Politika pro skeptiky
Andrew Sullivan, Michael Oakeshott a duše konzervatismu

Petr Dvořák

POLITIKA & SPOLEČNOST / Portréty

Americká a britská politika po generace úspěšně ukazovaly světu, co je to stát a jak v něm uchovat svobodu občanů. Zvláštní význam vždy měly i pro moderní českou pravici, která se do velké míry inspirovala právě anglosaským politickým myšlením a jeho přirozeným, pragmatickým konzervatismem. Dnes už to není tak jednoduché. Ne že by se snad Amerika a Británie otřásaly v základech, tamním demokraciím v mnoha ohledech pořád máme co závidět. Proud myšlenek už však není tak osvěžující jako dřív: anglofonní levice je úplně mimo a vyváží do světa zvrácené sociální inženýrství, zatímco na tamní pravici převládají zmatky a marné snění, co všechno by šlo, jen kdyby nebyl Brusel, Mexiko, Čína… Přichází z kolébek liberálního řádu vůbec ještě něco inspirativního? Rozhodně ano, jenže musíme hledat mimo hlavní proudy. Nejzajímavější hlasy anglosaského světa dnes umírněný konzervativec či klasický liberál najde mezi nezávislými osobnostmi, osamělými renegáty a spisovateli, kteří se nenechali vtáhnout do současných zákopových válek a dokázali si uchovat originální perspektivu. Jedním z takových je anglo-americký novinář Andrew Sullivan.

Sullivan stereotypní představu konzervativce rozhodně nesplňuje: pro začátek je to pravičák, který se raději chystá volit demokraty, než aby dal hlas Donaldu Trumpovi. Kdysi podporovatel a následně zásadní odpůrce amerického angažmá v Iráku. Homosexuál, který přežil nákazu HIV, dlouhodobý propagátor stejnopohlavních manželství a nadto praktikující římský katolík. Svérázný komentátor s historií v řadě vlivných časopisů, který se s nástupem internetu 2.0 stal jedním z prvních známých profesionálních bloggerů, než se před několika lety vrátil zpět do světa stabilnějších médií, konkrétně do redakce čtrnáctideníku New York.1 Po celou dobu však zůstal především veřejným intelektuálem, který uceleně vykládá a dál rozvíjí myšlenkový odkaz jiného specifického konzervativce, britského profesora Michaela Oakeshotta (1901–1990), s nímž se kdysi také osobně setkal. Andrew Sullivan s každým novým textem dokazuje, že pokud se máme dostat z dnešní ideové krize, je třeba znovu objevit obyčejné, pragmatické pravdy, které dnešní debata poněkud přehlušila.

Sullivanův vzor Michael Oakeshott stavěl na tom, že v životě jde o mnohem víc než jen o politiku a že nejlepší politika je taková, která nám ve světě mimo ni umožňuje být co nejsvobodnější: „Když jste v politice konzervativec a všude jinde radikál, není v tom žádný rozpor.“ Právě tuto tezi Sullivan v jednom nedávném rozhovoru představil jako jeden z nejdůležitějších receptů pro dnešní dobu. Který jiný pravičák vám dnes řekne něco takového? Věřím, že podobné hlasy je dobré sledovat, nejen kvůli tomu, že často rezonují s uvažováním mnoha českých konzervativců, ale i proto, abychom nezapomínali, že politické myšlení „pod povrchem“ zůstává nadějně pestré.

Na počátku je pocit ztráty

Významným zdrojem Sullivanova uvažování o světě je zkušenost z doby pádu sovětského bloku, kdy se politika zdála být důležitější nebo možná „účinnější“ než dnes. Ideje tehdy měly skutečné následky a doopravdy dokázaly měnit svět k lepšímu. Vize a politická síla Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové přispěly k tomu, že Západ definitivně předstihl zbytek světa a vyhrál nad alternativami. Konzervatismus Sullivanova mládí přitom nebyl žádnou válečnickou ideologií, byla to optimistická vize Reaganova „města na kopci“: kompaktní program malého, vnitřně neutrálního státu, nízkých daní, volného obchodu a zásadové zahraniční politiky, která nakonec přispěla k rozkladu SSSR. Město na kopci byl pozitivní příklad pro celý svět, prostor osobní svobody a odpovědnosti, kde každý mohl hledat vlastní štěstí.

