Migrace z pohledu dějin

Evropa se v současnosti nachází uprostřed zásadní krize způsobené příchodem milionů migrantů, uprchlíků a žadatelů o azyl, převážně z Blízkého východu, ale také z některých částí severní Afriky. V několika posledních letech dosáhly jejich počty mimořádné výše. Lidé jsou k opuštění svých domovů nuceni občanskými konflikty, především v Sýrii, kde už od počátku války mezi Assadovým režimem a silami nejprve demokratické opozice a poté islamistického extremismu zahynulo podle odhadů na čtvrt milionu lidí. Podobné situace vyhnaly mnoho jiných z Iráku a Libye. Politické násilí a hospodářský rozvrat v Afghánistánu a v některých částech severní Afriky podnítily další pohyb lidí do Evropy. Nevídané počty jich připlouvají po moři, často za cenu obrovských nesnází a nebezpečí. Není přesně známo, kolik jich cestu nepřežilo, a statisíce během ní zakusily strašlivé útrapy včetně podvýživy, nemocí, násilí a znásilňování. Evropské země začaly před nově příchozími uzavírat hranice a plán Evropské unie rozdělovat uprchlíky na základě kvót nenalezl mezi členskými zeměmi porozumění. Plán, podle něhož se měly počty příchozích snižovat jejich vracením do táborů v Turecku, nějaké výsledky přinesl a s tím, jak jsou jednotky Islámského státu postupně zatlačovány, se někteří běženci přece jen začínají vracet do Sýrie.

Stojí za povšimnutí, že migrace se neomezuje jen na Evropu. Nejde také o problém jen poslední doby. Od druhé světové války a zvláště od osmdesátých let dvacátého století vyhnaly války a další konflikty z domovů množství lidí a jejich vysoké počty odrážejí mimo jiné i střemhlavý nárůst populace v současném Třetím světě. Až do nynější, stále pokračující uprchlické krize byl jednou z hlavních cílových zemí Pákistán a většina tamních běženců pocházela ze sousedního Afghánistánu. Hospodářský rozvrat a občanské konflikty, které vedou k masové migraci, jsou dva problémy, mezi nimiž zpravidla existuje úzká souvislost a jejichž následkům nečelí pouze Evropa.

Zde se však chci soustředit na Evropu a pokusit se umístit současnou krizi do historického kontextu. Ze všeho nejdříve snad bude vhodné připomenout, že velké migrace nejsou v moderních evropských dějinách ničím novým. Koneckonců, k největší mezinárodní migraci v dějinách došlo v devatenáctém století, kdy se miliony Evropanů vypravily do jiných částí světa. Malá část z nich tak činila z politických důvodů, po zhroucení revolucí roku 1848 nebo po potlačení polského povstání proti carskému Rusku v roce 1863, ale převážná většina hledala mimo Evropu hlavně lepší život a slibnější hospodářské vyhlídky. Lákadlo americké svobody s možností získat levné pozemky a obdělávat je nejen pro obživu, ale také pro zisk, se ukázalo být neodolatelným pro mnoho Evropanů, jejichž domácí budoucnost se zdála být neradostná a bezvýchodná. Dalšími faktory, které podporovaly migraci Evropanů do zámoří, bylo rozšíření Britského impéria v Kanadě, Austrálii nebo na Novém Zélandu, jakož i nezávislost, kterou ve dvacátých letech devatenáctého století získaly země Latinské Ameriky.

Nejvelkolepější exodus se odehrál v Irsku. V období 1848–1855 došlo k poklesu irské populace z 8,5 na 6 milionů, a přestože významnou část tohoto úbytku je třeba připsat na vrub strašlivému hladomoru způsobenému opakující se neúrodou brambor v „hladových čtyřicátých“ letech, jakož i nezájmu a předsudkům britských úřadů, pokračující pokles – až k počtu 4,5 milionu podle sčítání obyvatelstva roku 1921 – byl způsoben téměř výhradně emigrací, na níž Britové neměli žádný zájem a pokoušeli se jí bránit. Do roku 1861 přicestovalo do Británie na 700 000 Irů, 200 000 jich vyrazilo do Kanady a 289 000 do Austrálie (z nichž nemálo tam v šedesátých letech devatenáctého století přilákaly zlaté horečky), ale drtivá většina migrantů vycestovala do Spojených států. Mezi roky 1848 a 1921 jich byly víc než tři miliony a v roce 1900 se tak už v USA rodilo víc Irů než v samotném Irsku.

