Politika v čase koronaviru
Předběžné poznámky

Petr Fiala

POLITIKA & SPOLEČNOST / Co s českou politikou

Německý filozof Peter Sloterdijk je přesvědčen, že se vede „falešná válka“. „Boj s virem nemá nic společného s vojenskou mobilizací,“ opatření jsou přehnaná. Medicína se stává „komplicem totalitární politiky“ a „duchové znovuobjeveného pořádku“ se bohužel „vracejí zpět“. Francouzský filozof Alain Finkielkraut se Sloterdijkem nesouhlasí a považuje jeho kritiku za cynickou. Radikální opatření hájí. Oceňuje, že politika znovu získala primát nad ekonomikou a „správně nastavila priority“, když chce chránit nejslabší a nejzranitelnější. „Život starce má stejnou cenu jako život člověka na vrcholu sil. Dokud budeme dodržovat tento princip, současný nihilismus nezvítězí a zůstaneme civilizací,“ zdůrazňuje Finkielkraut.1

Vydavatel New York Review of Books Rea S. Hederman cituje v dopise čtenářům třicet let stará slova britsko-amerického historika Gordona A. Craiga, že „cholera byla chorobou společnosti v nejhlubším smyslu“. Doporučuje za slovo cholera dosadit covid-19 a „výrok bude stejně pravdivý i dnes“. Hederman tím myslí to, že virus má „devastující účinky na ty nejzranitelnější“, a přitom „vlády, které nás mají udržovat v bezpečí“, selhávají.2 Jiní budou tvrdit, že se na to nikdo nemohl připravit a že politická reakce byla správná.

Postoje se budou lišit podle země a osobní zkušenosti. Svědčí to minimálně o dvou věcech: víme toho zatím velmi málo a je brzy na jakékoli závěry. Jsem si toho dobře vědom, a proto i tyto poznámky k politice v čase koronaviru jsou předběžné.

Předběžnost znamená i opatrnost v soudech a závěrech. Čtu nespočet výroků mnohých komentátorů, kterým je už teď jasné, jak to bude s ekonomikou, politikou, globalizací, zdravotnictvím, psychologií lidu i s fotbalovými zápasy. Každý to ale vidí jinak. Často nás svými „jistými závěry“ zahrnují ti, kteří mají jedno společné: neomylně se mýlí s každou dobou, protože se rychle žení s jejím duchem, abych parafrázoval můj oblíbený Kierkegaardův výrok. Poctivé je přiznat, že v této chvíli nikdo nemůže vědět, jak se svět změní (a zda se vůbec změní). Máme málo relevantních dat, nedostatek odstupu, jsme uprostřed zápasu a nemůžeme reflektovat zkušenost, protože ji právě prožíváme. Jediné, co můžeme, je správně pojmenovat, co se nyní děje, a na základě minulých (zdůrazňuji minulých) zkušeností varovat před nebezpečími, která s sebou mimořádné situace přinášejí.

Moje poznámky se vztahují převážně k domácí politice a české společnosti. Jednak je to můj úkol, ale současně je – přes všechno propojení světa – zahraniční zkušenost bez určitého odstupu těžko využitelná. „Předběžnost“ reflexe zdůrazňuji i formou. Je to soubor deseti poznámek, nikoliv souvislá výpověď.

Když píši, že tyto poznámky jsou „předběžné“, nemyslím tím „předčasné“. Spor Finkielkrauta se Sloterdijkem, stejně jako všechny další diskuse filozofů, politických myslitelů a snad postupně i politiků o koronaviru, jeho smyslu, míře jeho nebezpečnosti, způsobu jeho potírání a hlavně o důsledcích toho všeho pro společnost mají hlubší význam. Jsou důležité proto, aby nás koronavirus nepřipravil o víc než „jen“ o zdraví a prosperitu. Jako při všech velkých krizích vedeme zápas o svobodu. A o budoucí podobu světa, který nemusí být stejný jako ten, který se tak rychle ukázal být až nečekaně zranitelný.

1. „Smysl“ pandemie

Vynořují se otázky po příčině a smyslu koronavirové pandemie. Pod tlakem okamžiku i jindy velmi rozumní lidé připouštějí možnosti nabízené konspiračními teoriemi. Je možno si vybrat jakoukoli verzi. Virus vyvinuli Američané, aby oslabili ostatní. Nebo proto, že si nevědí rady se stárnoucí populací, vždyť nejvíce ohrožuje seniory. Virus vytvořili Číňané, aby definitivně získali klíčovou výhodu a stali se rozhodující světovou velmocí. Nebo vyvíjeli tento virus a unikl jim z laboratoře, protože přece každý ví, že ve Wu-chanu, odkud se nákaza rozšířila, jsou velké mikrobiologické výzkumné instituty. Samozřejmě virus rozšířili Iz­raelci, protože Židé mohou vždy tak nějak za všechno. Nebo je koronavirus obranou Matky Gaii před příliš rozmnoženým a neukázněným lidstvem. Anebo si evoluce takto poradila se stále se zvětšující a stále více stárnoucí populací. Pro jiné jde nepochybně o Boží trest. Budou šermovat různými předpověďmi z Apokalypsy sv. Jana či odjinud nebo se zaklínat Božími tresty od potopy až po rány egyptské. Hříchu je na světě dost.