Dnešní západní politika se naopak často definuje podle toho, co nechce a proti čemu protestuje. I když to někdy jinak nejde, dobře to ilustruje, že jedno z věčných konzervativních témat je téma ztráty. Chceme konzervovat to dobré, protože si uvědomujeme, o co jsme během svých životů přišli, co nám uteklo mezi prsty a čemu jsme nedokázali zabránit. Takové pocity dnes možná evokuje právě vzpomínka na úspěchy Západu v 80. a 90. letech. Podobné vědomí pomíjivosti je společné mnoha současným konzervativcům a kritikům populismu různých odstínů. Zažili jinou dobu, a vědí, že to jde i jinak. Proto stále „máme co konzervovat“.

Jaká východiska máme dnes? Politika je mnohem složitější. Kolaps sovětského experimentu, globální vítězství kapitalismu, růst mezinárodních korporací a souběžný pragmatický, technokratický konsensus mezi levicí a pravicí na mnoha místech paradoxně znamenaly konec éry, ve které silné osobnosti dokázaly něco přímo změnit. Rozklad staré levice jako alternativy volného trhu vedl přes různé zatáčky až k dnešní politice identit a permanentního pobouření. Změny však probíhaly i na pravici: vyčerpání pojiva antikomunismu, které drželo konzervativce pohromadě, znamenalo hledání nového pevného bodu, kterým se měla stát morálka. Výsledkem snah na obou stranách bylo však spíš vakuum, v němž původní pravo-levý férový souboj nahradil narcisismus, frustrace a pěstování různých bolístek, které by starším generacím nutně musely připadat směšné. Taková politika je nezakotvená, velmi křehká, a místo aby někomu pomáhala, spíše posiluje obecné nejistoty. Lidé vlevo i vpravo proto začali častěji požadovat velkou, silnou vládu, která by zdánlivě mohla vyřešit jejich problémy, a zlatá éra liberální demokracie a malého státu byla ta tam. Zato se ve světě příliš velkých vlád, omezených občanských svobod, perverzní korektnosti a příliš velké nejistoty nebývale daří příznivcům velkého státu a nejrůznějším populistům.

Sullivan je přesvědčen, že konzervativci, mají-li si v takto komplikované době zachovat relevanci, se nesmějí nechat uhranout poblázněnou levicí. Musejí mít jasno v tom, že jejich vize stále mají pozitivní hodnotu samy o sobě: „Konzervativec, který se upne pouze na levicový pokus přeměnit tradiční společnost, a který chybně považuje levicový zápal za vlastní existenciální krizi, může dospět k tomu, že jsme všichni ve válce, kde nikdy není místo pro neutralitu, pasivitu nebo kompromis. Bránit levicovým všelékům, zpomalovat je nebo se jim vysmívat potom už nestačí – je nutné na ně aktivně zaútočit, a to pořádnou silou. Jestliže levice usiluje o sociální inženýrství, pravice by podle této logiky měla dělat totéž: zbavit se umírněnosti liberální demokracie a pustit se do rvačky.“ Konzervatismus pak v podstatě klesá na nižší úroveň a myslí si, že tím zvítězí.

I když Sullivan podobný scénář odmítá, rozhodně není ten, kdo by levici ustupoval a dokázal se ve jménu civilnosti smířit se vším, co extremisté položí na stůl. Odsuzuje například jakékoli snahy vychovávat a měnit společnost seshora, jak dokazuje v jednom článku z loňského roku, který se týkal indoktrinování v amerických školách:

„Přichází návrh na změnu kalifornských učebních osnov pro základní a střední školy, který žákům vnutí nové správné názory. Pokud projde, děti se v ‚etnických studiích‘ budou učit, jak kriticky přistupovat k imperialismu a jak imperialismus souvisí s nadřazeností bělochů, rasismem, patriarchátem, cis-hetero-patriarchátem, kapitalismem, diskriminací postižených, antropocentrismem a dalšími podobami moci a útlaku. Cílem nového programu je ‚spojit se s minulostí i s dnešním hnutím odporu, které usiluje o společenskou spravedlnost‘. Děti v našem největším státě se proto naučí, že ‚women‘ [ženy] se správně píše ‚womxn‘, a také se už nebudou učit historii, ale ‚hxstorii‘ [aby se vyhnuli používání slov, která byť jen zdánlivě odkazují k mužskému rodu]. Dobrá zpráva je, že reakce na tento monstrózní plán zavést ‚ukřivděná studia‘ byly veskrze negativní. Dává mi to naději, že se zmůžeme na důraznější odpor. Problém ovšem je, že o podobných tématech už dnes téměř nejde diskutovat, aniž bychom do svého myšlení vpustili ideologii, která je jak totalitní, tak nesnášenlivá k nesouhlasu.“