„Hladová čtyřicátá“ se ovšem neomezovala jen na Irsko, také Německo mezi roky 1846 a 1857 opustil po tamní bramborové krizi víc než milion lidí. Americký Kongres navíc v roce 1862 schválil Zákon o vlasti (Homeland Act), kterým se osadníkům umožňovalo ohradit si na Středozápadě zemědělské pozemky téměř nebo i úplně zadarmo, takže přitažlivost Spojených států ještě vzrostla. Zprávy o nových možnostech se zanedlouho dostaly do Evropy a v letech 1864–1873 opustil Německo další milion lidí. V polovině sedmdesátých let postihla sice Ameriku recese, v jejímž důsledku zájem vystěhovat se tam přece jen poklesl, jakmile se však světové hospodářství kolem roku 1880 vzpamatovalo, následovala další vlna a do roku 1890 opustilo vlast ne méně než 1 800 000 Němců, tentokrát především ze zchudlého severovýchodu země. Ve Spojených státech se Němci v tomto období stali vůbec nejpočetnější přistěhovaleckou skupinou.

Podobný obrázek skýtala i Skandinávie, kterou trápil nedostatek obdělávatelné půdy. Vystěhovalectví z Norska dosáhlo svého vrcholu v osmdesátých letech devatenáctého století, kdy zemi opustilo 188 000 lidí. V poměru k celkovému počtu obyvatel bylo přitom norských vystěhovalců víc než britských nebo i irských – v osmdesátých letech připadalo v Norsku na 100 000 obyvatel 971 emigrantů, zatímco v Irsku v šedesátých letech, kdy tamní emigrace vrcholila, jen 608.

Také počet vystěhovalců z Rakouska-Uherska postupně rostl, od 183 000 v šedesátých letech devatenáctého století přes 286 000 v sedmdesátých a 294 000 v osmdesátých až na 496 000 v devadesátých letech. V období 1900–1914 opustilo podle záznamů habsburskou monarchii víc než milion obyvatel a drtivá většina z nich zamířila do Spojených států, přičemž jejich počet vzrostl zvláště po podepsání smlouvy mezi uherskou vládou a Cunardovou společností v roce 1903. Ruská emigrace dosáhla většího měřítka až poté, co ze země začali prchat Židé, kteří se po zavraždění cara Alexandra II. roku 1881 stali terčem vlny pogromů. Vystěhovalce z Ruska motivovala směsice politických a hospodářských důvodů. Každým rokem následně z Ruska odjíždělo víc než 10 000 lidí, především Židů, takže v letech 1881–1890 jejich celkový počet dosáhl 800 000, v letech 1891–1900 už 1,6 milionu a v letech 1901–1910 znovu 1,6 milionu. Poslední velká vlna evropské emigrace zamířila do zámoří z jižní Itálie, která se ze své zemědělské zaostalosti nedokázala vymanit ani s nástupem nového století. Obyvatelé této oblasti zůstali v zajetí nemilosrdného kolotoče chudoby a zaostalosti a stále víc jich docházelo k závěru, že štěstí je třeba zkusit někde jinde: jen v roce 1913 emigrovalo z jihoitalských krajů ne méně než 873 000 lidí. Podíl vystěhovalců z Itálie jako celku postupně rostl z 0,6 procenta v osmdesátých letech devatenáctého století (kdy navíc podstatnou část tvořili Italové ze severu, kteří odcházeli hledat kvalifikovanou práci v jiných evropských zemích) až na 1,8 procenta mezi roky 1900 a 1913. Parníky už v této době zaručovaly rychlou zaoceánskou dopravu, která v období 1897–1906 umožňovala přibližně 40 procentům italských vystěhovalců vrátit se časem zpět do vlasti, v roce 1913 už tento podíl vzrostl na 66 procent. V prvním desetiletí dvacátého století ovšem Itálii i tak natrvalo opustilo kolem 1,5 milionu ­obyvatel.

Tento masivní exodus postihl prakticky všechny oblasti starého kontinentu. Mezi roky 1890 a 1914 se například z Řecka vystěhovala téměř šestina celé populace, buď do Ameriky, anebo do Egypta. Podle odhadů se z Evropy mezi roky 1815 a 1914 vystěhovalo na 60 milionů lidí, z toho 34 milionů do Spojených států amerických, 4 miliony do Kanady a zhruba další milion do Austrálie a na Nový Zéland. V období 1857–1940 se 7 milionů Evropanů vydalo na cestu do Argentiny a mezi roky 1821 a 1945 pět milionů do Brazílie.

