Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl

V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace jeho textů (Souvislosti, Střední Evropa), jde o jeho první knižní titul vydaný v češtině. Polský malíř, spisovatel a kritik, ale také voják – účastník dvou světových válek – Józef Czapski se přitom narodil 3. dubna 1896 v Praze na Malé Straně a svou rodovou genealogií i životním příběhem představuje typický středoevropský osud. Jeho matka Josefina pocházela z děčínské větve Thun-Hohensteinů a syn po ní zřejmě zdědil múzické vlohy. Z obdivu k utlačovanému polskému národu se v mládí rozhodla, že se provdá za Poláka, což se také stalo. S hrabětem Jerzym Hutten-Czapským přivedli na svět pět dcer a dva syny. Zemřela mladá, v pouhých šestatřiceti letech. Józef o své matce tvrdí, že byla napůl Rakušanka a napůl Češka: o tom, že byla také českou zemskou vlastenkou, svědčí mimo jiné fakt, že děti Hutten-Czapských učila zpívat českou hymnu dcera Františka Škroupa, jejich učitelka hudby. V Praze ­ovšem Józef naposledy žil jako tříleté dítě a mládí strávil v rodovém sídle svého otce v Prilukách u Minsku (dnešní Bělorusko).

V mládí se učil cizím jazykům, intenzivně se seznamoval s díly světové literatury. Byl všestranně múzicky nadaný, toužil po dráze klavírního virtuosa, rozhodnutí stát se malířem přišlo později. Učarovali mu ruští klasikové Dostojevskij, Tolstoj nebo Rozanov, z polských autorů to byli romantikové a především Cyprian Norwid, kterého často cituje. Gymnázium navštěvoval v Petrohradě, kde také v roce 1917 rok studoval na právnické fakultě. Po vzniku druhé Rzeczypospolité v roce 1918 se Józef a jeho sestra Marie zřekli šlechtického titulu, ale příslušnost ke šlechtickému stavu mu později patrně zachránila život. V roce 1920 se jako poručík jízdy účastnil polsko-bolševické války. V meziválečném období studoval na Akademii krásných umění v Krakově, ve studiu malířství pokračoval v letech 1924–1931 v Paříži. Bezprostředním podnětem k napsání eseje Ztracený ráj Pierra Bonnarda byla smrt francouzského malíře v roce 1947. Neomezuje se však pouze na zprávu o životě a díle velkého umělce, hovoří v něm v širších souvislostech o jeho vlivu na polskou výtvarnou meziválečnou „přední hlídku“ – Bonnard byl přítelem polského malíře Józefa Pankiewicze, profesora krakovské akademie, v jehož ateliéru studovala skupina mladých malířů, která si říkala kapisté a která se dobrodružně vydala právě do Paříže. Józef Czapski byl jedním z nich. Původně plánovaný šestitýdenní studijní pobyt v Paříži se protáhl na sedm let!

V nelidské zemi

Po napadení Polska hitlerovským Německem 1. září 1939 narukoval Czapski opět k jízdě, ale 27. září padl se svým oddílem do sovětského zajetí a byl internován v zajateckém táboře ve Starobělsku. Disponoval mimořádnou pamětí – pro internované druhy uspořádal „z hlavy“ cyklus přednášek o životě a díle Marcela Prousta, autora, jenž měl pro něj zcela mimořádný význam. Jako jeden z mála unikl tragickému údělu 15 000 polských důstojníků a poddůstojníků povražděných NKVD na jaře roku 1940 v Katyni a na jiných místech. (Ze čtyř tisíc zajatců ze starobělského tábora jich včetně Czapského přežilo pouhých sedmdesát devět.) Czapského příbuzní z německé větve Hutten-Czapských pátrali po Józefovi diplomatickou cestou a snažili se o něm získat informace na sovětském velvyslanectví v Berlíně. Rusové se jednak chtěli vyhnout případným nepříjemnostem, jednak patrně zvážili, že by jim polský šlechtic mohl být někdy užitečný. Malíř jakoukoli spolupráci se sovětskými orgány odmítal, nicméně na poslední chvíli byl ze seznamu lidí určených k hromadné likvidaci vyčleněn. Jeho vyprávění o zmizelých přátelích a druzích, Starobělské vzpomínky, tvoří první část knihy V nelidské zemi.

