Kontexty 3 / 2020

Editorial

František Mikš

O kráse a architektuře

Existuje poměrně rozšířená představa, že o kráse se nedá příliš vážně diskutovat, neboť je subjektivním prožitkem. Co se líbí jednomu člověku, nemusí se nutně líbit jinému, a naopak. Nemáme žádná objektivní měřítka, proto se nelze na standardy krásy příliš odvolávat, zvláště ve veřejných debatách. Lidé si vyberou sami. Ale je to pravda? Je krása skutečně pouze subjektivní hodnotou? A mohou si lidé opravdu vždy vybrat? Například v architektuře, jak se nad tím zamýšlíme v tomto čísle Kontextů? Nesetkáváme se právě zde s diktátem doby a řadou tabu, kterým vlastně ani pořádně nerozumíme?

Ale i kdybychom na chvíli připustili, že krása je čistě subjektivní hodnotou, stále o ní můžeme a dokonce musíme mluvit, podobně jako například budeme stále mluvit o morálce, přestože některé morální hodnoty vnímají různí lidé různě. Estetické cítění a hodnocení k lidskému životu neoddělitelně patří. Například muži (pokud tedy ještě budou opravdovými muži) nikdy nepřestanou vášnivě mluvit o ženské kráse, nepřestanou něžné pohlaví esteticky hodnotit a opěvovat, ať se jim apoštolové politické korektnosti a feministky pokoušejí namluvit cokoli.

Ve veřejném prostoru však často na krásu rezignujeme, nevíme si s ní rady. Jsme dezorientovaní, vlastně v dost schizofrenní situaci. Je například krása, jak ji většina lidí chápe, slučitelná s moderní architekturou? Je statisticky doloženo, že většině lidí se líbí stará města a stavby v tradičních slozích, vernakulární či klasická architektura, a kdykoli mohou, tak na taková krásná místa cestují, vyhledávají je k odpočinku i duševní regeneraci. Ale ve městech a obcích až na řídké výjimky stavíme něco, co je této tradiční kráse na míle vzdáleno, často přímo jejím opakem. Protože musíme být moderní! Drtivá většina staveb postavených po druhé světové válce, kdy se rozšířil tzv. internacionální styl, je transformací betonových a skleněných krychlí a válců raného modernismu, někdy více, často však méně zdařilých. Estetická uniformita je mezi architekty pozoruhodně rigidní, a zdaleka to není pouze v důsledku převládajícího ekonomického utilitarismu doby. Stavíme tak, jak o sobě a své době přemýšlíme. (Kořeny i zarputilé přežívání uniformní modernistické estetiky se pokouší v článku „Co Bauhaus dal – a co vzal“ objasnit česko-norský teoretik designu Jan Michl, s. 50.)

Problém spočívá v tom, že nic z toho, co dnes stavíme, se nesmí podobat tomu, co bylo postaveno před modernistickou revolucí, toto tabu se zdá nepřekročitelné. Přísně zapovězena je inspirace tradičním architektonickým jazykem, který se vyvíjel po tisíciletí, zavržena jako nepotřebné buržoazní pozlátko byla veškerá zdobnost, především ornament. Výsledkem takto limitovaného architektonického slovníku nemůže být nic jiného než nudné, nekonečně se opakující variace téhož. Právě zde, jak si všímá například filosof Karsten Harries, leží příčina pociťování „jisté němoty moderní architektury“. A změnit to nedokážou ani protežovaní hvězdní architekti (starchitekti), kteří se nás snaží oslnit různými bizarními, pokroucenými a disharmonickými stavbami, atakujícími hranice statiky a často i estetické snesitelnosti. Přes všechnu zdánlivou originalitu je výsledek pořád pouze transformací relativně primitivního raně industriálního vzorce.

„Hledání krásy jen ve tvaru, ne v ornamentu, by se mělo stát cílem celého lidstva,“ tvrdil Adolf Loos již na přelomu minulého století. Příliš radikálně jsme si vyložili jeho příkrý odsudek zdobnosti, jak jej později formuloval ve slavné stati „Ornament a zločin“ (1908). Neměli bychom se dnes, v souvislosti s některými výstřelky agresivní starchitektury, držet spíše staršího varování Augusta Pugina, že „dekorovat konstrukci je v pořádku, ale konstruovat dekoraci se nesmí“? Dekoraci v malém měřítku jsme zavrhli, takže chce-li být dnes architekt originální, musí se stát dekorací (skulpturou) sama stavba. A o co drzeji a nesouroději trčí z okolní zástavby, o to zřejmě lépe. (Některé zvlášť křiklavépříklady a podivné myšlenkové pochody, které se s nimi pojí, rozebírám v článku „Béton brut: Od utopie k dystopii“, s. 60.)

Krása není pouze estetickou, jakousi přidanou hodnotou, je i hodnotou sociální a ekonomickou, nezbytnou podmínkou pro plnohodnotný lidský život. Občas se o tom mluví, ale ne dost a všude. Například politik, který by dnes u nás něco takového hlásal, by působil nepatřičně a byl by nejspíš lidmi „z branže“ kárán a zesměšňován. Je na tom ale něco špatného? S kategorií krásy dnes dobře pracuje například britská vládní komise Building Better, Building Beautiful, v jejímž čele působil náš zesnulý britský přítel Roger Scruton. Požadavek krásy a odmítnutí ošklivosti jsou úhelným kamenem všech jejích doporučení v nedávno vydané zprávě Living with Beauty. Promoting health, well-being and sustainable growth (leden 2020). Krása (či vitalita, jak se také říká) v architektuře a urbanismu podle komise zahrnuje vše, co podporuje zdraví a šťastný život, co dělá náš domov skutečným domovem, ve smyslu místa, kde žijeme. Ošklivé budovy a prostředí naopak mají vysoké sociální náklady, které musejí nést všichni. Ničí ducha a atmosféru místa, narušují tradiční společenství, podněcují frustraci a agresivitu jednotlivců. Jsou to samé banální pravdy, chtělo by se říct. Bohužel velmi často zapomínané.

Obsáhlá zpráva britské vládní komise, z níž je cítit osobitá filosofie Rogera Scrutona, je zajímavým čtením a neměla by zůstat stranou pozornosti ani u nás. Není chladnou úřední zprávou, jakých známe nespočet, ale spíše živou a čtivou odbornou knihou, psanou s láskou k vlastní zemi, kultuře a historii, navíc doprovázenou řadou zajímavých fotografií. Přináší jak analýzu současného neutěšeného stavu stavební kultury v Anglii, tak množství doporučení, jak situaci řešit, včetně návrhů konkrétních legislativních úprav. (Některé její klíčové myšlenky shrnuje Martin Fiala v článku „Stavějme lépe, stavějme krásně. Odkaz Rogera Scrutona“, s. 74.)

Skeptik nejspíš namítne, že zpráva, byť sebelépe zpracovaná, je stále jenom zprávou, realita pak něco zcela jiného. Bude zajímavé sledovat, co vše se nakonec podaří dostat do praxe, přičemž při současných problémech Spojeného království nelze mít přehnaná očekávání. Lepší je však o problému veřejně diskutovat, vtělit ho do politické agendy a postupně se snažit navrhovaná řešení prosadit než nedělat nic. Každý, kdo čas od času navštíví například Londýn, stále víc hyzděný necitlivými a bizarními stavbami, dobře ví, že je nejvyšší čas.