Masová migrace mohla mít ovšem pro jiné části světa zničující důsledky. Pro takové země, jako byly Spojené státy či Austrálie, přinášela sice výrazné hospodářské oživení, z velké části však na úkor původního domorodého obyvatelstva. Obraz Americký pokrok malíře Johna Gasta z roku 1872 (viz úvodní obrázek) představující americkou doktrínu „zjevného údělu“ zachycuje symbolickou postavu Columbie provázenou nezdolnými pionýry s krytými vozy, jak natahuje telegrafní dráty napříč americkým Středozápadem. V patách jí už jede vlak – právě železnice byla velkým symbolem civilizace devatenáctého století – a pozvolna se blíží ke Skalnatým horám v levém horním rohu obrazu. V levém dolním rohu jsou však vidět polonazí Indiáni zatlačovaní spolu s bizony, na nichž svým živobytím závisejí, kamsi do temnoty. Zatímco se tak americké pláně zalidňovaly nově příchozími Evropany, počty původních obyvatel dramaticky klesaly. Navíc s sebou Evropané přinášeli choroby (většinou bezděky, ale v některých případech i úmyslně), například neštovice, kterým domorodí Američané či Australané nikdy nebyli vystaveni, takže neměli vybudovanou žádnou imunitu. Celá společenství byla vyháněna ze svých přesněji neohraničených území evropskými přistěhovalci, kteří na nich zakládali farmy obehnané ploty a domorodce vykazovali do stále bídnějších a méně udržitelných rezervací. Občas docházelo i k masakrům původního obyvatelstva. V období vzniku nových evropských koloniálních říší zhruba od osmdesátých let devatenáctého století až do začátku první světové války se k faktorům procesu redukování domorodých populací přidala i státem sponzorovaná genocida, zvláště v Německé jihozápadní Africe a v Belgickém Kongu. Kvalitnější zbraně a početnější bojové jednotky přistěhovalců přinášely domorodým státům jednu porážku za druhou, ačkoli v ojedinělých případech byl domorodý odpor vytrvalý a úspěšný, zvláště na Novém Zélandu, kde byli Maorové dobře organizovaní a měli i propracovaný systém zásobování, a také v západní Africe, kde bylo k porážce říše Ašanti potřeba dlouhé řady válek.

Ve Spojených státech začalo být ovšem přistěhovalectví v době po první světové válce stále více omezováno, což mělo za následek dramatický pokles počtu Evropanů opouštějících starý světadíl a vydávajících se do jiných částí světa. Konec migrace to však neznamenalo. Po téměř celé následující století byla většina migrace v rámci Evropy nucená, nikoli dobrovolná: jejím důvodem se stal především fenomén, pro nějž se v posledním desetiletí dvacátého století vžilo označení „etnická čistka“.

V Evropě všechno začalo balkánskými válkami, které se rozhořely roku 1911 a pokračovaly pak jako součást první světové války, zatímco se muslimská, převážně turecká Osmanská říše hroutila a nové státy jako Srbsko, Řecko, Černá Hora a Bulharsko bojovaly za rozšíření svého území. Před rokem 1914 tak bylo z Balkánu silami Balkánského svazu vypuzeno na 100 000 Turků, z Makedonie do Bulharska muselo odejít 130 000 Bulharů a podobně i z Bulharska do Řecka 100 000 Řeků. A dalších 49 000 etnických Turků bylo vyměněno za 47 000 etnických Bulharů v rámci transferu obyvatelstva, na němž se sice dohodly vlády obou zemí, neproběhl však o nic méně násilně než ostatní přesuny.

Poněvadž Osmanská říše bojovala v první světové válce po boku ústředních mocností, v rámci mírového uspořádání z roku 1919 bylo Řecko zvýhodněno na její úkor. Mladoturečtí nacionalisté, kteří v říši převzali moc už před válkou, zorganizovali proti územnímu vyrovnání ozbrojený odpor. Konflikt se vyostřil a obě strany začaly vyhánět cizí příslušníky definované především náboženskou příslušností, křesťanskou či muslimskou. Celkem tak bylo z Turecka vyhnáno na 1 500 000 Řeků, často velmi násilně a se značnými ztrátami na životech. V tomto směru už dokonce existoval precedent v podobě násilného vystěhování křesťanských Arménů z Anatolie v době války, během něhož se násilí vyhrotilo natolik, že výsledkem byla genocida více než milionu Arménů. Z Řecka bylo v poválečných zmatcích vyhnáno pro změnu 500 000 Turků. V roce 1923, kdy Osmanskou říši nahradila Turecká republika, vlády obou zemí tato vyhnání pod mezi­národním dohledem retrospektivně ratifikovaly a domluvily se na další výměně obyvatelstva, která se týkala 200 000 Řeků a 360 000 Turků a uskutečnila se v letech 1923–1924, opět značně násilným a místy brutálním způsobem. Vznikl tak neblahý precedent pro budoucnost.

