a církevní moci. Na toto téma mj. napsaly:

„Kritizujeme snahu církve získat vůdčí roli ve společenském a politickém životě Ruska. Mezi námi jsou věřící a vážíme si náboženství i pravoslaví konkrétně. Právě proto nás pobuřuje, že veliká a světlá křesťanská filosofie je tak špinavě využívaná. […] Mnohé pohoršilo, že jsme udělaly punkový koncert v chrámě. Ale my jej nepovažujeme za chrám (chram), ale za ostudu (sram). Ostuda Krista Spasitele. Není to dům Boží, ale kancelář R[uské] P[ravoslavné] C[írkve]. Oficiálně jsme přišly do kanceláře RPC vyjádřit svůj názor. Chrám Krista Spasitele nevypadá jako místo duchovního života, ale jako business-centrum: sály, které se pronajímají za velké sumy, čistírna, prádelna, hlídané parkoviště.“¹⁰

Vystoupení Pussy Riot, text jejich písně i vysoce medializovaný soudní proces je třeba vnímat v kontextu politické situace na počátku roku 2012. V prosinci 2011 proběhly parlamentní volby, z nichž vyšla vítězně Putinova strana Jedinaja Rossija. Část opozice však považovala volby za zmanipulované a propukly masové protesty, na něž vláda reagovala vlnou zatýkání. Patriarcha Kirill Vladimira Putina veřejně podporoval a vychvaloval období jeho vlády. Protesty nazýval „uši rvoucími skřeky“ a demonstranty označoval za menšinu, která sympatizuje se západním konzumním způsobem života. Jasně vyjádřil, jaký postoj by pravoslavní věřící měli k protivládním demonstracím zaujmout:

„Pravoslavní lidé neumějí chodit na demonstrace […] modlí se v tichu klášterů, v celách, ve svých domovech, ale celým srdcem se trápí tím, co se děje dnes s naším národem. Uvědomují si jasné historické paralely se zhýralostí a nepříčetností předrevolučních let a s rozkladem, nestabilitou a ničením země v devadesátých letech.“¹¹

Putinova vláda měla zájem protesty umlčet a získat sympatie a podporu většiny obyvatel. A to nejen proto, aby uklidnila aktuální situaci, ale také kvůli nadcházejícím prezidentským volbám, které se měly konat v dubnu a v nichž se Vladimir Putin opět ucházel o prezidentské křeslo. Představitelé pravoslavné církve byli v této snaze vládě velkou oporou nejen veřejnou kritikou demonstrací, ale také postojem k protestní akci Pussy Riot. Tento postoj – který zaujala také většina ruských médií a justice – nespočíval v odmítnutí kritiky, kterou mladé ženy formulovaly, ale v naprostém ignorování politických motivů a v odsouzení jejich vystoupení jako útoku na pravoslaví, znesvěcení posvátného místa a neúcty k historii země.

Politický motiv se v soudním procesu neobjevil a Vladimir Putin, patriarcha Kirill a jejich stoupenci dávali událostem nové vysvětlení. Prezident Putin se k případu vyjadřoval zřídka, v jednom rozhovoru však řekl:

„Nyní nechci komentovat rozhodnutí ruského soudu, ale rád bych obrátil vaši pozornost jednoduše na mravní stránku věci. […] Naše země má velmi těžké vzpomínky na počáteční období sovětské éry, kdy trpělo ohromné množství kněží, přičemž nejen pravoslavných kněží, ale také muslimů a představitelů dalších náboženství. […] Bylo zničeno mnoho kostelů. […] Obecně stát musí bránit city věřících.“¹²

Patriarcha a jeho okolí se k incidentu naopak vyjadřovali hojně a jejich sdělení se nesla v podobném duchu. V únoru svolal velkolepé modlitební shromáždění „na obranu víry, znesvěcených svatyň a dobrého jména církve“, které se konalo před katedrálou a kterého se dle oficiálních odhadů zúčastnilo 65 000 osob. V úvodní řeči patriarcha rozdělil lidi na dobré – ty, kteří se sešli k modlitbě a věří evangeliu a kteří obnovují Rus – a špatné – popírače Kristova zmrtvýchvstání, opozici proti postavení chrámu i ty, kteří by chtěli přejít vystoupení punkové skupiny mlčky. Dále ve svém proslovu patriarcha vychvaloval sílu a množství ruských věřících a připomínal v souvislosti s vystoupením Pussy Riot pronásledování pravoslaví v minulosti. Tímto způsobem označil akci Pussy Riot za závažný zločin a zároveň podpořil soudržnost mezi „spravedlivými“.

Nejostřejší odsouzení se skupině Pussy Riot dostalo v dokumentárním filmu a diskusním programu Arkadije Mamontova, vysílaném na státním televizním kanálu Rossija-1. Vystoupení Pussy Riot bylo označeno mj. jako „úder […] mířený přímo do srdce Ruska, na tradici, na to, co je všem svaté a co definuje stát“.

Spojení ruského národa a pravoslavné církve se objevovalo již v debatě o obnově katedrály v devadesátých letech. Avšak v roce 2012 se vládní diskurz posouvá ještě o krok dál a spojuje pravoslaví nejen s národem, ale se samotným státem, čímž potvrzuje a legitimizuje úzké propojení trůnu a oltáře.

Citované projevy Putina, patriarchy i účastníků Mamontovova provládního programu přecházejí mlčky politický motiv protestujících a nevyjadřují se k případu jako k přestupku, který je možné definovat podle konkrétního paragrafu zákona, ale jako k nemorálnímu činu, který útočí na církev, národ a stát. Obloukem se ale vracejí zpět do sféry zákona, protože za tento nemorální čin požadují potrestání. Urážka náboženství je totiž chápána jako urážka národa a ohrožení státu, a proto ji má potrestat státní instituce. Tímto ale čin také nabývá na závažnosti a stoupá i trest – z přestupku se stává čin motivovaný náboženskou nenávistí a ohrožující stát.