Politika už se v podstatě změnila na hru s nulovým součtem. To Sullivan odmítá; požaduje stát, který je garantem svobod, bezpečí, práv, a pokud možno neutrálním arbitrem v jejich sporech. Stát v této podobě musí mít pro člověka nějaký koherentní význam, dávat mu v jeho životě smysl. K tomu, aby přežil, potřebuje konzervativní předivo mezi minulostí, přítomností a budoucností, jak to chápal už Burke. Extremistické koncepce státu k tomu rozhodně nepřispívají, proto Sullivan vyvrací jejich omyly nalevo i napravo:

„Státu, který má pro člověka nějaký skutečný význam, nikdy nedosáhnete ani tehdy, když tuto zemi chápete jako vřed na tváři Země a jako nástroj věčného útlaku [jak to dělá velká část levice], ani když prospěšné, sebekritické vlastenectví vyměníte za nechutný, rasistický nacionalismus, který by rád vrátil zpátky to nejhorší z naší historie, místo aby zachoval naše mimořádné, téměř unikátní úspěchy [což není výjimka na dnešní americké pravici].“

Vím, že něco nevím

Těžištěm Sullivanova na současné poměry netypického světonázoru je dnes už poněkud starší kniha Duše konzervatismu. Fundamentalismus, svoboda a budoucnost pravice,2 již napsal v roce 2006, krátce po svém vystřízlivění z amerického experimentu s válkou v Iráku. Představuje v ní analýzu republikánské strany v éře George W. Bushe, kdy se z republikánů stala ultrakonzervativní křesťanská síla, do velké míry ovládaná evangelikálními křesťanskými proudy, jejich apokalyptickým myšlením a chiliasmem (nepochybně na tom měl zásadní podíl bezprecedentní útok z 11. září 2001 a následný všudypřítomný pocit války civilizací). Kniha však stárne velmi pomalu a zůstává mimořádně vybroušenou analýzou úpadku americké pravice a jejího odvrhnutí toho, čím byla výjimečná. S nástupem Donalda Trumpa do čela Spojených států získává nové rozměry, a proto si i dnes zaslouží neutichající pozornost.

Sullivan zde na několika úrovních rozebírá rozdíl mezi dvěma podobami pravicové politiky, konzervatismemfundamentalismem. Oba směry mají podobné kořeny, je jim společná typická podezřívavost vůči změnám a spoléhání na zděděnou moudrost. Zásadně se však liší v tom, jak chápou roli vlády ve společnosti, zejména ve vztahu k náboženství a obdobným zdrojům společenské loajality. Konzervatismus je pro Sullivana politický postoj založený na pochybování, skepticismu, na odmítání toho, že by se politika měla podřizovat absolutním pravdám a jakýmkoli pokusům vybudovat lepší svět. Fundamentalismus takové nastavení odmítá: „fundamentalista vždycky zná pravdu“. Ať už jde o jakékoli palčivé téma, fundamentalisté mají vždy okamžitě jasno a vždy rozdělují svět na dva tábory – na naše versus nepřátele, na přesvědčené versus popírače. „Přitom je propastný rozdíl mezi tím, když někdo neustále myslí na Boha, a tím, když všude vidí ďábla,“ shrnuje Sullivan. Fundamentalismus se proto v jeho pojetí stává nikoli odstínem, ale bytostnou antitezí konzervativního myšlení, a pokud si máme uchovat svobodu, je třeba odmítnout jeho nadvládu.