Během druhé světové války, poté co si Hitler v roce 1941 podmanil Jugoslávii, vznikl chorvatský loutkový stát v čele s fašistou Ante Pavelićem. Tento „Nezávislý stát Chorvatsko“ se po svém ustavení zmocnil Bosny a Hercegoviny, jakož i veškerých dalších území, na nichž žili Chorvaté. Pavelić v nově získaných oblastech rozpoutal obrovské etnické čistky, při nichž byly vyhnány dva miliony Srbů, kteří se najednou ocitli v Chorvatsku, jakož i 45 000 Židů a 30 000 Cikánů. Byly vydány vyhlášky definující Chorvaty jako árijce a zbavující veškeré neárijce jejich práv. Vládní fašistická organizace Ustaša se na srbském obyvatelstvu země dopouštěla masových vražd, kdy byli obyvatelé celých srbských vesnic naháněni do místních kostelů, ty pak byly zapalovány a mrtvoly zohavovány. Byly také provozovány vězeňské tábory, jejichž vězni byli systematicky mučeni a vražděni. Celkem přišlo o život 30 000 Židů, většina cikánského obyvatelstva a alespoň 300 000, dost možná však až 400 000 Srbů; většina ostatních uprchla, z toho 180 000 do Srbska. Maďarsko mezitím z Vojvodiny vykázalo tisíce Srbů a Bulharsko ze svého území vypovědělo dalších 40 000. Navíc bylo 61 000 Bulharů nuceně vyměněno za 100 000 Rumunů.

Přesuny obyvatelstva a etnické násilí plánované nacisty v průběhu druhé světové války byly ještě mnohem rozsáhlejší. „Kdo si dnes vzpomene na Armény?“ řekl Hitler svým generálům, když jim rozkázal vyhladit Poláky i jejich kulturu. Jak válka postupovala, etnické násilí rostlo co do rozsahu i ambicí, až se v Generálním plánu pro východ (General­plan Ost), který byl od roku 1942 oficiální nacistickou politickou linií, navrhovalo vyhlazení mezi 30 a 45 miliony Slovanů chorobami a hladomorem, aby se tak uvolnil prostor poválečným německým kolonistům. Tato Hitlerova politika etnických čistek nebo přesněji řečeno genocidy plynula z hlubokého darwinistického přesvědčení, že všechny války jsou válkami rasovými, přičemž Německu a Němcům je osudem předurčeno vládnout Evropě a celému světu. Stalin naproti tomu vnímal přesuny obyvatelstva jako prostředek sloužící spíš jen omezeným účelům, bez ohledu na to, v jakém měřítku jsou prováděny, což nemění nic na tom, že v retrospektivním pohledu se taková politika od etnických čistek příliš nelišila. Stalin prováděl sociální revoluci ve stylu bolševické revoluce z roku 1917 a let následujících: ze všech oblastí, kterých se jeho vojska zmocnila, především násilně vystěhoval skupiny, které byly prohlášeny za kontrarevoluční – například polskou třídu drobných rolníků, kterých bylo roku 1939 z východo­polských oblastí obsazených Rudou armádou deportováno na východ 1,5 milionu, z nichž asi 350 000 zahynulo, včetně tisíců polských důstojníků postřílených v Katyňském lese. Dalších 200 000 lidí bylo deportováno z pobaltských republik, rovněž obsazených roku 1939; v jejich případě to představovalo snad až deset procent obyvatelstva. Mnozí z odvlečených končili v táborech nucených prací. Z Moldávie bylo deportováno 400 000 Rumunů. Cílem těchto vyhoštění však nebylo Poláky, Lotyše či Estonce zcela vyhladit ani zlikvidovat jejich kulturu, nýbrž odstranit každého, o kom Stalin usoudil, že může být překážkou nastolení stalinisticko-komunistického režimu.

Počínaje rokem 1941 nechával Stalin deportovat rovněž skupiny, o kterých se domníval, že představují pro Sovětský svaz bezpečnostní riziko, poněvadž jejich příslušníci by se mohli spřáhnout s invazními německými vojsky. Týkalo se to samozřejmě etnických Němců, zvlášť povolžských, krymských Tatarů a mnoha dalších. Bulhaři a Arméni byli podobně odsunuti od pobřeží Černého moře. Celkem postihly tyto deportace bezmála dva milio­ny lidí; kolik z nich zaplatilo životem kvůli drsnému způsobu, jímž byly prováděny, se neví. Už v letech 1935 a 1936 bylo na Sibiř deportováno také 30 000 Finů, Poláků a Němců a v roce 1937 bylo 172 000 Korejců ze sovětského Dálného východu přemístěno do Kazachstánu a Uzbekistánu. Během války bylo z Povolží a jiných západních oblastí Sovětského svazu vysídleno na milion etnických Němců, půl milionu Čečenců, 191 000 krymských Tatarů, 300 000 Poláků a mnoho dalších, většinou na Sibiř. Ani v tomto případě se však nezdá být zcela výstižné mluvit o „etnických čistkách“, dokonce ani v těch případech, kdy byly „vyčištěné“ oblasti následně osídleny příslušníky jiných etnických skupin; příkladem je východopruská metropole Královec, dnešní ruský Kaliningrad. Za vlády Stalinova nástupce Nikity Chruščova byly tyto deportace z převážné části anulovány a ti, kdo je přežili, se směli vrátit domů. Převládlo přesvědčení, že žádné bezpečnostní riziko už z jejich strany nehrozí – pokud vůbec někdy hrozilo –, a sám Chruščov deportace odsoudil jako nelidské.