Po napadení SSSR Německem v roce 1941 byl na základě dohody mezi sovětskou a polskou exilovou vládou ze zajetí propuštěn a vstoupil do formující se polské armády pod vedením generála Anderse. V letech 1941 až 1942 byl vedením polské armády pověřen pátráním po nezvěstných polských zajatcích a vězních – o tom, co se s nimi skutečně stalo, se od sovětských orgánů nic nedozvěděl. Později Czapski vedl armádní oddělení propagandy a informací. Podstatnou část knihy V nelidské zemi tvoří právě zápisky o neúspěšném hledání údajně ztracených důstojníků, ale také obecnější úvahy o sovětském Rusku – nešlo pouze o Katyň a o válečné události, ale především o Gulag a zločiny sovětského otrokářského systému.

Kniha vyšla poprvé – s velkými potížemi – v roce 1949 ve Francii, kde Czapski po válce žil a příslušel k „silné hrstce“ polských exilových umělců a spisovatelů soustředěných kolem revue Kultura. Postupně se dočkala vydání v celé řadě zemí – v roce 2012 vyšla dokonce i v Rusku –, na české vydání však musela čekat až do letošního roku. Během války Józef Czapski nemaloval, pořizoval pouze kresby, které se zachovaly jen zčásti, kniha ovšem nezapře jeho výtvarné vidění skutečnosti a neomylný malířský zrak. I v zemi krvácejí válkou a soužené bolševickou hrůzovládou existovaly okamžiky a vynořovala se místa, kdy, řečeno s Vladimírem Holanem, „příroda jako by nedbala“.

V knize Czapski jemně a přesně načrtává portréty obyčejných lidí, s nimiž se při svém pátrání setkal, velice sugestivně dokáže vylíčit dění na tržišti v tehdejším Kujbyševu (nyní znovu Samara), je fascinován zvláštním zabarvením uzbecké krajiny obklopené velehorami, dokáže odlišit i ty nejsubtilnější rysy a odstíny. Jedná se o velkolepý kontrast k hrůzám, jež probleskují na pozadí těchto osvobozujících okamžiků, přímo o jejich protipól – nemocné a umírající podvyživené děti, vyhladovělí a omrzlí vojáci soužení nemocemi, přicházející často přes půl Sibiře a hlásící se do služby v armádě, chrámy s prkny místo oken, s poničenými kopulemi a ulámanými kříži. Czapski nemaluje a pochybuje o tom, zda někdy vůbec dokáže výtvarně uchopit a vyjádřit zažité hrůzy. I za války však do svého deníku zaznamenává úvahy o malířství a malířích, často při dlouhodobých cestách ve spacím vagonu na lůžku nejblíže u stropu.

Malíř barvy a světla

Trochu tajuplný název kapisté vznikl ze zkratky KP pro Komitet paryski (Pařížský výbor) a byli to již zmínění studenti krakovské akademie, kteří si naplánovali cestu do tehdejší metropole světového umění. Józef Czapski k této skupině příslušel, ale nebylo tomu tak proto, že cítil potřebu spojit se s hotovým programem, dodržovat stanovená pravidla a patřit tímto způsobem ke škole. Na formulaci programu se koneckonců aktivně podílel. V jednom z pozdějších rozhovorů charakterizuje kapisty takto: „Hlavní otázkou reprezentovanou naší skupinou byl problém barvy. To z nás učinilo fanatiky ne již impresionismu, neboť impresionismus tehdy ve Francii už odkvetl, ale postimpresionismu. A v těchto kategoriích jsme všichni dost neúprosně napadali a popírali různé naše kolegy: byli jsme přesvědčeni, že posláním malířství není zobrazování a zpodobování příběhu, ale barva a malířská látka. Zasazovali jsme se o to, aby byl v polském malířství se stejnou intenzitou jako v meziválečné době v Paříži nastolen a odhalen problém budování obrazu barvou.“ S odstupem času malíř připouští, že byli k řadě svých kolegů nespravedliví, ale zdůrazňuje, že barva pro ně byla opravdu fixní ideou. Zdá se však, že o nalezení vlastního výrazu usiloval ještě předtím, než se spojil s ostatními kapisty. Ve svém deníku zaznamenává svůj prvotní zážitek „před mnoha lety“ v jedné z varšavských ulic:

