Uljanov, nebo Lenin?

Kateřina Hloušková

POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho podobu, vybaví se nám základní životopisné údaje, činy, citáty. Opravdu ale víme, kdo to vlastně byl? Byl to dokonalý vůdce sovětského lidu, nebo smrt a zkázu milující psychopat, kterému záleželo jen na vlastní moci, prohnaný žid v čele židobolševického spiknutí, či snad člověk, který jednal v souladu s událostmi a místy i v jejich vleku?1 Nebo, jak tvrdí například Alexandr Solženicyn, postava zcela cizí ruským dějinám i tradicím?2 Pro všechna tato a mnohá další podobně rozporuplná hodnocení existují nějaká opodstatnění. Zkusme se ale na Lenina podívat z trochu jiné a dosud opomíjené perspektivy, jako na šlechtického synka Vladimíra Iljiče Uljanova, dědice rodinného majetku v simbirské gubernii.3

Víme, že Vladimírovi prarodiče z otcovy strany vlastnili krejčovskou dílnu v Astrachani a měli stejné příjmení již za svobodna, což vyvolává spekulace o blízkém příbuzenství. Možná oba byli, minimálně však babička, kalmyckého či kirgizského původu. Praděda z matčiny strany byl židovský volyňský kupec Mojše Blank, který si vzal Švédku Annu Ostedtovou, s níž měl syna Alexandra Blanka, který si pro změnu vzal Němku Annu Groschopovou, dceru ze zámožné luteránské rodiny. Alexandr byl uznávaný lékař, v roce 1847 získal titul státního rady a odešel do Kokoškina, kde se zapsal jako šlechtic. Jeho dcera Marie Alexandrovna si vzala Ilju Nikolajeviče Uljanova, u jehož jména se poměrně záhadně objevuje poznámka o čuvašském původu. Ilja Nikolajevič byl majetný a vzdělaný ředitel gymnázia, později školní inspektor simbirské oblasti, státní rada povýšený na šlechtice, který se honosil oslovením Vaše Excelence. Obdivoval liberální reformy Alexandra II. a osobně se zasadil o mnohé pozitivní změny zvláště ve vzdělávání neruských etnik v oblasti Povolží. Manželé měli několik dětí, nás zajímá především jejich druhý syn, který dostal jméno Vladimír Iljič.

Je zjevné, že Vladimír Iljič Uljanov skutečně nepocházel z nuzných poměrů a že byl všechno možné, jen ne Rus. Vyrůstal ve vzdělané, citově sice velmi zdrženlivé, ale přesto milující a harmonické rodině, kde byl kladen značný důraz na osobní sebe­zdokonalování. Jeho nejbližší ve svých pamětech vzpomínali,4 že Vladimír byl sice velmi cílevědomé, rozumné a snaživé dítě co se týče plnění především školních a později studijních povinností, ale že byl také těžko zvladatelný, mnohdy cholerický a vznětlivý a jedinou autoritou, před kterou cítil skutečný respekt, byl jeho otec a snad také starší bratr Alexandr, kterého si patrně velmi vážil. Jako pilný školák z bohaté rodiny bez problémů pokračoval ve studiu na gymnáziu v Simbirsku, kde tehdy shodou okolností jako ředitel působil Fjodor Kerenskij, otec jeho pozdějšího rivala v dobách revoluce. Vladimír byl považován za vzorného, disciplinovaného, bezproblémového šlechtického synka, kterému se předpovídala slibná kariéra v carských službách.

Kde se stala chyba?