Nejméně zajímavě zní možnost, že se prostě více, silněji a masověji rozšířil jeden z virů a místo obvyklé ohraničené epidemie způsobil tuto pandemii. A přesto je to nejpravděpodobnější vysvětlení. Proč a zda má nemoc „vyšší smysl“, nevíme. Ale řekněme si upřímně, že to ani vědět nepotřebujeme. Důležitá informace je tato: i v dnešní době se – přes veškeré vyspělé technologie a neuvěřitelně úspěšné zdravotnictví – může něco takového stát. Společnost vyznávající kult všeobecného bezpečí a zdraví není a nemůže být dokonale chráněna před zdravotním nebezpečím. Nemoc covid-19 nám připomíná nesamozřejmost a křehkost naší civilizace. Jak nesmírně rychle se z radostné prosperity můžeme přepnout do módu úzkostné obavy o život. Pandemie zpřítomnila myšlenku smrtelnosti, tak úspěšně vytěsňovanou popkulturou a všeobjímajícím světem zábavy.

Není to ale nic, co nás navždy ovlivní. K takové úvaze nic neopravňuje. Války, holokaust, katastrofy, to vše máme za sebou. Po nich se vrací život, s všedními radostmi i starostmi, zábava, a kde to jde, i bezstarostnost. Je to přirozené, víme to, a navzdory předpovědím apokalyptiků tomu tak bude i tentokrát.

2. Nemoc a mentality

Reakce společnosti odpovídají obvyklému historickému modelu, pokud o nějakých modelech můžeme mluvit. Po prvních zprávách o rozšiřování koronaviru v Číně a jeho postupném přenosu do Evropy a na americký kontinent jsme byli svědky chování, které provází každou zpřítomňovanou hrozbu (od války po terorismus) ve chvíli, kdy už je reálná, ale neohrožuje přímo naše bezprostřední okolí. Část společnosti nebezpečí bagatelizuje, jiná část ho svým způsobem vítá. „Na chřipku zemře více lidí,“ slyšeli jsme. Politici a média přehánějí, je to jen každoroční epidemie, zase to přejde… znělo dlouho z mnohých lehkovážnějších úst.

Psychologie „vítačů“ je složitější a skrytější, protože méně pochopitelná: něco se už musí stát, společnost je rozežraná, blahobyt přebujelý, cestování je mnoho, lidi se mají moc dobře, nemoc je potřeba, vrátí to společnost do „starých dobrých časů“. Tuto sebevražednou psychologii vítané zkázy známe. Snad nejpodrobněji ji popsal Niall Ferguson ve své výborné knize o první světové válce.3 Tyto vzorce společenských reakcí se pozoruhodně opakují. Všechno – bagatelizace i vítačství – končí, stejně jako před sto lety, při setkání s realitou zkázy. Ve chvíli, kdy začnou masověji umírat blízcí lidé, jak se to děje třeba v Itálii nebo Španělsku, zůstane úzkost a strach. A mnohem racionálnější psychologie přežití. Touha, aby to skončilo. V této fázi už jsme.

Nejeden zkušený čtenář se v těchto dnech vrací k slavné knize Alberta Camuse Mor. Oprávněně. V románu z roku 1947 jsou pasáže, které působí až prorocky. Camus postupně ukazuje šíření nemoci a reakci na opatření. Nejprve lidé nemoc nebrali vážně. Byli jen „citliví na to, co je vyrušovalo z jejich zvyků nebo se dotýkalo jejich zájmů“. Pak se začaly zveřejňovat statistické údaje o nemoci. Reakce nepřišla okamžitě. „Nikdo si totiž neuměl představit, co to znamená, když podle zprávy z třetího týdne bylo tři sta dva mrtvých. Za prvé nemuseli všichni zemřít na mor. Za druhé nikdo ve městě nevěděl, kolik lidí umírá týdně v normálních dobách.“ Nepřipomíná vám to něco? Postupem času si ale i veřejnost v Camusově městě uvědomila hrůznou skutečnost. Nicméně, přestože „stoupající čísla byla dost výmluvná“, občané „přes všechno znepokojení“ měli stále dojem, že se jedná „o nehodu sice velmi nepříjemnou, avšak přece jen přechodnou“. Procházeli se dál po ulicích, vysedávali na terasách, „nebyli zbabělí, spíše žertovali“, píše Camus. Na konci měsíce ale došlo k vážnějším opatřením, zavřely se obchody, začalo se šetřit. Lidé zpozorněli. „Ale všechny tyto změny byly v určitém smyslu tak neobyčejné a došlo k nim tak náhle, že bylo nesnadné považovat je za normální a trvalé. Výsledkem bylo, že jsme se nadále zabývali především svými osobními pocity.“4 Výstižných popisů dalšího vývoje připomínajících dnešní situaci by bylo možné z Moru nabídnout ještě více. Ale toto stačí. Jak to mohl Camus vědět? Jednoduše. Citlivě a s porozuměním zde popsal některé archetypální reakce moderní společnosti na kolektivní smrtelné ohrožení a z něj vyplývající represivní opatření. Jakkoli je každá historická událost ojedinělá, neděje se nic jedinečného. To ale neznamená, že máme koronavirus podceňovat.