Tyto události však byly zastíněny etnickými čistkami, které v téže době a ještě i nějaký čas poté probíhaly ve východní a střední Evropě. Po skončení druhé světové války bylo totiž z východní Evropy násilně vystěhováno kolem 11 milionů lidí, bez výjimky etnických Němců, případně jim bylo zabráněno vrátit se do svých domovů, pokud předtím sami uprchli. Němečtí osídlenci byli rozeseti po celé střední a východní Evropě. Nacistická kolonizace sice jejich počty přirozeně zvýšila, mnoho rodin však v těchto oblastech žilo po celá staletí a nyní byly ze znovu obnovených států, jako bylo Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslávie a další, vysídleny. Dlouhé zástupy uprchlíků se plahočily do Německa, přičemž slabí mezi nimi umírali na podchlazení a podvýživu.

Vystěhování německého obyvatelstva přitom nebylo pouhým aktem masové msty vykonané národy východní Evropy, které předtím trpěly pod nacistickým jhem. Právě naopak, rozhodli o něm Spojenci a plánováno bylo dlouho před koncem války. Československý exilový vůdce Edvard Beneš přesvědčil za války představitele Spojenců, že pokračující přítomnost početné německé menšiny v Československu by pro obnovený stát znamenala milion nebo ještě více „mladých, nenapravitelných nacistů“, kteří by do budoucna představovali neustálou hrozbu destabilizace. „Národní menšiny,“ prohlásil Beneš už v roce 1942, „bývají vždy – a ve střední Evropě zvlášť – skutečným trnem v oku jednotlivých národů. A platí to zvlášť, ­jedná-li se o menšiny německé.“ V polovině roku 1942 přijala britská vláda zásadu, podle níž bylo třeba německojazyčné menšiny z východní Evropy ­odsunout.

Koncem roku 1944 začalo být také jasné, že se Stalin nikdy nevzdá území východního Polska anektovaného v roce 1939 podle tehdy podepsané nacisticko-sovětské smlouvy. Jedinou možností, jak obnovenému Polsku takovou ztrátu kompenzovat, bylo předat mu západní území ve Slezsku a dál až k řekám Odře a Nise, která byla dlouhé roky, desetiletí a dokonce i staletí součástí Pruska a později Německa. Okupační silou zde byla Rudá armáda, a tak všechny trumfy držel v ruce Stalin. Z východního Polska navíc vysídlil 1,8 milionu Poláků, jejichž příchod na západ země se stal významným impulzem k vyhnání tamních etnických Němců, aby se v jejich domech mohli usídlit nově příchozí. Na půl milionu etnických Ukrajinců bylo z Polska posláno do Sovětského svazu a roku 1947 jich bylo dalších 140 000 vyhoštěno z nových sovětských území do nového Polska; v témže roce bylo 120 000 etnických Maďarů vyměněno za 73 000 etnických Slováků. Na Postupimské konferenci v červenci 1945 už Spojenci nemohli dělat nic jiného než tyto faits accomplis ratifikovat a vyzvat, aby transfery obyvatelstva byly napříště prováděny „spořádaným a humánním“ způsobem, což zjevně nebyly.

V době studené války, zatímco byla Evropa rozdělena na dva ozbrojené tábory, zůstávaly etnické konflikty převážně potlačené, což platilo v první řadě o autoritářském režimu maršála Tita v mnohonárodnostní Jugoslávii. Když se však Sovětský svaz v letech 1989–1990 zhroutil a jeho nadvláda nad prakticky celou východní Evropou skončila, znamenalo to, že pominula i hrozba držící národy Jugoslávie pohromadě. Jako první vyhlásilo nezávislost Slovinsko, a to hned v roce 1990. O několik měsíců později, už v roce 1991, je následovalo Chorvatsko a po něm Makedonie. Srbský vůdce Slobodan Milošević už pak na veškerou snahu udržet Jugoslávii jako federální stát rezignoval a rozhodl se raději zahájit budování nového a životaschopného srbského státu.