Roku 1872 byl ruským cenzorům předložen Marxův Kapitál. Veškeré předešlé knihy tohoto autora byly zakázány, ale 674 stránek plných statistik bylo považováno za tak náročné a nesrozumitelné čtení, že „je možné s jistotou konstatovat, že si to v Rusku přečte jen velmi málo lidí a ještě méně jich tomu porozumí.“5 Takto se zrodilo první zahraniční vydání Marxova stěžejního díla, a to pouhých pět let po prvním vydání v Hamburku a celých patnáct let před vydáním v Británii. První vydání (3 000 kusů) bylo rozebráno během roku, přičemž německé vydání v nákladu tisíc kusů se prodávalo pět let. Mnozí Rusové tak četli tuto knihu dříve než samotní Němci. Vydavatel Nikolaj Poljakov byl sice o deset měsíců později postaven před soud, ale nikoliv za Kapitál, nýbrž za „podvratnou“ sbírku Diderotových povídek. Jeho nakladatelství bylo uzavřeno, ovšem vliv a šíření marxismu již nešlo zastavit. Mezi tehdejšími ruskými studenty bylo během krátké doby téměř nepřípustné nebýt marxistou. Marxismus měl pro ně nesmírný půvab, byl optimistický. Umožňoval Rusku překonat svoji zaostalost a dohnat či předehnat vyspělý západní svět, který byl v knize silně kritizován – což se velmi líbilo i dalším skupinám, například narodnikům či slavjanofilům. Působil vědecky, objektivně, seriózně, zkrátka jako komplexní systém, který dokáže vysvětlit společnost a uspokojit ruskou potřebu po absolutních pravdách. Jak podotkl Pjotr Struve, marxismus nabízel „vědecké řešení“ ruského problému, osvobození od samoděržaví, od bídy a zaostalosti.

V roce 1887 byl Vladimírův starší bratr Alexandr, jeho vzor, tehdy student petrohradské univerzity, odsouzen k trestu smrti. Alexandr se k překvapení všech zapojil do skupiny inspirované hnutím Narodnaja volja, kde mimo jiné působil i Józef Piłsudski, s plánem vyhodit do vzduchu carský kočár. Alexandr měl jako student přírodních věd zkonstruovat výbušniny. Plán byl odhalen, Alexandr vzal při procesu značnou část viny na sebe a nesnažil se hájit. Choval se hrdě a statečně, ale tím také podepsal svůj rozsudek smrti. Vladimír, který se dosud nesmířil s nedávnou smrtí otce, se po této další tragické události stal jediným mužem v rodině, miláčkem zahrnovaným veškerou láskou své matky i sester. Byl nepokrytě rozmazlován. Ne snad materiálně, Uljanovovi, ač majetní, byli zvyklí žít relativně skromně a nerozhazovat za zbytečnosti, začal však považovat za samozřejmé, že je obdivován, že jeho přání jsou bezvýhradně plněna, nesnášel odpor. Rodinu však přirozeně poznamenala ztráta prestiže. Doslova přes noc se z vážených a ctěných Uljanovů stali lidé na okraji společnosti, s nimiž nikdo z „jim rovných“ už nechtěl mít nic společného. Zatímco na pohřeb otce přišla smetánka místní společnosti, po Alexandrově popravě se k nim titíž lidé postavili zády. I tak zdrženlivý a rezervovaný muž, jakým Vladimír Iljič nepochybně byl, se později několikrát neubránil velmi ostrým slovům, jimiž tento propad popularity komentoval. Odtud patrně pramení jeho pozdější hluboká nenávist k vlastní společenské vrstvě.

Vladimír se nicméně ještě téhož roku zapsal na kazaňskou univerzitu, kde chtěl studovat práva. Byl mimořádně ambiciózní, chtěl především dobře studovat a zprvu nejevil o politiku žádný výrazný zájem. Ovšem jako bratr „mučedníka revoluce“ se lehce zapletl s podobně radikální skupinou a díky „podezřelému“ jménu z něj byl učiněn exemplární případ. Ze školy jej vyhodili. To byl patrně další velmi důležitý moment jeho obratu. Celková nálada radikalizující se společnosti, bratrova smrt, nespravedlnost a zněmožnění normálního studia jej obrátily proti stávajícímu režimu a zcela jej zatvrdily.

Pilný a cílevědomý mladý šlechtic se tak místo právům a službě carovi začal věnovat četbě Černyševského, Tkačova a v neposlední řadě i Marxe. Z každého si přitom vybíral především to, co se mu hodilo, a začal si tvořit vlastní pohled na svět. Jak vtipně poznamenal Figes: „Nebyl to marxismus, kdo udělal z Lenina revolucionáře, ale Lenin, kdo vnesl revoluci do marxismu.“6 Podle Marxova učení se mělo počkat, až nastanou nevyhnutelné objektivní podmínky ke změně v důsledku vývoje. Vladimír Iljič čekat nechtěl. S obrovskou pílí a vášní se věnoval samostudiu toho, co považoval za vhodnou výbavu pro revolucionáře, přesto však asi ještě o své budoucí cestě nebyl plně přesvědčen, protože se opět vrátil ke studiu práv. Univerzitu v Petrohradě absolvoval formou dálkového studia, jako jediný měl veškeré zkoušky na výbornou. Od roku 1892 nastoupil jako pomocný právník u Andreje Chardina v Samaře, ale nikdy se tomuto povolání naplno nevěnoval. I sám Chardin byl považován za nebezpečný proticarský živel, proto Uljanovův pobyt v Samaře znamenal spíše další prohlubování jeho teoretických úvah o změně společnosti. Měl sice na starosti několik kauz, které se týkaly především prostých lidí, ale rozhodně nejednal tak, aby byl považován za nějakého advokáta-lidumila. Naopak, žil pohodlně z příjmů rodinného statku a těžil ze svého nadřazeného postavení.

