Adalbert Stifter bez sentimentu
Josef Kroutvor
KULTURA / Literatura
Poslední portrét slavného spisovatele, poslední fotografie zachytila Stifterovu podobu už těsně před smrtí. Sedící muž připomíná spíše bludný balvan ztracený v hlubinách šumavských pomezních hvozdů než živého člověka. Jako by ze Stiftera už vyprchala jakákoliv vůle a on už netouží po ničem jiném než spočinout na místě, kam došel, kam se jako balvan dovalil. Jako by tento člověk zkameněl a proměnil se v součást přírody, kterou důvěrně znal a uměl i popisovat ve své próze. Pohled je už nepřítomný, bývalou píli naznačuje poněkud vysunutá čelist, odznak odhodlání. Poslední fotografie představuje už vyhořelého, opotřebovaného člověka, ale portrét není rozhodně jen depresivní.
Zcela jinak na nás působí tak často publikovaný akvarel Moritze Michaela Daffingera vytvořený ve Vídni v roce 1846. Úspěšný spisovatel měšťanského biedermeieru se nápadně zakulatil, jeho rysy změkly a z jeho očí sálá samá dobrota. Bujná mladá léta jsou pryč a Stifterova hvězda na literárním nebi stále stoupá, z mladého muže se stává osobnost, vážená celebrita. Tento spisovatel není žádný prokletý romantik, ale ušlechtilý tvůrce, moralista a básník společenské i duchovní harmonie. Není pochyb o tom, že tento portrét vyjadřuje cosi podstatného ze Stifterovy poetiky, zdůrazňuje její podstatný rys, ale zároveň Stifterovi značně škodí. Stifterovo dílo je s portrétem ztotožňováno a je zatlačováno nazpět do zdlouhavé, popisné, mravoučné literatury 19. století.
Jaký byl ale Adalbert Stifter doopravdy a v čem spočívá jeho literární odkaz, pokouší se vysvětlit nová a čtivá monografie Petera Bechera, do češtiny přeložená Václavem Maidlem. Stifter zde vystupuje z líbivé stylizace Daffingerova portrétu a získává vlastní identitu. Becher si nehraje na literárního vědce a zabývá se Stifterem, protože ho chce pochopit. Stifter patří především Šumavě, ale přitom není jen regionálním autorem. Stifterův naturel ovlivnila atmosféra biedermeieru, literaturu chápal jako službu humanitní ideji. Ano, službu! Měl v sobě povahu školního inspektora dávno předtím, než se jím doopravdy stal. Pod jeho povahou přebýval ještě někdo jiný, ale jen někdy své druhé, životnější a bytostnější já nechal promluvit.
Literárními současníky Stiftera (1805–1868) byli například Charles Baudelaire (1821–1867) či Victor Hugo (1802–1885). Baudelaire se se Stifterem srovnávat nedá, skoro se dá říci, že byl jeho pravým opakem. Každý z nich sbíral jiné květy, Baudelaire byl zcela oddán městu, metropoli Paříži, „sbíral květy zla“. Stifter naproti tomu „sbíral horské byliny“, hledal inspiraci v přírodě, v lesních koutech, ve venkovském životě. U Victora Huga srovnávání se Stifterem dává už jistý smysl. Oba vycházejí z plamene poezie, oba se zajímají o vědu, politiku, různé novinky, oba kreslí a malují, oba jsou i sběratelé a amatérští restaurátoři nábytku. Když se v roce 2002 konaly v Paříži velké oslavy 200. výročí narození Victora Huga, ukázalo se, že tento muž není jen spisovatel historických románů, ale skutečný „l’homme-océan“, osobnost daleko převyšující svou literární produkci, často i poplatnou době. Když se během oslav objevily Hugovy kresby a výtvarné experimenty, mnozí zapochybovali, zda nebyl ještě větším výtvarným umělcem než literátem.
Víme, že Stifter v počátcích tvorby váhal mezi malířstvím a literaturou, víme, že se malbě věnoval s profesionálním zaujetím. Stifterovu malířskému stylu byl blízký August Piepenhagen, malíř svrchovaného, alpského romantismu. V roce 1865 navštívil Stifter Piepenhagenův ateliér v pražské usedlosti Na Jenerálce v Šárce. A nešlo ani tak o setkání literáta s malířem, jako spíše o setkání dvou malířů. Stifter naprosto vybočoval z běžného dobového žánru krajinomalby, zajímala ho nejen kompozice, ale také izolovaný detail – struktura kamene, větve či kmene, vzhled mraků… Volná studie mraků připomíná anglické malíře či Turnerovy experimenty na pomezí barevné abstrakce. Stifter sám prý uvažoval o možnosti „hudby pro oči“, o volné abstraktní kreaci.