Srbský nacionalismus vycházel však od svých prvopočátků v devatenáctém století z konceptu Velkého Srbska a zvlášť chorvatská nezávislost představovala v očích Bělehradu vážné ohrožení srbské hegemonie. Jakmile byla vyhlášena nezávislost Chorvatska, podnikla Jugoslávská národní armáda, což už tehdy byla prakticky armáda srbská, invazi do pohraničních chorvatských území obydlených převážně Srby, případně je začala ostřelovat. Terčem se stalo mimo jiné i historické město Dubrovník na dalmatském pobřeží a pohraniční město Vukovar bylo zcela zničeno. Střed Chorvatska brzy obsadily srbské jednotky a přibližně 200 000 Chorvatů bylo z této oblasti, prohlášené za „Republiku Srbská Krajina“, násilně vystěhováno. Válka byla ovšem rychle ukončena dohodou sponzorovanou mezinárodním společenstvím, na niž obě strany přistoupily, poněvadž si uvědomovaly, že v sázce je mnohem víc než to, kvůli čemu k vyjednávacímu stolu usedly, totiž Bosna a Hercegovina, jež roku 1991 také vyhlásila nezávislost.

Podobně jako v ostatních krajích této části světa, ani v někdejší Jugoslávii nerozdělovaly různé národnostní skupiny žádné jasné a zřetelné hranice – a v případě Bosny a Hercegoviny to platilo dvojnásob. Etnické rozdělení se zde navíc ještě překrývalo s rozdělením náboženským, protože kromě katolických Chorvatů a pravoslavných Srbů žilo v Bosně také velké množství muslimů, což bylo dědictví staleté osmanské nadvlády nad tímto regionem. Mezi roky 1992 a 1995 uskutečnily srbské krajně nacionalistické jednotky pod velením generála Ratka Mladiće cílevědomý program, který už byl označován termínem „etnická čistka“, ve snaze násilím vypudit muslimské obyvatelstvo z oblastí, na něž si dělalo nárok Srbsko. Z území dnes nesoucího název Republika srbská, bylo donuceno k odchodu víc než milion Bosenských muslimů a Chorvatů. Až devadesát procent válečných zvěrstev, která byla v této válce spáchána, měly na svědomí právě srbské síly, ale chorvatské jednotky se v oblastech, na něž vznášelo nárok pro změnu Chorvatsko, chovaly podobně. Chorvaté v letech 1993–1994 z oblasti, o níž tvrdili, že jim náleží, a označili ji názvem „Chorvatské společenství Herceg-Bosna“, vyhnali desítky tisíc bosenských muslimů. Vůbec nejstrašlivějším zvěrstvem se stal masakr ve Srebrenici, při němž srbské jednotky v roce 1995 povraždily na 8 000 bosenských mužů, avšak případů masového zabíjení, mrzačení a střílení bylo mnohem víc. Úmyslné mučení bosensko-muslimských vězňů hladem v Srby provozovaném táboře Omarska se v roce 1992 dočkalo celosvětového odsouzení poté, co jeden fotograf tamní vězně potají nafilmoval.

Tento konflikt skončil v roce 1995, kdy NATO přistoupilo k bombardování Bělehradu a Srbům nakonec nezbylo než souhlasit s jednáním. V Bosně byla poté vytvořena autonomní srbská republika, zatímco Chorvaté využili příležitosti zmocnit se znovu území, o která přišli v letech 1991–1992; z Krajiny do Vojvodiny muselo utéct na 200 000 Srbů. Celkem si tento konflikt vyžádal 140 000 životů a před koncem desetiletí vzplál nanovo v Kosovu. Tuto svého času autonomní provincii komunistické Jugoslávie obývali převážně etničtí Albánci, ale žila tam i srbská menšina, navíc už po mnoho desetiletí, a dokonce i staletí. Když na konci osmdesátých let dvacátého století začali kosovští Albánci po vzoru ostatních národností Jugoslávie pošilhávat po nezávislosti, Srbové v čele se Slobodanem Miloševićem rozpoutali kampaň za potlačení kosovsko-albánské totožnosti v této provincii. Kosovští Albánci si v odpověď zformovali nepravidelnou odbojovou armádu se základnami na území Albánie a boje vyvrcholily v roce 1998, kdy srbské jednotky povraždily přibližně šedesátku kosovských Albánců, mezi nimi i ženy a děti. Tomuto masakru se dostalo mezinárodního odsouzení, po němž následovalo 38 000 leteckých úderů NATO, jejichž cílem bylo vytlačit Srby z Kosova a Srbsko opětovným bombardováním Bělehradu přinutit k tomu, aby se z Kosova stáhlo.