Proč on a ne někdo jiný?

Vladimír Iljič se soustředil výhradně na teoretické studium, jeho cíl – přeměna proletariátu z podřízené ve vůdčí sílu – nevyvěral z osobních zkušeností a snahy změnit nesnesitelné podmínky dělníků či rolníků. O ně se nezajímal, věnoval se této záležitosti čistě z vědeckého a teoretického úhlu pohledu. Konec konců nebyl sám, kdo věřil, že k pochopení soudobých ruských poměrů stačí ekonomické ukazatele a statistiky. Byl přesvědčen, že odpovědi dávají knihy, nikoliv lidé. A zcela v tomto duchu se s nikým z nejnižších tříd nestýkal a o konkrétní problémy dělníků či rolníků se naprosto nezajímal.

Od Marxe převzal filozofii dějin, jež zdůrazňovala, že všeobecně přijímané ideje ve společnosti jsou vždy určovány vládnoucími třídami. Politické, společenské i kulturní hodnoty mají tedy pouze relativní význam. Nic jako absolutní dobro neexistuje a při veškerém jednání se uplatňuje jen jedno měřítko: zda naše skutky slouží k rychlejšímu a efektivnějšímu pokroku v jednotlivých nezbytných stadiích, jež jsou završena výstavbou komunistické společnosti. City musejí jít stranou. Jeho druhy toto naprosté zavrhnutí citové stránky lekalo, mnozí chtěli skutečně pomoci a sloužit lidu. Nálada u velké části ruské inteligence k tomu směřovala, mnozí mladí členové privilegované třídy cítili jakýsi pocit viny za stav společnosti. Děsilo je, že jejich soudruh veřejně opovrhuje takovými hodnotami, jako jsou svědomí, soucit, láska k bližnímu. Uljanov se opravdu choval zcela bez skrupulí a vždy podle hesla, že morální a užitečné je to, co vyhovuje jeho vlastním cílům. Ve stejné době, kdy nasával a bouřlivě rozvíjel teorie zavrhující privilegovanost šlechtické třídy a bojoval za její likvidaci, těžil zároveň ze svého šlechtického původu. Příkladem může být jednak zdroj jeho příjmů, tedy výnosy z rodinného statku, který svěřil správci, jenž mu pravidelně zasílal peníze, ale i to, že se svým šlechtickým titulem oháněl vždy, když se setkal s něčím, co ho omezovalo – třeba u soudu s kupcem Arefjevem, který jej žaloval, že obešel jeho monopol na převoz přes řeku Volhu. Uljanov spor vyhrál.

Byl taktéž zcela lhostejný k utrpení lidí za hladomoru v roce 1891/1892. Tvrdil, že se postiženým nemá poskytovat žádná pomoc, protože tak dříve dojde k jejich revolučnímu vystoupení. Tento postoj odsoudila i jinak slepě ho milující sestra Anna, kterou obrovské ztráty na životech a nesmírné utrpení statisíců lidí pohnuly k aktivní pomoci jako mnoho dalších dam z vyšších vrstev. Tehdy se v jednom z dopisů podivila nad bratrovou nepochopitelnou krutostí a netečností k utrpení a srovnávala ho se starším Alexandrem, kterému podle jejích slov „nechyběl cit a láska k bližním a schopnost sebeobětování“.7 Nešlo však jen o to, že by necítil lítost či neměl chuť se aktivně podílet na pomoci potřebným. Šel ještě dále. Rodinný statek ležel v Povolží nedaleko Samary, kde hladomor řádil obzvláště krutě. Na ulicích ležely mrtvoly, vyhladovělí rolníci s celými rodinami žebrali o jídlo a umírali všem na očích, ale Vladimír Iljič dal svému správci příkaz, aby bez ohledu na situaci vyžadoval stále stejné nájemné a za jakékoliv situace mu zajistil neztenčený příjem z hospodářství.8 Tento více než jen chladný postoj k utrpení zopakoval i v roce 1921.