3. Není to válka

„Jsme ve válce,“ zní od některých politiků a mobilizuje se v médiích. Není to pravda. Nejsme ve válce, naštěstí. Zápas s nemocí není válka. Přestože můžeme najít některé podobné rysy, je to nepřiměřené a nebezpečné srovnání. Zápasíme o lidské životy a krátkodobě musíme použít neobvyklé prostředky. Jenže nepřítel není vnější, i když by bylo lákavé tvrdit, že to tak je. Bojujeme s nemocí, což nemá s válkou mnoho společného. Válka devastuje všechno. Nejen lidské zdraví a životy, ale také infrastrukturu. Po válkách zůstávají spálená města, rozbité domy, rozbořené továrny, vypálené školy, jsou zničeny komunikace i technologie. Není to jen minulost z učebnic dějepisu, skutečná válka je taková i dnes. Podívejte se kamkoli, kde se válčí, třeba do Sýrie. Trvá dlouho, než se válečné škody napraví. Někdy neskutečně dlouho a někdy se to už nepodaří vůbec. Ale koronavirus sám o sobě neničí nic z naší infrastruktury. Jakmile pomine, bude toto všechno znovu k dispozici.

Válečnému stavu se prý podobají některá opatření a nová role státu. Ale ani to není tak úplně pravda. Víceméně motivační snaha států – u nás navíc skoro nezaznamenatelná – převést výrobu v některých podnicích na roušky, respirátory a ventilátory je svou povahou i rozsahem jiná než válečné převzetí celého průmyslu s výrobou zbraní, střeliva, tanků, letadel a dalších a dalších věcí. Válečná mobilizace se dotýká nějakým způsobem skoro všech. Nic z toho se dnes neděje, ani v zemích, které jsou pandemií zasaženy nejvíce.

Válka to není, nebudeme tedy ani čelit válečným škodám. Pokud dokážeme nemoc oslabit nebo vyléčit, můžeme se ihned a naplno vrátit k normálnímu životu. Nic z toho skutečná válka neumožňuje. Buďme opatrní s příměry a hesly. V emotivně rozjitřených časech mohou mít devastující sílu.

4. Pokušení moci

Každá mimořádná situace nějakým způsobem posiluje vládu, koncentruje moc a nabízí vládnoucí skupině mimořádné pravomoci. Je to nejen výzva, ale i pokušení. Donekonečna je teď citován Michel Foucault s jeho tvrzením, že „epidemie je snem mocných, umožňuje kontrolovat populaci, určit každému jeho místo, vést o každém registry informací a vytvořit strnulý prostor, v němž každý podléhá přímému vlivu moci“.5 Zní to na první pohled přesvědčivě. Vyvstávají však otázky. Kdo je v současné společnosti ten „mocný“? Opravdu je to vláda nebo (jinde) prezident? Nebo jsou to někde oligarchické skupiny? To by bylo přece případnější a vlastně i logické. Posílit vliv na stát a zvýšit zisk. Ale děje se to opravdu všeobecně? A co média? Je to opravdu tak, že vlády využijí situaci a začnou kontrolovat společnost, jak je z toho obviňován Orbán v Maďarsku, nebo je to jen výjimka potvrzující pravidlo? A hlavně: je to opravdu sen demokratických vlád? Pohled na realitu je vícevrstevný a Foucaultovu tezi, pokud má být uplatněna na současnou situaci, obecně nepotvrzuje.

Některé vlády se dokonce tvrdošíjně bránily zavést restriktivní opatření, od Británie až po Německo. Nezdá se ani, že by si italská vláda, čelící skutečné pandemické katastrofě, libovala v posilování moci a ovládání společnosti. Pandemie dnes není snem mocných. Přesto tvrdím, že je pokušením – mocných i těch osobně bezmocných. Je pokušením pro společnost, aby oslabila to, co je zdlouhavé, otravné a někdy těžkopádné, totiž demokracii a její základní podmínku, lidské svobody.

V jednom článku v německých novinách Die Welt jsem v souvislosti s pandemií nedávno četl důležitou myšlenku: „Ve svobodném právním státě může dalekosáhlé omezení základních práv fungovat jen tak dlouho, dokud bude srozumitelné a bude akceptováno. Proto je důležité nejen jednání (státu) vysvětlovat, ale také ukazovat perspektivu.“6 Zde jsme u jádra problému. A tyto věty nám připomínají, co se dnes děje, lépe než všechny citáty z Foucaulta. Míra a délka restrikce a moc vlády závisejí na jejich akceptaci společností.