Tento postup však nejprve vyprovokoval masivní etnické čistky, během nichž srbské jednotky vyhna­ly z bývalé provincie mezi 850 000 a jedním milionem kosovských Albánců; uprchlíci přinášeli svědectví o mučení a o vraždách páchaných příslušníky srbských jednotek i policie. Tato srbská kampaň k cíli nevedla a letecké údery NATO Miloševiće v červnu 1999 donutily k přijetí podmínek. Kosovo se ocitlo pod správou Organizace spojených národů a v roce 2008 vyhlásilo nezávislost, mnohé země je však dodnes neuznávají. Celkem zahynulo okolo 10 000 Albánců a zhruba tisíc Srbů. Většina uprchlíků se pak vrátila do svých domovů, ale kosovští Albánci následně rozpoutali vlastní etnické čistky, jejichž násilnost dosáhla vrcholu v roce 2004: v letech po válce bylo ze svých domovů vyhnáno celkem čtvrt milionu Srbů. Jugoslávie se tak vlastně rozpadala po víc než jedno desetiletí a proces vzniku nových států se ne­obešel bez velmi masivních přesunů ­obyvatelstva.

Lze tak říct, že teprve před o málo víc než desetiletím skončila „éra etnických čistek“, která v Evropě začala o necelé století dříve. Nucená migrace však nebyla v poválečné Evropě jediným druhem populačního transferu. Dlouhá desetiletí, vlastně už od devatenáctého století, docházelo rovněž k masivní migraci dobrovolné. Industrializace samozřejmě vedla k tomu, že se obrovské množství lidí přesunovalo z vesnic do měst, a to nejen uvnitř jednotlivých států, ale i napříč státními hranicemi – před rokem 1914 ostatně neexistovaly žádné pasy a bezmála ani žádné pohraniční kontroly. Jako příklad může posloužit Německo. Mezi roky 1850 a 1900 klesl celkový počet obyvatel východopruských provincií zhruba o 1,5 milionu. Podle sčítání lidu provedeného roku 1907 pracovalo v zemi také víc než půl milionu cizích dělníků původem převážně z Rakouska-Uherska, ruského Polska a Itálie. K ohromnému nárůstu počtu zahraničních dělníků v Německu v období druhé světové války vedly zvláštní příčiny: nacisté totiž odmítali přinutit k práci v továrnách ženy, a to spolu se ztrátami mužské pracovní síly na bojištích znamenalo, že do říše bylo před rokem 1945 nutné dopravit, většinou násilně, 7 milionů zahraničních dělníků. „Hospodářský zázrak“ poválečného Německa zase přivedl do země obrovské množství takzvaných „gastarbeiterů“ převážně z Turecka, Jugoslávie a Itálie. Po ropné krizi v roce 1973 sice jejich příliv poklesl, ale ani zdaleka neustal. Německo se svou nízkou porodností, stárnoucím obyvatelstvem a už víc než století trvajícím strukturálním nedostatkem pracovních sil potřebuje pracovníky z ciziny stále, nemá-li se jeho hospodářství zastavit – to byl ostatně jeden z významných důvodů srdečného přijetí, jehož se tam dostalo uprchlíkům v nejnovější době.

Hospodářská krize, která začala v roce 2008, rovněž vedla k výraznému poklesu čisté migrace (tedy rozdílu v počtu lidí, kteří se do země přistěhují a naopak se z ní vystěhují), a to především v zemích, které jí byly postiženy nejhůře: nejvýraznější pokles byl tudíž zaznamenán ve Španělsku a v Itálii. Německo, největší, nejúspěšnější a nejodolnější evropská ekonomika, tak nejen mělo nejlepší vyhlídky na to, že se nejvážnějším důsledkům hospodářského poklesu vyhne, ale také nepřestalo cizí pracovní sílu potřebovat. Nepříznivému trendu nepodlehlo a naopak lákalo neustále rostoucí množství zahraničních pracovníků. V pozadí zásadních změn evropských migračních toků stálo rovněž zhroucení Berlínské zdi, pád komunismu a rozšíření Evropské unie na východ po roce 1990. Volný pohyb pracovních sil v rámci EU přivedl například do Velké Británie značné množství Poláků: předchozí vývoj čisté migrace se obrátil. Tak se stalo, že přistěhovalectví z ostatních zemí EU podnítilo vzestup britského euroskeptického populismu ještě dříve, než vypukla uprchlická krize, a dodnes zůstává mnohem závažnějším politickým problémem než přistěhovalectví z Blízkého východu. Částečně je tomu tak proto, že před přistoupením východoevropských zemí k EU a také předtím, než se Tony Blair rozhodl neuplatnit pravidla EU umožňující omezit přistěhovalectví, bylo ve Velké Británii imigrantů z jiných států EU méně než ze zemí mimo EU. Navíc vládne přesvědčení, že uprchlíci ze zemí rozvrácených občanskou válkou, jako například Sýrie, Irák, Pákistán, Afghánistán, Libye či Somálsko, se poté, co bude v jejich vlastech znovu nastolena politická stabilita, nakonec budou chtít vrátit domů. A stojí rovněž za zmínku, že mnozí lidé figurující v oficiálních imigračních statistikách žádní imigranti nejsou: přišli studovat na špičkových britských univerzitách, což drtivá většina Britů, jak ukazují výzkumy veřejného mínění, ve skutečnosti podporuje.