Dalším rysem jeho povahy, který může pomoci dokreslit obraz Vladimíra Iljiče coby opak ruského proletáře, je jeho vztah k osobnímu pohodlí a soukromí. Když Uljanovovi, tedy Vladimír se svojí ženou Naděždou Krupskou, kterou si vzal během vyhnanství na Sibiři (1897–1900), museli opustit Rusko a pobývali v Anglii, vyjádřil se několikrát velmi nelichotivě o způsobu tamního života jako o jakési komuně. Přičemž toto označení mělo u něj jasně pejorativní nádech a bylo spojeno s tím, že nesnášel, musel-li něco sdílet s ostatními. Lenin (tento pseudonym začal používat po návratu z vyhnanství, které prožil na řece Leně) byl pedantsky pořádný, každá věc měla své pevné místo, potřeboval naprostý klid, dokonalou a diskrétní péči, ostatní lidé jej rozčilovali a rušili. Návštěvy se musely předem hlásit, do soukromého pokoje nebylo možné vstoupit bez náležitých formalit a Vladimír si vyhrazoval právo zapřít se a nepřijmout příchozí, pokud se mu to nehodilo. Veškerý tento „servis“ organizovala Naděžda, která mu byla skutečně věrnou společnicí. I když Uljanovovi nebyli přímo rozmařilí a neutráceli za luxus, nikdy neustoupili z požadavku na své pohodlí, soukromí a životní standard. To je jistě zvláštní postoj od člověka, který prosazoval podřízení ega celku, individuálního kolektivnímu, a který stál u vzniku legendárních ruských komunálek, tedy bydlení, kde bylo vše společné pro všechny.

Poněkud zvláštní byl i jeho postoj k osobní účasti na revolučních akcích. Když se po krvavé neděli v lednu roku 1905 rozhořela vlna protirežimního hnutí, Lenin právě pobýval v Ženevě. Člověk by očekával, že přirozenou reakcí revolucionáře bude touha být u toho. Ale Lenin vůbec nespěchal, a to i přesto, že jej k tomu mnozí vyzývali (například Bogdanov velmi jasným a poněkud nevybíravým způsobem). Lenin přesto nereagoval a dál studoval, navštěvoval knihovnu a chodil do kavárny na Rue de Carouge. Očití svědci, kteří jej měli možnost tehdy potkat, se shodují, že by v tomto pěstěném pánovi s učeneckými sklony rozhodně nehledali někoho, kdo si vytkl za cíl přeměnu politických poměrů a společnosti celého světa. Lenin se vrátil do Petrohradu až v listopadu 1905, tedy téměř rok po vypuknutí revoluce, a tehdy se s chutí nechal strhnout děním. V minulosti mnohokrát litoval, že se například Pařížská komuna roku 1871 neuchýlila k represím, on sám násilí nejen nezavrhoval, ale přímo k němu vybízel. Třebaže sám neměl sklon k mrzačení či zabíjení lidí a nestál ani o to být svědkem nějakého masakru, zmocňovala se ho až rozkoš, když takovou řež propagoval. Jeho soudruzi byli překvapeni, jak se opájel násilím, když prohlašoval: „Je zapotřebí vynaložit horečnou, šílenou energii. S hrůzou sleduji, Pane na nebi, že už přes rok se mluví o bombách, a přitom se ještě žádná nevyrobila.“9 V době nedostatku zbraní v rukou revolucio­nářů navrhoval polévat policisty kyselinou, svrhávat ze střech domů nádoby s horkou vodou a podobně.