U nás jsme svědky dalekosáhlého přijetí restriktivních opatření, která patří k nejpřísnějším na světě, významnou částí společnosti. Požadavek na vysvětlení a na nabízení perspektivy zaznívá od menší skupiny občanů, média s ním pracují minimálně. „Moc mocných“, jež se u nás projevuje bezpříkladnou koncentrací ekonomické, mediální a politické moci v jedněch rukách, je tak skutečně vystavena pokušení. Uskutečnit toto pokušení však bude možné jen tehdy, pokud to společnost bude akceptovat. Zde jde ale o čas. Dočasná koncentrace moci je opravitelná a návrat do normálního stavu je snadný. Překročí-li se určitý bod, který nelze přesně definovat, pak už není lehkého návratu. Svoboda se snadno ztrácí, demokracie se uvaří, jako ta pověstná žába v horké vodě.7

Toto nebezpečí existovalo v naší zemi už před pandemií koronaviru. Nemoc riziko posiluje, protože epidemie představuje pokušení moci. Pro mocné, ale i pro „bezmocné“, kteří v demokracii fakticky vládnou. Mohou být v pokušení odevzdat moc, rezignovat na svá politická práva. Nechají si demokracii sebrat. Třeba pod zástěrkou nutné „války s nemocí“.

5. Úloha opozice

Nebezpečí koncentrace moci je o to větší, že každá vláda v čase krize (ohrožení, přírodní katastrofa, epidemie) logicky posiluje své pravomoci. Dělá represivní rozhodnutí s bezprostředním účinkem, což v demokracii jinak není možné. Opozice je přirozeně potlačena, protože její normální politický prostor – parlament – je dočasně oslaben. Problém je, když je příliš oslaben i její veřejný prostor, tedy možnost mediální prezentace. Tvrdím, že je to nevýhodné nejen pro opozici, ale i pro vládu, pokud to myslí se společností dobře, a především pro občany samotné.

V České republice byla v prvních dvou týdnech koronavirové krize opozice nejen mediálně oslabena, ale prostě dočasně vypnuta. Není to obvyklá stížnost lídra opozice, stačí se podívat na jakoukoli dostupnou analýzu mediálního prostoru. To mělo škodlivé následky. Babišova vláda jednala chaoticky, svévolně a neříkala lidem pravdu, např. ve věci ochranných pomůcek. Ohýbala zákony a dělala si, co chtěl její vůdce. Opozice na to upozorňovala, ale nebyl jí poskytnut odpovídající prostor, který by umožňoval vyvinutí společenského tlaku na vládu, aby změnila své jednání. Ve chvíli, kdy byla opozice ve třetím týdnu krize „vrácena“ do médií, se situace začala měnit. Vláda pod tlakem začala alespoň místy jednat konzistentněji, v souladu s předpoklady krizového řízení. Premiér se stáhl a bylo možné řešit i společně (napříč politickým spektrem) hlavní problémy, např. zrychleným přijetím potřebné legislativy.

Opozice má ale i důležitou legitimační funkci. Česká republika je toho ukázkovým příkladem. Společnost je politicky silně rozdělena, polovina voličů nedůvěřuje premiéru Babišovi, obává se jeho moci, střetu zájmů a zneužívání politiky v osobní prospěch. Mnoho z nich se na mě v prvních dnech krize obracelo s dotazy, zda jsou represivní opatření skutečně nutná, zda to není jen další pokus Babiše a jeho pomocníků posílit svoji moc. Jasné slovo opozice ve prospěch razantních preventivních opatření nepochybně pomohlo tomu, že společnost tyto zásahy do ústavních svobod dočasně akceptovala. Včetně těch, co jinak vládě vůbec nevěří. V boji s pandemií toto mělo zcela jednoznačně pozitivní vliv. To, že vláda není schopna tuto opoziční odpovědnost rozumným způsobem oplácet a s opozicí spolupracovat, je jiná kapitola. Stejně jako výroky prezidenta Zemana, že opozice má podporovat vládu, nebo mlčet. Prezident jako hlava státu by měl naopak v demokratické zemi dbát na to, aby se ani v mimořádné situaci společenská diskuse zcela neutlumila. Okřikování opozice v prezidentském projevu k národu není třeba více rozebírat. Zůstane spíše ve sbírce nebezpečných politických kuriozit.

6. Propaganda a systém

Krize způsobená nemocí covid-19 naplno ukázala limity vládnutí na principu politického marketingu a důležitost standardních politických stran a normální politiky. Již delší dobu ale vlastně platí, že také politický marketing přestal Babišův tým postupně uplatňovat a přešel do režimu obyčejné politické propagandy. Permanentní sebeprezentace, nekonečné tiskové konference několikrát denně, zmatené informace vzápětí opravované, únavné vysvětlování vlastních chyb vydávaných za přednosti, zcela chaotické řešení elementárních problémů zůstanou smutnou vizitkou Babišovy vlády. Klíčové zásady každé vlády při řešení kritické situace – otevřenost a nabízení perspektivy (plánu) – byly zcela zapomenuty.

Politický marketing nedokázal zajistit ochranné pomůcky. Ani pro lidi v první linii, lékaře, sestry, zdravotníky, ani pro nikoho dalšího. Neschopnost opatřit je byla ale menší chybou než opakované lži, kterých se vláda dopustila. Dodáme je zítra, za tři dny, za týden, a pokud někde nejsou respirátory, premiér je osobně doveze. Slyšeli jsme to všichni. Jenže i ty slibované roušky od vlády do schránky pro každého občana jsou dosud jen snem. Lež o ochranných pomůckách pro lékaře se opakovala o týden později s pracovníky sociálních služeb a s domovy pro seniory. Zde už šlo bez nadsázky o lidské životy.