„Dělník nastupuje do červené tramvaje prudce ozářené zapadajícím sluncem, jeho tvář ponořená cele v odrazech červeně měla v sobě růžovou zář, svítila jako lampa. Poprosil jsem dělníka, aby mi přišel pózovat do ateliéru, ale z očarování, z idée initiale, ze světla, jež bylo podstatou mého vidění, nezůstalo přirozeně nic. […] Chtěl jsem dohnat a zachytit prchající vizi ne prostřednictvím stále hlubšího vhlížení a vciťování do zábleskového poznání, ale skrze stále nové a nové prohlížení modelu, místa či objektu, které může vzpomínku pouze utlumit.“

Fixní ideji tak u Czapského předcházela idea původní, iniciační. Coby chlapec jsem zažil s barvami něco podobného jako Józef Czapski, ale nedokázal jsem pochopitelně toto ryze přírodní znamení pojmout podobně jako on. Při doznívající letní bouři se vytvořily dva duhové oblouky a v místě, kde se protínaly, se zčásti posouvala a zároveň zintenzivňovala barva rostlin a stromů. Pasáčkovi se chtělo přímo pokleknout před tou nádherou jako před nějakým ohnivým keřem. Na tyto zářivé barvy, podstatně odlišné od halucinací „umělých rájů“, jsem si vzpomněl pokaždé, když jsem viděl středověké iluminované rukopisy nebo některé grafiky Bohuslava Reynka. A vybavovaly se mi i při sledování obrazů Pierra Bonnarda nebo právě Józefa Czapského. Práce s barvou, na niž klade takový důraz polský malíř, není jen záležitostí techniky, ale pomáhá nám nahlédnout „ontologické tajemství“ věcí a osob. Reliéf a vhloubení jako dva konce jedné hole. Myslím si, že podobnou spektrální „ultrafyzikou“ jazyka má být (a je) poezie. A to i poezie všedního dne.

U Czapského se setkáváme s obrazy dvojího druhu. Vidíme díla vzniknuvší z náhlého vnuknutí, ze záblesku a nahlédnutí, ponořená v každodenním běhu života, na druhé straně obdivujeme subtilní zátiší, krajiny, portréty (a autoportréty!) – a není vyloučeno, že se v genealogii jednoho plátna sešly obě polohy. Obrazy zároveň nevytváří žádný člověk-stroj, do hry vstupují rovněž malířovy vnitřní dispozice, základní existenciální polohy, jejichž pojmenování si podle jeho životopisce Wojciecha Karpińského vypůjčil od Huga von Hofmannst­hala – zbožná smírnost (fromme Zufriedenheit) a touha svírající hrdlo (schweichfende Sehnsucht), které nám jej činí blízkým. A zvláštní, nesentimentální soucit s porušeným vezdejším světem: zde má podivuhodně blízko ke Georgeovi Rouaultovi.