V roce 1857 přijíždí Stifter do Terstu a poprvé spatří moře. Setkání je natolik osudové, že Stifter ztratí řeč, neboť moře, jeho síla a rozlehlost, přesahuje představivost typického Středoevropana. Ani lesy, jezera a velehory nemohou soutěžit s mořským živlem. Na mořském břehu si Stifter uvědomí, že něco svému talentu přece jen dluží… Snad se měl už dávno rozjet dolů na jih a usadit se v Římě jako Goethe, zpovídal se Stifter moři.
Není bez zajímavosti připomenout, že o Stiftera se dlouhodobě zajímal Bohuslav Reynek. Už v dopise Josefu Florianovi z 13. 8. 1927 píše: „Máte už spisy Stifterovy? Často myslím, že by to byl autor pro Dobré dílo. Takový básník, a ve vlastní zemi skoro neznámý!“ Dokonce ani ve Francii nedává Stifter Reynkovi pokoje, a tak o rok později sděluje Florianovi, že maluje hory a vinice a překládá Stiftera. Jedná se o Stifterovu povídku Lesní poutník, v úmyslu má přeložit také Pestré kameny a Pozdní léto. Lesního poutníka vydal až v roce 1935 Pojar v edici Atlantis v Brně. Překlad doprovází také frontispis, první Reynkův lept! V této souvislosti o Stifterovi Reynek říká: „… myslím, že je málo duchů tak vznešených.“ A ještě v roce 1967, dávno po vydání Pojarovy bibliofilie, připomíná Reynek v dopise Jaroslavu Medovi: „V Lesním poutníkovi je pěkné čtení o můrách.“
Reynek se zajímal také o stifterovské reálie, četl Stifterovy dopisy a byly mu drahé. Trvalé sympatie potvrzuje i Reynkův dopis psaný synovi Jiřímu na vojnu 23. 6. 1951(!). Zmiňuje se o tom, že Stiftera doporučil k překladu Henrimu Pourratovi: „Jsou to takové bratrské duše, P. a S., byl by to první krok k věrnému přátelství na věčnosti, kdyby Pourrat již teď něco udělal. A jaký by to byl balzám proti existencialismu, takový básník jako Stifter!“ Je jasné, že Reynek ve Stifterovi viděl hlubšího autora, než nabízí obvyklý portrét biedermeierovského literáta a idylisty. U Pourrata a Stiftera je shodný zájem o místopis a nelehké lidské osudy venkovanů, ale styl a zpracování jsou rozdílné. Stifter viděl svět spíše očima malíře a básníka, Pourrat ho vnímal jako kronikář. A pokud už chceme srovnávat, pak k Pourratovi má rozhodně blíže dramaticky založený Karel Klostermann. Ve Francii naprosto nedoceněný Pourratův román Kašpar z hor se u nás stal kultovní čtenářskou záležitostí, legendou spojovanou s krajem Vysočiny. Dodejme ale, že bez geniálního překladu Jiřího Reynka, bez jeho důvěrné znalosti venkovanství a lidové řeči by to bylo stěží možné.
Stifter zaujal nejen Bohuslava Reynka, básníka ryze českého, ale také Johannese Urzidila, českého Němce. Urzidil Šumavu miloval, o dovolené pobýval v Josefodole nedaleko příhraniční obce Zvonková (bývalý Glöckelberg), po válce násilně vysídlené a srovnané se zemí. Při odjezdu do exilu sbalil Urzidil do kufru i několik knih, duchovní majetek – první vydání Stifterova románu Witiko a také dva originály, Goethův a Stifterův dopis. Další podrobnosti a šumavské dokumenty uvádí Jiří Musil v jedinečné publikaci Johannes Urzidil – život s českými malíři. Urzidilovy vzpomínky na starou Šumavu nevyprchaly ani v americkém exilu – jakousi náhradou za Stiftera se Urzidilovi stala četba lesního filosofa Henryho Davida Thoreaua. Až v Americe Urzidil dokončil povídku ze Stifterova mládí – Der Trauermantel(Černopláštník), která paradoxně vyšla v New Yorku v roce 1945 v němčině.
Adalbert Stifter nebyl rozhodně člověk a spisovatel krotkých emocí, život se mu nevyhýbal a valil ho před sebou jako ten balvan ztracený v lesních končinách milované Šumavy. Poslední fotografie Adalberta Stiftera je více než dokumentem stáří, sešlosti a vyhaslého génia. Na jeho dílo se dnes díváme s větším pochopením, uvědomujeme si širší souvislosti, polozapomenuté kvality a Stifterovu originalitu.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)