Na druhé straně, ať už právem či neprávem, přistěhovalectví z jiných států EU mnoho Britů považuje za trvalý problém nijak nesouvisející ani s krátkodobými krizemi, ani s časově omezenými studijními pobyty. Pokud jsou respondenti informováni o skutečných rozměrech přistěhovalectví do Spojeného království, jejich míra nepřátelství k imigrantům sice klesá, ale nic se tím nemění na skutečnosti, že ve Spojeném království zůstává vyšší než v kterékoli jiné evropské zemi. V jejím pozadí je také nástup úzkoprsého anglického nacionalismu související v neposlední řadě s posilováním národního cítění ve Skotsku.

A právě tento nacionalismus poháněl hnutí za brexit. Není pravda, že by přistěhovalci brali Britům pracovní místa nebo, naopak, že by do Británie přicházeli žít ze sociálních dávek, ale těžko popřít, že koncentrace například polských pracovníků v některých částech Východní Anglie i v některých dalších regionech vedla k určitému pocitu kulturního odcizení na straně britských obyvatel, třebaže celkem vzato zůstává poměr přistěhovalců v britské společnosti relativně nízký a ani nárůst v posledních letech nebyl nijak dramatický. Brexit tak nebyl především odpovědí na přistěhovalectví a v mnoha oblastech, které se pro něj vyslovily nejrozhodněji, žije imigrantů jen velmi málo. Důvody, proč hlasování o brexitu dopadlo tak, jak dopadlo, jsou mnohem složitější, ale významnou roli v něm každopádně hrál jednoduchý protest proti vládnoucím elitám: odchod z EU podpořili lidé, kteří mají – v mnoha případech oprávněný – pocit, že je konzervativní i labouristické vlády přehlížejí a jejich životní úroveň se už mnoho let v podstatě nijak nezvýšila.

Vždycky se najdou lidé hledající práci a bohatství v jiných zemích než v těch, kde se narodili, a týká se to nejen příslušníků jiných národností, ale stejně tak i Britů, ačkoli údaje o tom, kolik Britů už dnes žije v ostatních evropských zemích, bývají v britských rozpravách o EU citovány jen zřídka. V posledních dvou staletích byla migrace někdy hospodářská, což platilo o většině evropských vystěhovalců v devatenáctém století, jindy úmyslně způsobená válkami, tak jako ve století dvacátém, a někdy vyvolaná ozbrojenými konflikty a občanskými válkami, jaké stojí v pozadí uprchlické krize posledních let. Kdyby se podařilo vyřešit krizi na Blízkém východě, nepochybně by to znamenalo také významný krok k řešení krize migrační, ale i poté by zůstal dlouhodobější problém usměrňování migrace za prací. V tom ohledu bude potřeba, aby se Britové rozhodli, co vlastně chtějí. Vzhledem k závislosti takových britských institucí, jako jsou Národní zdravotní systém nebo univerzity, na odbornících a vysoce kvalifikovaných pracovnících, doktorech a vědcích, zdravotních sestrách a studentech, kteří pocházejí odjinud než ze Spojeného království, nikdo se špetkou zdravého rozumu nebude volat po vybudování hradeb, které jim v příchodu zabrání. Od referenda o brexitu klesl ostatně počet zdravotních sester přicházejících do Spojeného království z ostatních zemí EU o celých 96 procent, a to je i přinejlepším velmi znepokojivé. Přísliby paušálního a všeobecného numerického omezování přistěhovalectví, dejme tomu na „desítky tisíc“, jsou nejen neudržitelné, ale i velmi škodlivé. Nepochybně je zapotřebí tak či onak ­rozlišovat.

Závěrem lze konstatovat, že dějiny migrace jsou pevnou součástí dějin lidstva. Vskutku, všichni jsme se tak původně dostali tam, kde teď jsme. Migrace může být ničivá, jak ukazuje historie evropské migrace devatenáctého století, ale může být i přínosná. Úkolem budoucnosti nepochybně bude vyrovnat se s ní tak, aby naši společnost obohatila ku prospěchu všech, a to včetně migrantů ­samotných.

1. Gresham College, 15. června 2017, zdroj: www.gresham.ac.uk/lectures-and-events/migration-a-historical-perspective.

Přeložil Tomáš Suchomel.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)