Premiér Babiš projevil obvyklý autokratický reflex, když strhl veškerou mediální pozornost na sebe a začal se věnovat sebepropagaci a mikromanagementu. Výsledek byl katastrofální, protože to, co v dobrých časech tolik nevadí, je v okamžiku krize nepřijatelné. Že král je nahý, bylo zřejmé i lidem, kteří k Babišovi nemají vyhraněný vztah. Vedle propagandistického šílenství Andreje Babiše a zmateného poskakování jeho vládních pomocníků najednou paradoxně začala i oslabená a ponížená sociální demokracie působit kompetentně a věcně. Jan Hamáček nepřebil Babiše červenou mikinou, jak si myslí komentátoři, kteří už dávno ztratili smysl pro proporce a realitu, ale tím, že působil soustředěně a normálně. To slovo je důležité. Působil jako normální politik, který řeší problém.

Politická propaganda nenávidí systém. Proto Babiš a Zeman opakovaně zpochybňují instituce, vystavují útokům tu parlament, tu bezpečnostní složky státu. Jenže instituce a systém jsou to, co nás chrání. Proto je pro případ krize (bezpečnostní hrozba, přírodní katastrofa, pandemie) vytvořen systém krizového řízení, který je napsán a nachystán do posledního detailu. Je to tak proto, aby se nemuselo nic hledat, vymýšlet a zkoušet, až problém nastane, protože tehdy už na to není čas. Součástí tohoto krizového řízení je aktivování Ústředního krizového štábu v čele s ministrem vnitra nebo obrany. Politická propaganda ale nemohla připustit, aby krizové řízení převzal někdo jiný než Andrej Babiš. Až ve chvíli, kdy úplně selhal a jeho političtí marketéři ho museli stáhnout do pozadí, dovolil vytvoření krizového štábu, ovšem v jiné podobě: v čele s jemu věrným odborníkem-úředníkem (Roman Prymula). To ale nemohlo fungovat, krizový štáb musí být z povahy věci řízen ministrem vnitra. Až když se začaly projevovat katastrofální důsledky špatných propagandistických rozhodnutí, Babiš ustoupil a věci se po týdnech ztraceného času dostaly do stavu, kde měly být na začátku. Od té chvíle se krizové řízení významně zlepšilo.

Čas ztracený bojem s politickou propagandou je v době krize skutečným zločinem. Minimálně morálním. Je praktickou ukázkou toho, proč potřebujeme fungující instituce, právní stát, nenarušený systém státní správy, standardní mechanismy a normální politické strany. Nic jiného si s velkými výzvami nedokáže poradit. Politická propaganda jako způsob vládnutí je zlo, které si společnost nemůže dlouhodobě dovolit.

7. Síla demokracie a lež diktatury

Jiné pokušení je dobře patrné z veřejné debaty. Sílí zvrácená myšlenka, že autoritativní režimy jsou schopnější než demokratické, že dokážou lépe reagovat a že jsou v boji s pandemií úspěšnější. Máme si brát příklad z Číny nebo jiných asijských zemí. Myslí to někdo vážně? Bohužel ano.

Podobné úvahy na své autory prozrazují jejich slaboduchost a/nebo pokrytectví ukazující, že jejich přijetí demokracie je jen podmíněné a nechtěné. Podstatou tvrzení o úspěšnosti autoritativních režimů je kolosální historická lež. Čína si nedokázala poradit s koronavirem, ale dokázala zfalšovat statistiky, umlčet ty, kteří ukazovali pravdivý stav věcí, a vytvořit potěmkinovskou vesnici zdraví, jak to ostatně autoritativní režimy vždy umějí. Historická odpovědnost Číny je v tom, že včas svět neinformovala o rozsahu epidemie, že dlouho bagatelizovala nebezpečí, a tím bránila ostatním zemím se na pandemii dobře připravit. To je realita, vše ostatní je obvyklá propaganda. Neobvyklé je jen to, kolik lidí jí u nás podlehlo.

Pandemii lze jistě „zvládnout“ tak, že se nebude dostatečně testovat. Svobodné země, které poctivě zveřejňují čísla o počtu nakažených a snaží se testovat významnou a reprezentativní část populace, nepochybně vypadají hůře než ty, které netestují, vykazují méně případů a úmrtí přiřazují k jiným medicínským příčinám. Je také pravda, že v zemích, kde lidské svobody nemají žádnou cenu a hodnota individuálního života je nižší než v naší civilizaci, lze snadněji uzavřít celá města a provincie a nechat lidi svému osudu. Celé to může působit akčně a účinně, ale jen pro ty, kteří tím nejsou bezprostředně postiženi. Západní civilizace stojí na principu, že život každého člověka je stejně cenný a že jeho svoboda je nedělitelnou hodnotou. Za těchto podmínek jsou nutná represivní rozhodnutí jistě těžší. Ale ne méně účinná.