„Konzervativci si musejí vybrat mezi oakeshottovským chápáním politiky jako konverzace v rámci tradice osobní svobody a téměř schmittovským náhledem na politiku jako na výkon syrové moci. Je to volba mezi pragmatickým smířením s modernitou a urputnou, nenávistnou válkou proti ní.“ Ale pozor, konzervativci a fundamentalisté přesto mohou mít společného nepřítele, a to drastickou, ideologicky motivovanou změnu, která je neomezená a vnucená zvenku. Rozlišit takový umělý zásah do společnosti od změn evolučních a přirozených, proti kterým nemá smysl válčit, ale spíše je musíme analyzovat a ovlivňovat, není vždy jednoduché:

„Vezměte si příklad migrace. Je dnešní demografická transformace Spojených států příliš rychlá, revoluční, probíhá mimo rámec jejich přirozenosti a historie? Nebo je to prostě další, jakkoli náročná, kapitola v amerických dějinách, které vždy určovaly vlny imigrantů, neustále utvářející proměnlivou mozaiku této země? Pokud jste na první otázku odpověděl ano, jste reakcio­nář. Pokud říkáte ano na druhou otázku, jste liberál. A pokud tak nějak souhlasíte s oběma, jste konzervativec.“

V amerických podmínkách má samozřejmě smysl sledovat primárně fundamentalismus náboženský, který v Evropě má jen minimum protějšků a v čistě sekulární zemi, jako je Česko, může působit téměř exoticky. Pokud ale náboženství nahradíme jiným zdrojem loajality, fundamentalistickým tendencím se daří napravo i nalevo. Pravicový fundamentalismus, reakcionářství, ale stejně tak nejrůznější abstraktní ideologie na levici mají stejnou logiku a vždy vedou k podobnému výsledku: znamenají rezignaci na komplexnost světa a spoléhání na jednoduchá řešení, snaží se popřít modernitu a přesunout nás do jiného světa, buď zpět do idea­lizované minulosti, nebo vpřed do teoretické budoucnosti. Oba rozdělují svět na sféry Dobra a Zla, s tím, že tu druhou je třeba zničit. Radikální levice by společnost nejraději restartovala a přeprogramovala, aby se Zla zbavila, kdyby to šlo. Pravicový fundamentalismus zas nechápe, že konzervovat znamená usměrňovat evoluci mezilidských vztahů tak, aby lidem nepřestaly dávat smysl, nikoli se ji snažit utnout a vrátit se k nedosažitelnému teoretickému Dobru. Oba nicméně mají jasno v tom, že jejich pravda je jediná platná. Podobná hnutí najdeme všude, i u nás.

Jeden příklad za všechny. Když jeden významný český politik navštívil před lety Berlín a spatřil tam cizí ženu, kterak někam veze na kole své děti, měl několik možností: Mohl ji třeba ignorovat, což by asi udělala většina z nás. Pokud si chystal reportáž z cest, mohl mimoděk začít uvažovat o sociální politice, o dopravní bezpečnosti německé metropole, o natalitě v západní Evropě (to všechno by podle mě byly konzervativní přístupy). Anebo se touto scénou mohl cítit ohrožen a ženu okamžitě odsoudit coby „agresivní symbol“ čehosi. Vybral si poslední možnost a v té chvíli z něj zřetelně mluvil fundamentalista, protože jedině fundamentalista má ve zlomku sekundy okamžitě jasno v tom, co si druhý svobodný člověk určitě myslí a jakého zlomyslného spiknutí je nástrojem:

„V ranní berlínské dopravní špičce (a dopravním chaosu tisíců aut a kol jsme dali přednost chodkyni a téměř ji srazil vedle nás rychle jedoucí cyklista, který jí přednost nedal) proti nám jela na kole žena, která měla v jakémsi kočárku před sebou dvě malé děti a na prsou dítě třetí. To není výraz zoufalé sociální situace této ženy, to je od ní záměrná agresivní symbolika. Skoro se bojím na závěr říci, že právě tato momentka je pro mne shrnujícím symbolem této mé krátké návštěvy Berlína.“

Tento autor ve své neochvějné jistotě přirozeně není sám; denně se setkávám s lidmi, kteří podle svého mínění dokonale pochopili, jak funguje svět, svým osvícením však mají potřebu řídit nejen kroky své, ale pokud možno všech ostatních.

