Kontexty 4 / 2012

Editorial

Jiří Hanuš

Zdálo by se na první pohled, že výročí zahájení druhého vatikánského koncilu (v říjnu 1962) se týká pouze katolíků, kteří se na něm rozhodli, že se budou snažit pochopit dobré stránky moderní doby, že nebudou apriorně odsuzovat jiné křesťany a jiné přístupy k Božím tajemstvím a že se nemusejí při svých aktivitách neustále ptát svých kněží a biskupů, co mají dělat.

Je to ovšem omyl: sněm může být inspirací i pro sekulární svět a jeho smýšlení. Předně ukázal, že i tak konzervativní instituce, jako je církev, se může reformovat, tj. proměňovat tak, aby zůstala zakotvena ve svých zakladatelských idejích a současně se otevřela aktuálním výzvám. Dále ukázal paradoxní skutečnost, že k proměně může dojít i tam, kde by ji nikdo nečekal, a navíc shora, tj. od světového episkopátu a jeho teologických poradců.

Na šedesátá léta se dnes historikové dívají jako na období, které znamenalo zásadní předěl v moderní historii, nejen na generační, ale na strukturně-mentalitní změnu. Církev na toto období reagovala takříkajíc na poslední chvíli, v posledním záchvěvu moderny. Je dobře, že se tak stalo. Dnes, jak se zdá, jsme ale od koncilu a „zlatých šedesátých“ vzdáleni více, než tušíme. Alespoň v Evropě. A nejde jen o to, že vymizel politický a ideový protipól Východ-Západ, který určoval také koncilní proces.

Především už o mnoho méně věříme institucím a jejich významu. O to více hledáme své společenské zakotvení a neformální podobu sociálních vztahů a vazeb. O mnoho méně věříme svým zvoleným, delegovaným nebo jmenovaným reprezentantům. Naše nedůvěra k těm, kdo jsou „nahoře“, dosáhla kritického bodu – jak v církvi, tak v sekulární společnosti. O to více hledáme neformální autoritu – zkrátka někoho, komu by se dalo věřit. Málo také důvěřujeme tomu, že by budoucnost byla optimistická – převládá pocit, že žijeme v permanentních krizích, které jen zhoršují naši osobní a společenskou situaci. O to více hledáme někoho, kdo by nám poskytl alespoň zdání naděje. Stále více mizí také představa, že by některé koncepty měly univerzalistický ráz. Naše vnitřní autonomie se dotýká sebezničujícího bodu.

Jinými slovy: církev i společnost nežijí v odlišných světech, jak by se to mohlo někomu zdát. Vesmír a náš svět, včetně našeho života v něm, je pouze jeden. A sdílíme v něm radosti i úzkosti, naděje i beznaděje, perspektivy i jejich ztrátu. Věřící i nevěřící, křesťané katoličtí, křesťané nekatoličtí, stoupenci všech věr, ateisté bojovní i pacifističtí. Jsou hloubky, v nichž je naše lidství podrobeno zkouškám, které vyžadují víru navzdory nedůvěře a naději navzdory beznaději. Katolíky v tomto smyslu poučil poslední koncil, který znovu připomněl základní akcenty evangelia a církevních otců. Mnozí jiní čekají na své vlastní koncily – budiž jim přáno.
Přijetí koncilu a jeho základních priorit není záležitostí papeže nebo kurie, je to věc národních církví, od arcibiskupa až po pokřtěného „jednoročního dobrovolníka“, který se uvolí jít do kostela o Vánocích. V tomto smyslu je koncil programem, který u nás zůstává trapně nevyužit, a to na všech úrovních církevního, společenského, ba politického spektra. Není možné se nadále odvolávat na to, že zbrzdění koncilního procesu zapříčinily sovětské tanky, bezzubá interpretace prorežimní orga­nizace Pacem in Terris nebo jiné vnější okolnosti. Už dvacet dva let je jen a jen na nás, jak si poradíme s klíčovými výzvami minulosti, jak je naplníme novým, aktuálním obsahem. Koncil celosvětové církve je jednou z nich, i když nám to může být proti srsti. Domácí pokus uspořádat ve svobodném prostředí malý domácí sněm vyšuměl do ztracena. Jeho základní dokument neznají ani samotní katolíci.

Katolická církev je tu však stále s námi, navzdory všem negativistickým předpovědím. Stále (ať už s majetkem, nebo bez něho) cosi vyučuje, kohosi vzdělává či poučuje, za mnohé se modlí. Je to instituce konzervativní, ale před padesáti lety dokázala, že se umí přizpůsobit. Je to instituce problematická, zvláště v českých očích, ale svým způsobem úctyhodná. Nevznikla předevčírem, pamatuje pády říší a vznik nových, svoje vlastní selhání i obnovy. Občas se zdá, že její dny jsou již sečteny, pak se znovu probudí k novému životu. Její existence je záhadná.

Výročí druhého vatikánského koncilu možná přiměje k promýšlení otázky, čím světový katolicismus, ačkoli i on prožívá své bolestivé okamžiky, přispívá k tomu, aby se náš svět stal lidštějším. O tom by mohli zapřemýšlet samozřejmě nejen ti, co se k církvi nehlásí, ale především a znovu samotní katolíci.

Obsah

Texty

Pavel Švanda
Stará odpověď na starou otázku

Bronisław Wildstein
Práva versus právo

Jiří Olič
4x Čestmír Suška

Miloš Doležal
Noc getsemanské zahrady. Několik epizod z příběhu číhošťského zázrak a mučednické smrti P. Josefa Toufara

Stanislav Balík
Tomáš Garrigue Masaryk a český antiklerikalismus

Rozhovor

Ivana Ryčlová
Hlas Iriny Ratušinské stále zní

Josef Mlejnek
Církev se vždy měnila a bude se měnit i do budoucna. Rozhovor s Tomášem Petráčkem

Vzpomínka

Jiří Hanuš
Jaroslav Šabata: brněnský fenomén

Josef Mlejnek
Kristův svědek Vít Bohumil Tajovský (1912–1999)

Literatura

Jiří Hanuš
Oblomov: čistá duše 19. století

Alain Besançon
Proč zakoušíme zvláštní potěšení při četbě Marcela Prousta?

Jiří Urbanec
Zeno Kaprál myslitel

Zeno Kaprál
Větrný žentour. Z poezie Zeno Kaprála

Zeno Kaprál
Ano ale. Z maxim Zeno Kaprála

Básníci čtou básníky

Pavel Kolmačka
Básníci čtou básníky

Nad knihami

Ryszard Legutko
Esej o polské duši. Anno Domini 2012