Editorial: Fifty Shades of Grey
REDAKCE
Padesát odstínů šedé. Čtenář se nemusí lekat. Tento editorial není o dnes zřejmě nejčtenější knize světa, ikonickém dílku nového literárního žánru, tzv. mommy porn (porna pro mamky), ale o něčem zcela jiném. Je o jednom čerstvém padesátníkovi, impozantně prošedivělém, s „mrštnými malými šedými buňkami mozkovými“, jak s oblibou říkával slavný belgický detektiv Hercule Poirot. Náš dlouholetý kolega, kamarád a spoluzakladatel CDK Jiří Hanuš (1963) oslavil před pár týdny významné životní jubileum. Redakce by mu na tomto místě ráda popřála hodně sil a především poděkovala za vše, čím obohatil každého z nás jednotlivě a také naše čtenáře. Jeho články, studie, úvahy a rozhovory vycházejí na stránkách časopisů CDK (Proglas, Revue Politika, Teologie & Společnost, Teologický sborník, Kontexty) již téměř dvacet let a nepochybně patří k tomu nejzajímavějšímu, co zde bývá otiskováno. A dá Bůh, že tomu tak bude i nadále, neboť je velmi čilým autorem s obrovským „mezižánrovým“ záběrem, sahajícím od literatury přes teologii a historii až k současné politice a společenským problémům. Řečeno s trochou nezbytné nadsázky – existuje-li na intelektuálním poli nějaký nadstandardně potentní, tajemný a všestranný Mr. Grey, jenž má prsty téměř ve všem, nebo alespoň v lecčems (!), pak je to nejspíš Jiří Hanuš.
Čtenáře asi napadne, kde se u našeho kolegy bere onen nekonečný gejzír nápadů a aktivit. Vysvětlení je překvapivě jednoduché. Uplatňuje v CDK to, co Peter Berger kdysi nazval „vídeňskou metodologií“: pozvěte pár chytrých lidí do dobré kavárny, a dříve nebo později vymyslí něco zajímavého. V jihomoravských souvislostech to znamená, že řada aktivit CDK vznikla či byla promyšlena při inspirativních setkáních nejen v kavárnách a restauracích, ale také ve vinných sklepech. Na nějakém takovém místě kdysi nejspíše vzešla myšlenka vybudovat v CDK odbornou „teologickou sekci“, jež má dnes za sebou již dvacet let úspěšné činnosti. – A v křesťanském prostředí získala renomé respektované, ekumenicky otevřené a myšlenkově provokující instituce, samozřejmě především díky neutuchající aktivitě a organizačním schopnostem svého zakladatele.
Jiří Hanuš se jako jeden z mála akademických historiků dlouhodobě věnuje oboru „církevní dějiny“. Napsal na toto téma řadu knih a článků, prosadil na filozofické fakultě v Brně církevně historickou specializaci pro zájemce z řad magisterských studentů historie. Zasloužil se o vydání několika desítek překladů zahraničních knih v oboru teologie a církevních dějin – oborů, které se po komunistické době temna jen pomalu dostávají na úroveň běžnou v západní Evropě.
Kromě církevních dějin se Jiří Hanuš zabývá především dějinami 19. století a dějinami historiografie, napsal řadu prací zejména z oblasti moderních českých dějin. Jako autora, spoluautora či editora ho na webových stránkách CDK najdeme podepsaného pod téměř čtyřiceti knižními tituly! Velmi sympatický je jeho zájem o kulturní historii 19. století a zejména romantismus. Je vášnivým čtenářem poezie a literatury, ostatně jeho zajímavý cyklus o „kanonických“ románech 19. století můžete nyní pravidelně číst na stránkách Kontextů.
A jak se u všestranného Mr. Greye snáší profese historika s rolí občasného politického komentátora? Nepochybně velmi dobře, neboť si při svém zaujetí pro veřejné dění dokáže udržet nezbytný odstup od své odborné profese. Nestraší zatvrzele komunismem či jinými přízraky minulosti, ale všímá si nebezpečí nových, zatím skrytých. Jak správně říká, pokud si lze vzít z dějin nějaké poučení, pak především to, že v osudech lidí a národů se znovu a znovu dějí nové věci a vždycky hrozí nová nečekaná nebezpečí. Proniknout do vlastní přítomnosti a uvidět případné hrozící problémy vyžaduje opravdu něco jiného než pouze pohled zpět do spletitých a temných uliček historie.
Pověstná je i pedagogická dráha Jiřího Hanuše. Jako vysokoškolský profesor se nezdráhá využívat všech možných didaktických prostředků. Asi nejproslulejším se mezi studenty historie stal tzv. larp (Live Action Role Play), kostýmová hra, při níž hráči improvizují podle předem daných charakteristik postav a náčrtů děje. Během takové hry osobně ztvárnil roli vlídného jezuitského misionáře. Hra byla situována do Paraguaye 17. století a Jiří Hanuš při ní získal pro křesťanskou víru několik indiánských duší a přivedl na pokání jednoho portugalského lovce otroků.
Očekávali bychom, že úctyhodný profesor historie, navíc se zalíbením v historii křesťanství, „ožije“ zejména při návštěvě Věčného města – Říma, centra jeho badatelských zájmů. Když se tam ale před několika lety se svým mladším kolegou vypravil, ožíval tak maximálně v podvečer v nějaké útulné kavárně. Přes den to bylo horší – již krátce po příletu se začal vzpírat navštěvovat další a další překrásné baziliky s vystavenými poklady a ostatky s tím, že už „žádné kosti vidět nechce“. Pak ale přesto fascinovaně hleděl na stříbrný relikviář s paží sv. Františka Xaverského – ostatek ruky, jíž tento misionář pokřtil tisíce Asijců. Nakonec si dojem z města císařů a papežů napravil v katakombách. Bylo vidět, jak mu před očima ožívají tisíce let staré příběhy, jak se noří do dávných dob a především, jak vzdává hold dávným Římanům, kteří své křesťanství žili naplno, a to bez všech vnějších okázalostí, výhod a vlivu. Po takovém křesťanství – navíc konfesijně nerozděleném – Jiří Hanuš touží; jemu chystá svou vědeckou a redaktorskou prací cestu.