Demokracie počítá s kritickými situacemi a má pro ně mechanismy. V právním demokratickém státě existuje institut dočasného posílení výkonné moci a systém krizového řízení, který umožňuje v rámci možností efektivně zvládnout krizi. Při respektu k občanům a jejich právům. Podstatné je vše otevřeně vysvětlovat, nabízet perspektivu návratu ke svobodě a každé omezení odstranit v první chvíli, kdy je to z medicínského hlediska možné. Demokracie není bezbranná. Je jen čestnější, otevřenější, lidštější a upřímnější.

V době krize nefungují ani falešná politická charismata, o nichž nám vyprávějí do úmoru pohádky ti, kteří ve skutečnosti mají demokracie plné zuby a jen stěží to skrývají. Tzv. charismatičtí politici v západních demokraciích nezvládají krizi lépe než ti, kteří jsou považováni za nudné či za zenitem. Prezident Trump musel nakonec pokorně vedle sebe postavit odborníky (Anthony Fauci8), kteří mají jiné názory, a předat jim část rozhodovací moci. Není to síla osobnosti, ale systému, která v demokracii dokáže bojovat s nemocí. V mezinárodním diskursu se najednou stávají vzorem lidské projevy britské královny Alžběty II. nebo dávno odepisované kancléřky Merkelové, která neváhala k lidem mluvit včas a s maximální otevřeností. Neokázalý italský premiér Conte boduje u svých těžce zkoušených občanů, zatímco populističtí křiklouni nemají co nabídnout.

V české společnosti se populisté za pomoci východní propagandy snaží obrátit veřejný diskurs ve prospěch autoritativní Číny a v neprospěch Západu. Evropa selhala, Čína nám pomohla, slyšíme zas a znova. Vrcholem politického kýče bylo noční vítání „bratrské pomoci“ v podobě ochranných pomůcek z Číny členy vlády na ruzyňském letišti. Jen u toho lidem zapomněli říci, že to není žádný charitativní dar čínských soudruhů, že je tam za peníze českých občanů draze nakoupili, že nemají odpovídající kvalitu a že problém, kterému čelíme, je tak veliký i proto, jakou zvolila Čína politiku.

Pokud se čínský režim rozhodl využít své momentální ekonomické výhody k posílení svého vlivu v Evropě, je to asi pochopitelné jednání, které Číně nemůžeme vyčítat. Je to velmocenský reflex autoritativního režimu, který využívá každý prostor k získání pozice rozhodující světové velmoci. Že mu s tím ale pomáhají klíčoví čeští ústavní činitelé, je nepochopitelné a neomluvitelné.

Do tohoto kontextu zapadá i neochota a pomalost české vlády při zajištění ochranných pomůcek z domácích zdrojů. Nejen že vláda nevyužila svých pravomocí nouzového stavu a autoritativně nezajistila výrobu, ale dokonce ji sami výrobci museli prosit, aby od nich ochranné prostředky začala kupovat a jejich výrobu jim zadávat. Tento (pročínský) paradox bude jednou ještě nepochybně předmětem pozornosti.

8. Vypnutý trh

Klíčovým opatřením proti šíření pandemie je omezení sociálních interakcí. V praxi to znamená nejen zavření škol, zákaz koncertů, divadelních představení a sportovních utkání, ale také a především ochromení ekonomického života. Následky jsou nejasné, předpovědi ekonomů se liší. Slyšíme názory, že se světová ekonomika rychle zvedne, jiní mají pocit, že jen někde, další předvídají hlubokou a dlouhodobou krizi. Nejasnost jakékoli prognózy zvyšuje to, že ochromení hospodářského života přichází v globální době, kdy je svět propojen. Podstatná část hospodářského výkonu je založena nejen na celosvětové směně zboží, ale také na pohybu osob a na službách, které s tím souvisejí. Nemožnost vyrábět a nemožnost cestovat sekundárně oslabuje sektory, které jsou postaveny na službách. Nikdo neví, kdy se obnoví mezistátní kontakty a v jaké míře, a proto je každá předpověď silně spekulativní. Jako ostatně kdykoli.

To podstatné je ale úkolem dne. Stát, který přijal restriktivní opatření, musí bezprostředně uvolnit peníze a dát je lidem a firmám, které jsou krizí poškozené. Dělají to tak v různé míře všechny země demokratického Západu. Nikoliv proto, že lidé nemají mít s podnikáním spojené žádné riziko, ale proto, že objektivně nemohou podnikat. A cena za to, že zdravé firmy zkrachují, lidé přijdou o práci a živnostníci se ocitnou na ulici, je mnohem vyšší než ta, kterou zaplatíme, když je nyní nenecháme padnout.

Ekonomický rozměr je téma na samostatný článek. Zde se dotknu jen jedné otázky, kterou občas dostávám. Jak to, že pravicoví politici a ekonomové schvalují státní zásahy do ekonomiky formou zvýšených výdajů a dokonce jednorázových dávek? Jak to, že pravicové vlády doslova pumpují do ekonomiky peníze? Proč tam chcete jako pravice dát ještě více než současná česká levicově-populistická vláda? Odpověď je jednoduchá: stát musí platit proto, že „vypnul“ celé segmenty trhu. Lidé si nemohou pomoci, protože rozhodnutím státu přestal dočasně fungovat trh. Podnikatelé se nemohli připravit ani nemohou reagovat, jak to po nich oprávněně chceme v případě standardní ekonomické recese, která je součástí přirozeného rizika podnikání. Není jak reagovat. Lidem zůstaly náklady, ale nemají jak mít zisk. Nemají příležitost náklady zaplatit. Společnost má dvě možnosti. Nechat všechny padnout a pak řešit nesmírně drahé a závažné důsledky, nebo dočasně „nalít“ peníze všude tam, kde to jde, a udržet pracovní místa, služby a firmy do doby, než se trh znovu otevře. Udělat to druhé je pravicové, společensky bezpečnější, levnější a jednoznačně rozumnější.