V roce 1907, když bylo povstání již spolehlivě potlačeno, chyběly bolševikům finance na další činnost. Nestačilo, že kriminálník jménem Kamo přepadával pro bolševiky banky, šlo se ještě dál. Mladý revoluční sympatizant Šmidt, synovec bohatého moskevského továrníka Savvy Morozova, náhle zesnul a svůj majetek odkázal svým dvěma sestrám. Lenin pomohl zosnovat plán, jak se tohoto dědictví zmocnit. Přiměl dva mladé bolševiky s prazvláštními jmény Taratuta a Andrikanis, aby se oběma sestrám dvořili, vzali si je a nakonec peníze převedli na frakci. Bylo to nejen šílené, ale i naprosto amorální, ovšem s tím si Lenin, stále se řídící myšlenkou, že sentimentalita nemá v politice co dělat, hlavu nelámal. O Taratutovi prohlásil: „Jeho předností je, že se před ničím nezastaví. […] Viktor je nenahraditelný člověk.“10 Plán se vydařil, ovšem měl jeden háček. Tito mladí mužové byli skutečně schopni všeho, a tak neviděli důvod se takto nabytého majetku vzdávat ve prospěch jiných. Andrikanis si nechal všechno, Taratuta se sice zdráhal, ale určitou část vydal. Stačilo to na to, aby se Lenin a jeho frakce stali na nějakou dobu finančně ­nezávislými.

Podobný postoj, jaký jsme zaznamenali už při hladomoru, zastával i k válce, kterou velice vítal. Již v roce 1913 napsal: „Válka Rakouska s Ruskem by revoluci velice prospěla, ale je málo pravděpodobné, že by nám Franz Josef a Mikulášek udělali tu radost.“11 Když pak válka propukla, Leninovo nadšení neznalo mezí. Ve chvílích, kdy utrpení na frontách mnohé konsternovalo a ruská levice toužila po vystoupení z války, Lenin byl proti – válka nás přibližuje k revoluci. Ke ztrátám na životech byl hluchý, i když mu nescházely informace o lidském utrpení a obětech, sentimentalita do jeho uvažování ani slovníku nepatřila. Revoluci však zatím nic nenasvědčovalo a Lenin v lednu roku 1917 pronesl v Lidovém domě v Curychu svůj asi nejpesimističtější projev, v němž poprvé (a naposledy) zapochyboval, zda se revoluce vůbec dožije. Brzy se však vše změnilo a následovala známá cesta zvláštním zapečetěným vlakem přes Německo do Petrohradu, v němž Lenin zformoval své proslulé Dubnové teze. Jeho slovník byl bojovný a úsečný a názory, které zastával bezprostředně po návratu do Petrohradu, znepokojily snad všechny, kteří je měli možnost vyslechnout. Dokonce i Naděžda zapochybovala o jeho duševním zdraví. Lenin hlásal naprostou intoleranci vůči všemu a všem, což se v dané situaci zdálo být politickou sebevraždou. Jedině bolševici byli dle jeho názoru správnými obhájci dělnické třídy a jedině oni měli právo na vůdčí roli.

O Říjnové revoluci byla natočena spousta filmů, bylo napsáno mnoho románů i odborných prací, složena nejedna báseň, ba dokonce i balet.12 Lenin je v nich vždy vykreslen na tribuně s typickou bradkou, výraznými gesty, plný odhodlání, sám v čele davů, které mu naslouchají. To je však práce pozdější propagandy a se skutečností má jen velmi málo společného. Lenin nebyl řečníkem revoluce, měl slabý hlas, jeho projev nestrhával davy, nedokázal zaujmout obyčejné lidi. A navíc si v těch klíčových dnech ani nebyl podobný, ještě mu totiž po nucené změně vizáže nenarostly vousy. Leninův význam spočíval v roli stratéga a dirigenta za scénou. Dirigenta, který se dožadoval činů co nejaktivnějších a velmi krutých. Nabízel radikální řešení, která se líbila. A jejich realizaci sliboval teď, hned. V jeho pojetí účel světil prostředky (ostatně Machiavelli patřil mezi jeho oblíbené autory). Lenin byl přesvědčen a také to hlásal, že jeho ideo­logie se vyznačuje bezkonkurenční správností, a naprosto se netrápil tím, že vyjadřuje pohrdání takovými pojmy jako demokracie, poctivost, slušnost či spravedlnost. Jeho úspěch spočíval v dechberoucí hroší kůži a tvrdosti, která jeho soupeře zastrašovala a soudruhy konsternovala. Jako příklad může posloužit dopis ze srpna 1918 určený soudruhům v Penze.

