Editorial
Stanislav Balík, Vít Hloušek, Lubomír Kopeček, Jan Holzer
Lavina padesátých narozenin v CDK pokračuje, generace otců zakladatelů dozrává do věku, kdy – biblicky řečeno – spatřili Abrahama. Nejnověji se mezi ně zařadil Petr Fiala. O jeho činnosti spojené s CDK a jeho politické dráze psal v Kontextech nedávno František Mikš; rádi bychom proto u příležitosti jeho padesátin připomněli jiný důležitý rozměr jeho osobnosti, a to výrazný podíl na formování české politologie.
Bylo by laciné a zjednodušující tvrdit, že ve vztahu k politické vědě prostě jen Petru Fialovi dopřál osud, aby byl ve správnou dobu na správném místě. On totiž tomu osudu ještě před Listopadem cílevědomě napomáhal – studentským zájmem o nejranější (rakouskou) fázi české a moravské politiky či politologickým vzděláváním v brněnské podzemní univerzitě. Jen tak se mohlo stát, že si jej v roce 1990 Vladimír Čermák vybral jako klíčového kolegu při budování politologie na tehdejší Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a že právě jemu po třech letech – jako ani ne třicetiletému – předal vedení katedry. Bylo štěstím, že vznikala na zelené louce, nezatížená jakoukoli (zvláště personální) tíhou minulosti. Během devadesátých let tak Petr Fiala mohl vtisknout brněnské politologii zřetelnou tvář. V institucionální rovině to znamenalo učinit z katedry jeden ze základních stavebních kamenů nové Fakulty sociálních studií, opakovaně hledat a nalézat roli Mezinárodního politologického ústavu, zřídit Institut pro srovnávací politologický výzkum (existoval v letech 2005–2011) a konečně rozvinout původní ústav politologie do dvou kateder, jež realizují řadu samostatných politologických oborů, a učinit je univerzitními pracovišti, schopnými dle jeho vize uskutečňovat politologický výzkum konkurenceschopný v mezinárodním kontextu.
Někdy se v této souvislosti používá pojem brněnská politologická škola. O její existenci lze jistě vést debatu, ale my se k této značce hlásíme a dovolujeme si formulovat tezi, že pro ni charakteristické mohou být hned dva znaky typické pro politologické dílo Petra Fialy. Již první výzkumné krédo Petra Fialy je totiž specifické a nekryje se zcela s převládajícími trendy v české politologii – jde o úzkou vazbu jím volených badatelských priorit na soudobé politické dění. Ať již to byly jeho v českém prostředí průkopnické práce o vztahu náboženství a politiky, o politických stranách v demokratické společnosti nebo o evropské integraci, vždy se jednalo o témata, která nejen iniciovala či výrazně posouvala odbornou debatu, ale měla jasný vztah k aktuálním politickým otázkám. Tato systematická snaha vymanit politologii z pokušení uzavřít se do sebe i za cenu toho, že se stane vnějšímu světu nesrozumitelnou, provází jeho odbornou činnost od samého počátku.
Druhou výzvou Petru Fialovi bylo a je přesvědčit nejen brněnskou politologii, že nemusí být jen analytická či dokonce deskriptivní, ale že je normální – či dokonce žádoucí – psát odborné texty názorové a hodnotově ukotvené. Past neužitečnosti a odtrženosti od reálného světa přitom představuje nejen pro politologii, ale i další společenské vědy reálnější problém, než si možná řada našich kolegů připouští.
Aktuálně jsme pak svědky třetího, a pravděpodobně nejkontroverznějšího momentu v politologické dráze Petra Fialy (který již s brněnskou školou nespojujeme…): jakkoli americká politická věda nikdy nepatřila k jeho inspiračním zdrojům, právě v jejích tradicích se rozhodl překročit příkop, který je u nás vykopán mezi politikou a politologií, a stát se aktivním politikem. Navíc veden vírou, že se nemusí jednat o nezvratné rozhodnutí, že se lze opět na akademickou půdu vrátit. Každopádně je právě on dle našeho soudu k této volbě dobře vybaven. Jak totiž kdysi napsal klasik sociálních věd Max Weber, „povolání k politice“ je podmíněné dvěma lidskými předpoklady: tím prvním je etika smýšlení, tedy přesvědčení, že věc, kterou prosazuji, je správná; tím druhým je pak etika odpovědnosti, tedy vědomí, že politické jednání má následky, což je nutné si při jejím výkonu uvědomovat. A Petr Fiala ve svých analýzách politiky tyto předpoklady zjevně vnímá. V jeho posledních knihách Politika, jaká nemá být a Evropský mezičas je patrná nejen snaha hledat systémová řešení problémy přetížené české politiky či příliš uspěchaně se integrující EU, ale i věcný a střízlivý (chtělo by se napsat weberiánský) přístup k politikům a politice.
V historických vědách, ze kterých koneckonců Petr Fiala vzešel, bývá zvykem k poctě jubilantů vydávat „festschrifty“ – sborníky jejich kolegů, přátel a žáků. Z lenosti, k níž se tu čestně přiznáváme, plédujeme za stanovení dolní hranice tohoto zvyku v české politologii na šedesát let; snad i proto, abychom co nejvíce odsunuli dobu, kdy se z podobných sborníků vzhledem k věkové blízkosti hlavní české politologické generace stane masový produkt. Za deset let se již nicméně nebudeme mít na co vymluvit. O to zajímavější pak bude, až se ve sborníku zahrnujícím témata Evropy, politických stran, náboženství či vzdělávací politiky, tedy našemu jubilantovi odborně blízká, dočteme i o tom, jak může český politolog pochodit v politice.