9. Zavřený stát

Pandemie potvrzuje nenahraditelnost národního státu a současně potřebu otevřeného sdíleného prostoru. Není to paradox. Je to realita vycházející z naší zkušenosti.

Podobně jako při migrační krizi nebo jakékoli jiné velké výzvě poslední doby se rétorická očeká­vání obracela k Bruselu, zatímco jediný, kdo byl schopen jednat, byly jednotlivé národní státy. Nemohlo to ale být jinak. Potřebnými pravomocemi včetně legitimizovaného násilí nedisponuje Evropská unie, ale národní státy. Je to tak správně. Nelze hájit společný evropský zájem, který v tomto případě nejde ani definovat. Jednotlivé země s ohledem na míru ohrožení i svoji politickou kulturu zvolily různé typy reakcí, aby ochránily zdraví a životy svých občanů. Reakce Bruselu byla těžkopádná a přišla pozdě. Jenže, mohlo by to být jinak? A bylo by dobře, aby to bylo jinak? Myslím, že současná zkušenost je další silný argument pro to neposilovat dál evropské instituce a snažit se, aby dosavadní míra spolupráce v rámci unie byla kvalitnější a racionálnější. Nebude to snadné. Už teď je zřejmé, že pandemie způsobila hluboké rány nedůvěry mezi členskými zeměmi Evropské unie. Kupříkladu italský a španělský pocit, že Německo se nechovalo dostatečně solidárně v jejich nejtěžších chvílích, nebude snadné překonat, bez ohledu na to, zda tato výtka odpovídá skutečnému chování německé vlády či nikoliv.9 Ale to je jen jeden z problémů, s nimiž si Evropa po odeznění pandemie bude muset poradit.

Na druhé straně to, po čem už léta volají čeští národovečtí populisté a izolacionisté, se tentokrát stalo: byly zavřeny hranice. Ukazuje se v praxi, jakou hloupost nám tu populisté vytrvale nabízejí. Zavřené hranice jsou nejen nežádoucí a nevýhodné, ale už také zcela nepřirozené. Vždyť jen kolik českých rodin má děti, příbuzné či svoje blízké v zahraničí. Kolik u nás žije cizinců a jak již je na nich část našeho hospodářství závislá. Jak jsou nepřítomností zahraničních studentů a vědců zasaženy univerzity a výzkumné ústavy. Jak moc chybí volný pohyb osob naší ekonomice. Jasně se ukazuje, že jsme nejen otevřená ekonomika, ale i otevřená země. A že v tom je naše výhoda.

Samostatnou kapitolu v této souvislosti představuje zákaz vlády českým občanům vycestovat ze země. To je ještě něco jiného než zavřít hranice. Existují vážné pochybnosti, zda má k takovému zásahu do ústavních práv vláda oprávnění, i když je nouzový stav. Ale hlavně pro to neexistují žádné rozumné důvody, ani epidemiologické. Kdo chce odjet, měl by mít možnost. Pokud se chce však vrátit, musí počítat s karanténou a nepohodlím. Má to ale být jeho volba. K podobnému opatření nesáhl myslím žádný demokratický stát na světě. O to více musíme být pozorní, aby se zbytečné nestalo normálním, aby se represe nestala samoúčelem. Stačí málo, ostatně zavřené hranice zná moje generace důvěrně. Nechceme a nedovolíme, aby se podobné věci vrátily.

10. Nemoc civilizace

Pandemie má etický rozměr a staví před nás otázky, na které už nejsme zvyklí. Třeba zda má stát právo zabránit lidem v účasti na bohoslužbách. Diskuse o tom se vedou uvnitř církví. Převládající diskurs je souhlasný. Ale přesto pro část katolických věřících není fyzické ohrožení nemocí dostatečným důvodem pro to, aby se nesetkali u proměňování těla a krve Ježíše Krista. Odpověď církevní autority je jasná, je potřeba zůstat doma. Tato odpověď je odlišná od těch, kterými církev na podobná ohrožení většinou reagovala v minulosti. Teologické otázky zůstanou, církevní praxe se ale postavila na stranu preventivní ochrany života.

Závažné jsou zákazy návštěv umírajících nebo naopak účasti otců u porodu. Jedinečné a neopa­kovatelné okamžiky lidského života a právo nejbližších je sdílet jsou tématem, nad nímž nelze mávnout rukou. Umírat v osamění, když jsou blízcí doslova nablízku? Jde o důsledek státního rozhodnutí, u kterého vzniká otázka, zda je k něčemu takovému stát oprávněn a zda je morálně správné takové rozhodnutí respektovat. Přílišná ingerence státu do rodinného života je pro konzervativce problematická sama o sobě, tady má hluboký lidský a existenciální rozměr.