„Soudruzi, vzpouru je nutné nemilosrdně potřít. Je potřebí výstražného příkladu. 1. Pověste (a postarejte se o to, aby se věšení konalo za co největší účasti místních obyvatel) ne méně než stovku místních kulaků, boháčů a pijavic. 2. Zveřejněte jejich jména. 3. Zabavte veškeré obilí. 4. Zajistěte rukojmí. Udělejte to tak, aby se lidé v okruhu několika stovek kilometrů mohli přijít podívat, aby se třásli. Najděte pár skutečně tvrdých chlápků. Potvrďte příjem telegramu a odtelegrafujte jeho splnění. Váš Lenin.“13

Tento rozkaz nepředstavoval výjimku, ale pravidlo. Po celé léto 1918 a v období celé občanské války se Lenin vyjadřoval obdobně drsným způsobem. Při obraně Petrohradu proti Judeničovi doslova navrhoval: „Je svrchovaně důležité skoncovat s ním. Když teď začala jeho ofenzíva. Nemohli bychom zmobilizovat 20 000 petrohradských dělníků a k tomu 10 000 buržoustů, dát jim za záda dělostřelectvo, pár stovek jich zastřelit a docílit tak vržení mas proti Judeničovi?“14 Lenin evropské zvyklosti 20. století šmahem vrátil o několik set let zpět.

Přesto, nebo právě proto začal být ve stejné době budován jeho kult coby obětavého vůdce, jenž čelí nepřátelům lidstva. Straničtí autoři jej opěvovali jako skutečného a příkladného Rusa: že v něm mnoho ruské krve, a možná vůbec žádná, nekolovalo, bylo pochopitelně zamlčeno. Lenin vystupoval jako nějaký novodobý sovětský mesiáš, a po šťastném vyváznutí z nebezpečně vypadajícího atentátu mu byly dokonce přisuzovány i nadpřirozené schopnosti.15 Měl se zázračně uzdravit ze smrtelných zranění, kdy prý byly kulky, jež ho zasáhly, namočeny do prudkého jedu používaného jihoamerickými indiány. Zrodil se jakýsi nový nesmrtelný car, zástupce Krista na zemi, a nikoho přitom netrápilo, že se atributy přisuzované Leninovi nijak neztotožňují s všeobecně hlásaným ateismem. Přisadila si však i opozice, která Lenina líčila neméně nadpřirozeně jako vůdce celosvětového židovského spiknutí, jenž usiluje o záhubu jak vlastní, tak celosvětové civilizace. Jeho obraz byl dokonale přemalován. Nesmělo se poukazovat na jeho neruský původ, nesměla padnout jediná zmínka o jeho šlechtickém původu a o faktu, že pocházel z dobře situované a v carských službách dobře zapsané rodiny. Z životopisu bylo vymazáno jeho klasické vzdělání i privilegovaný způsob života. Jeho vyhnanství, které by šlo bez uzardění označit za „fešácké“, bylo líčeno pomocí klasických klišé o utrpení, hladu, strádání a obětavé Naděždě. Stalo se kacířským byť jen poukázat na to, že sympatizoval s narodniky a vycházel i z jiných než marxistických autorů. Dokonce i vliv samotného Marxe a Engelse byl bagatelizován. Jeho milostný poměr s Inessou Armandovou byl zcela tabu a manželství s Naděždou bylo popisováno jako bezproblémové, harmonické soužití dvou lidí sebeobětujících se pro blaho celku. I když za hranicemi vznikaly i jiné verze a vycházela díla Leninových odpůrců, očernit jeho obraz se nijak výrazně nepodařilo. Západní komunisté ochotně obkreslovali obrázek vykreslený Moskvou. Obrázek Lenina lidumila, Lenina proletáře. Ze všech těchto a mnoha dalších důvodů bylo velmi nelehké najít po roce 1924 nového vůdce. „Nahradit Lenina, to nebylo jen jmenovat nového vůdce, ale přehodnotit samotný koncept vůdcovství strany.“16

Kým tedy byl?

Na takto položenou otázku by asi bez zaváhání odpověděl, že tím, kdo má za úkol změnit celosvětový řád. Jistě by sám sebe neoznačil za proletáře. Neuspořádaného, nevzdělaného, poněkud nehygienického světa skutečného proletariátu se děsil. Souhlasil s rolí proletářského vůdce, ale rozhodně se s touto třídou neztotožnil. Byl přesvědčen, že je něco víc, že stojí nad ní. V době revoluce a po ní by se jistě už neoznačil ani za šlechtice. Měl mnoho důvodů, proč na svůj původ zapomenout. Jedním z podstatných byl fakt, že jej lidé jeho vrstvy pokořili, odvrhli. A na takové ponížení se nezapomíná. Nenáviděl je, možná se jim i mstil, ale přesto svým chováním, vystupováním a zvyky zůstal ruským šlechticem konce 19. a počátku 20. století. Chováním a pocitem samozřejmé nadřazenosti byl stále pánem rodinného statku, kde prostí lidé jsou pouhým prostředkem, hmotou, která se (s menšími či většími obtížemi) tvaruje dle pánova přání.