Proto Andrew Sullivan definuje fundamentalistu primárně jako toho, kdo je přesvědčen, že zná pravdu, a tak nic nezjišťuje, o ničem nediskutuje, nic nezvažuje a nezpochybňuje. „Nemusí, protože přece ví. Odmítá přitom rozdíl mezi tím, co jsme zjistili empiricky, a tím, čemu normativně věříme. Proto tuto pravdu nemusí ověřovat novými informacemi, není to žádná pracovní verze nebo prozatímní argument, ale pravda, která je pravdivá z definice.“ Zatímco pro někoho je takový typ uvažování děsivý, pro jiného představuje absolutní osvobození, protože si už nikdy nemusí s ničím lámat hlavu a o ničem pochybovat. To platí pro fundamentalistické náboženství stejně jako pro ničivé sekulární ideologie. Proto příznivec takových hnutí nechápe, že dělá něco špatně, svou netoleranci chápe jako lásku nebo službu druhým. Chce přece pro svého bližního stejné dobro jako pro sebe.

Konzervativec naopak nepopírá, že pravda existuje, ale spokojí se s tím, že naše poznání je nedokonalé, náš rozhled omezený, a naše pojetí pravdy tedy jen provizorní. „Svět vnímáme z bodu, kde se nacházíme, a naše chápání univerza je svou podstatou zakořeněné v konkrétním čase a místě. Můžeme dělat, cokoli je možné, abychom své poznání rozšířili a prohloubili – číst, cestovat, diskutovat s ostatními…, ale nikdy při tom úplně nepřesáhneme náš čas a prostor.“ Z podobné pokory se rodí poznání, že klíčem k politice i životu mimo ni je přijetí nedokonalosti. Mezi dokonalou teorií a nedokonalým skutečným životem je nepřekonatelná hranice a „největším lidským omylem je myslet si, že tyto dva světy lze nějak spojit a sladit“. Klíč k rozumnému životu a politice je proto zůstat opravdovým skeptikem. Konzervativci v pojetí Andrewa Sullivana a Michaela Oakeshotta pracují s hypotézami a pracovními fakty, které mají empirickou hodnotu, ale fungují v nejlepším případě tady a teď – vždycky je někdo může vyvrátit. Proto je bláhové stavět politiku na absolutních pravdách nebo na totalitních programech, ze kterých není cesty zpět.

Vždyť historie sama není značenou trasou k nějakému cíli, ale spíše „příběhem lidské svobody, volbou učiněnou v kontextu nepřekonatelné nejistoty, která nemá žádný směr“. A tradice čili způsob, jak se s takto nemilosrdnou historií vypořádat, Oakeshottovými slovy není „něčím, čeho se musíme přesně držet, ale spíš něčím, co nám dává výchozí bod a podnět k vlastnímu zkoumání“. Proto jsou ambice Oakeshottovy politické filozofie nápadně skromné a v dnešním světě zdánlivě nepatřičné. Je to krásná filozofie praktického morálního života, mezilidských vztahů a poznávání světa bez snahy si jej podmanit.

Ano, chce to trochu odvahy zvolit si jiné než to nejjednodušší řešení, ale co jiného nám zbývá? „Chceš politiku, která tě zbaví existenciálního odcizení? Staň se komunistou!“ říká Sullivan, ale dodává vážněji:

„Vím, že pro podobný program v našem současném politickém klimatu není místo, a proto jsem přesvědčen, že se tato země nachází uprostřed jedné z nejvážnějších krizí od poloviny devatenáctého století. Liberalismus bez zdravého konzervatismu zdegeneruje, konzervatismus bez liberalismu zase nemá dědictví, které by bránil. A oba bohaté proudy západního myšlení jsou nyní pod dvojitou palbou ideologické levice a autoritativní pravice. Musíme tomuto útoku z obou stran vzdorovat, konzervativci společně s liberály, nebo společně zahyneme.“

Poznámky

  1. New York Magazine, https://nymag.com/author/andrew-sullivan/..
  2. Andrew Sullivan: Conservative Soul. Fundamentalism, Freedom, and the Future od the Right, Harper-Collins Publishers, 2006.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)

Petr Dvořák

Petr Dvořák (1985)

působí jako editor v Pravém břehu – Institutu Petra Fialy

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

O Rogeru Scrutonovi osobně

Roger byl v posledních 35 letech v různé míře propojen s tím, co dělám. Jsem vděčný za to, že jsem ho mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.

Petr Fiala