Ale nejproblematičtější jsou rozhodování, kterých jsme (zatím a doufám, že navždy) v České republice naštěstí ušetřeni. Dilemata řešená v zemích, kde je situace s nemocí covid-19 kritická. Zprávy, že se lékaři rozhodují, koho zachrání a koho ne, jsou v dnešní době děsivé. Rozhodnutí, že kdo má nad 75 let, nebude už napojen na ventilátor a tím se s vysokou pravděpodobností rozhodne o jeho osudu, zní jak z nějaké špatné sci-fi.10 Je to ale realita těchto dní a hodin. Jenže tyto společenské „Sophiiny volby“ nás posouvají zpět do barbarských časů. Civilizace vždy chránila právě ty slabé, zatímco silné nechávala, aby si poradili sami. Jak nám správně připomíná Alain Finkielkraut v úvodním citátu, život starého člověka je stejně cenný jako život lidí na vrcholu sil. Oni ale mají větší šanci přežít bez intenzivní pomoci než senio­ři. Přesto se zdá, že někde jsou v zoufalých situacích upřednostňováni ti silní a výkonní. Morální důvody pro to nejsou.

Koronavirus tak před nás staví zásadní otázky. Jak zachovat naše svobody, jak obnovit naši demokracii, jak znovu otevřít svět? A především, jak zachovat naše lidství, humánnost a tedy naši civilizaci? Větší výzva před námi není a v ní musíme obstát. Pak teprve nemoc skutečně porazíme.

Poznámky

  1. Jürg Altwegg: Die Niederlage der Denker. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 1. 4. 2020. https://www.faz.net/aktuell/feuilleton/franzoesische-kontroverse-niederlage-der-denker-in-corona-krise-16705488.html
  2. Our values, Newsletter. The New York Review of Books, 7. 4. 2020.
  3. Niall Ferguson: Nešťastná válka. Praha: Dokořán 2003.
  4. Albert Camus: Mor (překlad M. Tomášková). Praha: Odeon 1993, s. 55–56.
  5. Cituji záměrně z internetu na nejrůznějších místech dokola recyklovanou větu s odkazem na Foucaultovu knihu Dohlížet a trestat. V knize samotné je ale např. tato pasáž: „Exil malomocného a uvěznění morem nakažených v sobě nenesou stejný́ politický sen. Ten první je snem o čistém společenství, ten druhý snem o disciplinární společnosti. Dva způsoby, jak vykonávat moc nad lidmi, jak kontrolovat vztahy mezi nimi, jak rozplétat jejich nebezpečné svazky. Město nakažené morem, celé prostoupené hierarchií, dohlížením, pohledem, psaním, město znehybnělé extenzivním fungováním moci, jež dopadá odděleným způsobem na všechna individuální těla – to je utopie dokonale ovládaného města.“
    Michel Foucault: Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin 2000, s. 279.
  6. Spahn nennt zwei Bedingungen für das Ende des Stillstands. Welt, 9. 4. 2020. https://www.welt.de/politik/deutschland/article207149517/Coronavirus-in-Deutschland-Spahn-nennt-zwei-Bedingungen-fuer-das-Ende-des-Stillstands.html
  7. Srov. Petr Fiala: Jak uvařit demokracii. Od vládní agonie k polokomunistické vládě. Brno: Books & Pipes Publishing 2018.
  8. Tým je samozřejmě mnohem širší, v médiích často vystupuje např. také koordinátorka boje s koronavirem v Bílém domě Deborah Birxová.
  9. To se promítá i do zcela praktických věcí a brání např. shodě evropských ministrů financí na společných ekonomických opatřeních. Silné rozpory provázejí myšlenku vydání společných evropských dluhopisů.
  10. Srov. např. Rozhodujeme jako na válečné frontě. Staří mají smůlu, popisuje lékař situaci v Itálii. Novinky, 11. 3. 2020, https://www.novinky.cz/zahranicni/koronavirus/clanek/rozhodujeme-jako-na-valecne-fronte-stari-maji-smulu-popisuje-lekar-situaci-v-italii-40316288. Dále srov. např. Lenka Petrášová: Starce neléčíme, zní z Itálie. Tvrdá selekce může být realitou i u nás. Info.cz, 13. 3. 2020, https://www.info.cz/cesko/starce-nelecime-zni-z-italie-tvrda-selekce-muze-byt-realitou-i-u-nas-44561.html

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)

Petr Fiala

Petr Fiala (1964)

profesor politologie, předseda Občanské demokratické strany a poslanec Parlamentu ČR

archiv textů autora

Knihy Petra Fialy

Petr Fiala
Vraťme politice smysl - rozhovory s Jiřím Hanušem
Petr Fiala, František Mikš
Konzervatismus dnes
Petr Fiala, František Mikš
Listopad 1989 včera a dnes

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan

Identita jako ideologie

Stejně jako mnozí jiní jsem předpokládal, že se zánikem sovětské říše vymře v západním světě sklon k utopiím. Mýlil jsem se. Politika…

Theodore Dalrymple