Výstižný popis Leninovy osobnosti přinesl Maxim Gorkij:

„Leninův původ, původ ruského šlechtického pozemkového vlastníka, mu patrně umožnil nevidět člověka, ale masu lidí hodných opovržení a určených k využití pro vlastní cíle. Z toho vyplývalo jeho dominantní chování, neschopnost nechat si přikazovat od níže postaveného. … Všichni, kdo na kdekoho pořád pokřikují – já jsem marxista, já jsem proletář –, a hned se chovají s despektem ke svým sousedům a štěkají jim do tváře, jsou mi odporní jako všichni šosáci; pro mě je každý z nich misantropem zhlížejícím se ve vlastních představách. Člověk je hlupák, jestliže v jeho nitru nebije živé srdce semknutosti s lidem a pokud je ochoten obětovat lidské vztahy na oltář své ješitnosti. Přesně takový je Lenin. Jeho spor o pravdu není veden tak, aby pravda dosáhla vítězství, nýbrž aby mohl dokázat: Já jsem marxista! Nejlepším marxistou na světě jsem já! … Lenin byl ruský šlechtic, který cítil oprávněnost provádět s ruským lidem krutý experiment, odsouzený předem k nezdaru.“17

Poznámky

  1. Pipes, R.: Rusko za starého režimu. Argo, Praha 2004. Malia, M.: Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku 1917–1991. Argo, Praha 2004; Geyer, M., Fitzpatricková, S. (eds.): Za obzor totalitarismu. Academia, Praha 2012.
  2. Solženicyn, A. I.: Lenin v Curychu. Academia, Praha 2000.
  3. Tento článek vychází z mého textu „Uljanov nebo Lenin? Šlechtic nebo proletář?“ publikovaného v knize Hanuš, J., Vlček, R. a kol.: Lenin. Kontinuita a/nebo diskontinuita ruských dějin? CDK, Brno 2013, s. 31–44.
  4. Uljanova-Jelizarova, A. I.: O Lenině i semje Uljanovych. Vospominanija, očerki, pisma, stati. Moskva 1988. Uljanova, M. I.: O Lenině i semje Uljanovych. Vospominanija, očerki, pisma. 2. rozšířené vydání, Moskva 1989.
  5. Figes, O.: Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924, Beta – Dobrovský a Ševčík, Praha – Plzeň 2005, s. 154.
  6. Tamtéž, s. 160.
  7. Service, R.: Lenin. Životopis. Argo, Praha 2002, s. 88.
  8. Tamtéž, s. 89.
  9. Tamtéž, s. 165.
  10. Tamtéž, s. 179.
  11. Tamtéž, s. 210.
  12. Peterson, D. E.: Maiakovskii’s Lenin: The Fabrication of a Bolshevik Bylina. In: Slavic Review, vol. 41, No. 2 (Summer 1982), s. 284–296.
  13. Service, R.: Lenin, c. d., s. 325.
  14. Tamtéž, s. 350.
  15. Orlovsky, D. T.: Rusia in War and Revolution, ­1914–1921. In: Freeze, G. L.: Russia. A History. Oxford University Press, Oxford 2002, s. 262.
  16. Husband, W. B.: The New Economic Policy (NEP) and the Revolutionary Experiment, 1921–1929. In: Freeze, G. L.: Russia. A History. Oxford University Press, Oxford 2002, s. 266.
  17. Service, R.: Lenin, c. d., s. 182.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)

Kateřina Hloušková

Kateřina Hloušková (1976)

historička specializující se na kulturní dějiny novověké Evropy, teritoriálně především Itálie a Ruska

archiv textů autora

Knihy Kateřiny Hlouškové

Mohlo by Vás také zajímat

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

O Rogeru Scrutonovi osobně

Roger byl v posledních 35 letech v různé míře propojen s tím, co dělám. Jsem vděčný za to, že jsem ho mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.

Petr Fiala