Za hranicí Hollywoodu
Popírání holokaustu

Snímek Popírání holokaustu režiséra Micka Jacksona nezapře hollywoodské ideové schéma, kterému se podřizují detaily. Mladá, cílevědomá americká historička, vynikající ve svém oboru a vyznávající emancipované krédo, porazí v soudním procesu staršího, nevzhledného popírače holokaustu. Žena má v každém případě navrch, přinejmenším morálně. Je bystrá, má ráda domácí mazlíčky, každý večer si dopřává jogging, který ji udržuje v kondici. Popírač holokaustu je předem určený k porážce. Je to starý protiva milující veřejný zájem i hajlující mládež, klasický záporák, který sehraje svou odpuzující roli bez rozporů od začátku do konce. Hollywoodská tradice je v tomto ohledu velice silná, počínaje filmem Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957, kde je Henry Fonda už svou vizáží odsouzen k vítězství. Umělecký mainstream je vidět i v dalších oblastech: Američané s Brity si nakonec porozumí, i přes původní rozpory jsou nakonec na jedné civilizační lodi; jedinec je ten, který zachraňuje smysl institucí (v tomto případě nejen hlavní hrdinka, ale i soudce, který sice nosí paruku, ale má „pod čepicí“); pravda a láska nakonec zvítězí nad lží a nenávistí. Spravedlnost neostrouhá ­mrkvičku.

Jakkoli má tedy film klasické rysy americké pop­kultury, přece jen ji v mnohém ohledu přesahuje. Tak především: film je natočen podle skutečných událostí, tedy se takříkajíc „stal“. Deborah Lip­stadto­vá je skutečná postava americké vysokoškolské učitelky židovského původu, podobně jako ­David Irving je reálný popírač holokaustu a například historik sir Richard J. Evans je expert obhajoby, jenž vystupoval v soudní místnosti. Soudní proces se skutečně před koncem milénia odehrál, scenárista i režisér se pokusili (do té míry, jak je to možné v rámci žánru) nepřepisovat životopisná i událostní fakta. Skutečnost za filmem existuje. Mezi námi stále žijí lidé jako David Irving a jsou populární v určitých sociálních bublinách i ve staré dobré Anglii. Historie je překrucována, Hitler vyviňován. Odborníci píšou sice knihy, které je zapotřebí brát vážně, jejich čtenářů je ale pomálu. Vědecké práce se stávají předměty doličnými. Soud rozhodoval o možnostech nalézání pravdy prostřednictvím historických interpretací. Vystavil se sám námitce, že odsuzuje názory, nikoli činy.

Jádro věci je ale ještě jinde. Jde o to – ve skutečnosti a zčásti i ve filmu –, zda jsou v právu radikální postmodernisté, když říkají, že každý má právo na svůj názor a že naše poznání historie je nemožné, protože ve skutečnosti poznáváme pouze sebe a svou přítomnost, nebo zda jsou v právu jejich odpůrci, „popírači“ postmoderny, kteří (jako historici Evans nebo Lipstadtová) tvrdí, že historii můžeme poznat, jakkoli je naše poznání dílčí a omezené. A je věru zajímavé, že se tento spor vyhrotil v naší době u soudu. Mají-li totiž radikální postmodernisté pravdu, má Irving nejen právo na svůj názor, ale navíc lze protistranu ohodnotit jako „Goliáše“, který v rámci mocenského zápasu porazí malého „Davida“, který bojuje nejen za svůj výklad, ale také třeba proti světovému spiknutí Židů a moci­chtivému státu Izrael. Našinec se diví, že Irvinga nehájili a finančně nepodpořili nikoli pronacistické okrajové skupiny, ale nějaké intelektuální postmoderní kluby.

Popírání holokaustu (Denial), 2016, režie Mick Jackson.

Ano, film je líbivý a až příliš jednostranný. Ale otevřel mnoho podstatných otázek. Je historie věda, která má svá pravidla, a můžeme se na ni spolehnout? Můžeme rozlišit tuto historickou pravdu od deformací, vymyšlenin, přílišných generalizací? Je povinností historika bránit v rámci nějaké společenské role poznání založené na objektivním (nestranném) a kritickém přístupu k pramenům? Kde leží hranice vědeckého poznání a nekritických blábolů? A má společnost adekvátní nástroje k hájení pravdy, nástroje, které by nemohly být v jiných případech zneužity?

Kdo se pohybuje nohama na zemi, ví, že pravda je často složitá. To, že existují podivné teorie spiknutí, neznamená, že nějaké spiknutí není možné, nebo alespoň představitelné. To, že existuje cesta k poznání historické pravdy, nikterak neznamená, že na ní nemůžeme zabloudit, i když máme ty nejlepší úmysly. Také to neznamená, že i při největším úsilí tuto pravdu vždy poznáme. A z jiného oboru – víme, že třeba alternativní medicína včetně různých praktik je problematická: to ale neznamená, že by naše racionální chápání lékařských metod bylo vždycky bez chyb a dokonalé. Žijeme ve světě, kdy nemůžeme ani na chvíli zamhouřit oko, k neustálému rozlišování a zvažování různých okolností jsme zkrátka povoláni. A vždycky nemůže rozhodnout nějaký osvícený soudce jako ve filmu. Ve hře je více – úroveň veřejné diskuse a, jakkoli to zní nepopulárně, úroveň mravní. Obojího se často nedostává v patřičné míře.

Film Popírání holokaustu ukázal, možná nechtěně, také jistou civilizační křehkost. Divák může namítnout, i navzdory tvrzení Richarda J. Evanse, že Irving neměl šanci: A co kdyby rozhodoval v pozici soudce někdo jiný? A co kdyby obhájci byli nešikovní? A co kdyby ve funkci odborného poradce byl někdo méně důkladný? A co kdyby soudce prohlásil, že každý má svou pravdu? Nedopadlo by to všechno jinak a vlastně špatně?

Není vůbec na závadu se takovým pochybnostem otevřít. Křehkost naší kultury a civilizační slupky je až příliš zjevná, a to i díky filmu, který končí pověstným happy endem.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)