Skupina Pussy Riot svým vystoupením vyjádřila nesouhlas s ruskou vládnoucí elitou a s chováním zástupců pravoslavné církve. Většinový pohled se jí však změnit nepodařilo. Naopak. Soudní proces, a především pokrytí případu v médiích vzala totiž do rukou vládnoucí elita. Putinově vládě případ umožnil vyhranit se proti „zkaženému“ Západu a představit se v příznivém světle jako ochránce ruské tradice, náboženství a mravnosti. Zástupci pravoslavné církve zároveň mohli ukázat pravoslaví jako nezbytnou součást ruské identity a ruské státnosti. Vládnoucí elita tedy využila příležitost, aby odsouzením protestujících ještě pevněji utvrdila svou pozici a znovu a hlasitěji formulovala pravidla, kterými se má ruská společnost řídit.

Příběh nekončí

Chrám Krista Spasitele vznikl na počátku devatenáctého století jako národní chrám a oslava vítězného Ruska. Carové Alexandr II. a Mikuláš I. se snažili skrze jeho podobu prosazovat svůj pohled na to, co je Rusko, jaké jsou jeho kořeny a jaké je jeho místo ve světě. Na tytéž otázky měl odpovídat i Palác sovětů, jemuž musel chrám postoupit místo. Chrám byl vyhozen do povětří, avšak Palác sovětů zůstal jen na papíře a po druhé světové válce na prázdném náměstí vzniklo koupaliště. Po rozpadu Sovětského svazu se politická elita rozhodla chrám znovu vystavět a opět jej prohlásila za národní svatyni, za symbol znovuzrozeného Ruska. Pro některé se však stal symbolem zkorumpovanosti nové moci a spolupráce prezidenta a patriarchy. Tomuto menšinovému názoru se však nepodařilo se prosadit. Politická elita nesouhlasné hlasy umlčela a ještě pevněji utvrdila svou politickou i ideologickou pozici.

Jak upozorňuje historik Pierre Nora, o místa paměti, jejich podobu a jejich výklad se nebojuje každý den, avšak i v období klidu místa paměti udržují tzv. „pamětní bdělost“. Ve chvíli, kdy je oficiální ideologie oslabená a naskytne se možnost společenské změny, objevují se nové výklady a vynořují se staré a opět spolu soupeří.

Otázkou tedy je, kdo, kdy a jak význam katedrály Krista Spasitele promění příště.

Poznámky

1.  Nora, Pierre: Les lieux de mémoire, Paříž 1984–1992. Assmann, Aleida: Erinnerungsräume. Formen und Wandlungen des kulturellen Gedächtnisses, Mnichov 1999.
2. Dal’, Lev: Istoričeskoe issledovanie pamjatnikov russkago zodčestva, in: Zodčij 2, 1872, s. 9–11.
3. Iofan, Boris: Stalin i dvorec sovetov, in: Aleksandr Fa­deev (ed.): Vstreči s tovaryšem Stalinym, Moskva 1939.
4. Vesnin, Viktor: Dvorec sovetov i sotrudničestvo iskusstv, in: Suškevič (ed.): Architektura dvorca sovetov. Moskva 1939, s. 4.
5. Jelcin, Boris: Obraščenie prezidenta rossijskoj federacii k členam obščesvennogo nabljudatl’nogo soveta po vossozdaniju Chrama Christa Spasitelja, in: Rossijskaja gazeta, Moskva, 7. 9. 1994. Viz také: Ukaz prezidenta Rossijskoj Federacii ‚o vossozdanii Chrama Christa Spasitelja v Moskve‘, in: Rossijskaja gazeta. Moskva, 12. 5. 1995.
6. Lužkov, Jurij: Obraščenie k Moskvičam i vsem Rossijanam po slučaju predstojaščego 850-letija stolici Rossii, in: Moskovskaja pravda. Moskva, 31. 1. 1996.
7. Patriarch: Ne vsjakomu duchu ver’te, in: Argumenty i fakty, 17. 8. 1995.
8. Zmínka o „pásu Panny“ odkazuje k vystavení relikvie pásu Bohorodičky v listopadu 2011 v katedrále Krista Spasitele. Relikvie byla přivezena z Athosu a uctilo ji na tři a půl milionu věřících. Patriarch Kirill: Pojas Bogorodicy dal velikuju nadeždu, in: Vesti.ru (online), 7. 1. 2012, http://www.vesti.ru/doc.html?id=679163.
9. Pussy Riot: Pank-moleben „Bogorodica, Putina progoni“ v Chrame Christa Spasitelja, 21. 2. 2012, http://pussy-riot.livejournal.com/2012/02/21/.
10. Pussy Riot: Vyn’ prežde brevno iz tvoego glaza i togda uvidiš, in: Livejournal, 23. 2. 2012, http://pussy-riot.livejournal.com/12658.html.
11. Slovo Svjatejšego Patriarcha Kirilla v tret’ju godovščinu intronizacii v Chrame Christa Spasitelja, Oficial’nyj sajt Moskovskogo Patriarchata, 1. 2. 2012, http://www.patriarchia.ru/db/text/1992020.html.
12. Redakcija portala „Pravoslavie i mir“, 3 voprosa Vladimiru Putinu O Pussi Rajot, in: Pravmir.ru. 7. 9. 2012, http://www.pravmir.ru/3-voprosa-vladimiru-putinu-o-pussi-riot/.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)