Dva dvojdomí umělci

Výše jsem naznačil analogii mezi Józefem Czapským a Bohuslavem Reynkem. Není to jen v souvislosti s osudy Reynkova rodného domu v Petrkově, kterému podobně jako odkazu Josefa Floriana ve Staré Říši hrozí pohroma. Sídlo Czapských v Bělo­rusku dopadlo v epoše komunismu jistě hůře než petrkovská tvrz, ale nakonec je prý částečně opravili. Polský malíř však žil od konce války až do smrti v pařížském exilu. Spolu s Jerzym Giedroycem, Gustawem Herlingem-Grudzińským, Czesławem Miłoszem a dalšími patřil k „silné hrstce“ soustředěné kolem revue Kultura, do níž zasvěceně psal o současném výtvarném umění a literatuře. Nevím, co se stalo s jeho skromným bytem v sídle Kultury v Maisons-Laffitte, kde bydlel se sestrou Marií – ale dnes má krásnou galerii a stálou expozici v Krakově, městě svých malířských studií, zatímco o zachování Reynkova domu v původní podobě svádí česká kulturní veřejnost téměř ztracený boj.

O Bohuslavu Reynkovi jsem před časem napsal, že si nechal v první půli dvacátých let dobře poradit od Josefa Floriana a neodjel do Paříže „za Rouaultem“, jak tehdy zamýšlel, rozladěn zdejšími stojatými vodami. Josef Florian se s francouzským malířem spřátelil prostřednictvím Léona Bloya, dopisoval si s ním a v roce 1915 vydal v Dobrém díle soubor jeho kvašů v mimořádně kvalitní reprodukci. Mladý Bohuslav Reynek doufal v jeho přímluvu. Můžeme se jen domýšlet, co by se stalo, kdyby se nakonec do Paříže vydal. Vrátil by se bez úspěchu jako Jan Zrzavý? Ztratil by se v tisícihlavém davu tehdejší pařížské konjunktury? Co by se asi stalo, kdyby se setkal s Czap­ským a s ostatními mladými Poláky? Jeho životní cesta i umělecký vývoj by se patrně ubíraly jinudy. Za Rouaultem nakonec neodjel.

Czapski i Reynek byli dvojdomými umělci. Czap­ski malíř a spisovatel-kritik, Reynek básník (a překladatel poezie) a grafik. V čem spočívá jejich blízkost? V tom, že nakonec dopadli hodně podobně. Umění Bohuslava Reynka žilo z obrazů a v obrazech, které poskytoval venkovský dům se zahradou a jejich nejbližší okolí. Józef Czapski žil sice v Paříži, ale zcela se zakořenil rovněž v nejbližším okolí svého bydliště. Hovoří o tom v posledním rozhovoru z roku 1993:

„Neustálé rozšiřování a prohlubování pohledu na svět, který nás obklopuje, systematické vracení k pokornému studiu přírody, jejích tvarů a barev, jejichž bezměrné bohatství vnímáme a odhalujeme, hledíme-li celý život na pomačkaný ubrus, na stále tentýž stůl nebo na špinavé schody metra: to je cesta vedoucí k mému malířství, o němž mohu nakonec za sebe říci: Zůstal tomu věrný.“

Zhruba deset let před smrtí Czapski oslepl a musel své texty diktovat. Ztratil zrak, ale neztratil, jak někdo napsal, ostrost vidění. Po celý život byl rovněž mužem velkodušné a uvědomělé víry, byť často těžce zkoušené. Praktikující katolík, mystik možná bloudící, ne však zbloudilý. V jeho malířském díle však náboženská tematika a „motivika“ zcela chybějí. Na důvod, proč tomu tak je, se jej možná nikdo nezeptal. Na konci života ho po jedné ze zpovědí kněz ujišťoval, že mu Bůh odpustil, ale malíř tehdy odpověděl, že on stále nemůže Bohu odpustit to, že jej neušetřil hrůz, jichž byl v životě svědkem. Kdo hodí kamenem? Alain Besançon v eseji o zobrazování božského píše: „Sledujeme-li pouze Boha, ztrácíme zemi a Bůh se skrývá. Sledujeme-li také zemi, nebo dokonce pouze zemi, máme určitou šanci, že uzříme, jak se utváří epifanie.“ Je ona druhá možnost klíčem, jedním z klíčů, k Czapského tvorbě?

Poznámky

Obr. repro: Eric Karpeles, Józef Czapski (2019), Thames & Hudson, s. 132, 162, 181, 196, 203

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)