Kontexty 4 / 2016

Editorial

František Mikš

Vášnivý spisovatel i sebezpytovatel – k osmdesátinám Milana Uhdeho

Spisovatel a dramatik Milan Uhde, jeden z nejvýraznějších představitelů letos připomínané generace „šestatřicátníků“, patří k CDK a jeho časopiseckým aktivitám mnohem více, než se může zdát. Zabrousím-li hodně do minulosti, byl jedním z našich úplně prvních autorů, ještě za komunismu, kdy se teprve utvářelo jádro našich pozdějších aktivit, především kolem samizdatové revue Střední Evropa – brněnská verze. V jejím třetím čísle, vydaném cyklostylem na jaře roku 1989, uveřejnil obsáhlou studii „Proces aneb Vzývání lásky“, věnovanou slavnému románu Franze Kafky. Ožehavý text na ožehavé téma, navíc otištěný pod vlastním jménem. Nějak mi nejde dohromady s Milanovým pozdějším sebekritickým hodnocením své statečnosti v době komunistické totality. Ale vysoká míra přísnosti vůči sobě samému, permanentní sebereflexe, často až přehnaná, je pro něj typická, snad ještě více než jeho hluboký zvučný hlas. Dobrá vlastnost pro intelektuála, špatná pro politika, chtělo by se říct. Snad pozdější historici a životopisci budou brát jeho sebezpy­tování s nutným odstupem, aby patřičně vyniklo vše dobré, co během svého života dokázal. A není toho málo.

Vzpomínám si, že někdy v době otištění Milanovy kafkovské studie jsem byl pozván na neoficiální čtení jeho divadelní hry Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, které se odehrálo v bytě brněnského disidenta Jiřího Müllera. Pochopitelně předčítal autor sám, aby byl zážitek náležitě umocněn. Hra pojednává o doložené historické události ze života Karla Marxe, jenž zplodil se služebnou nemanželské dítě, a protože to chtěl utajit před svou ženou, poprosil starého mládence Engelse, aby vše vzal na sebe, což se také stalo a dítě skončilo v útulku. Dodnes si pamatuji Milanovu úvodní řeč, v níž odsoudil „morálku“ intelektuála, jenž se nebál světu hlásat svou teoretickou Pravdu o nutné revoluční změně, ale neodvážil se říct manželce prozaickou pravdu o vlastním selhání. I tato hra odráží, když o tom s odstupem přemýšlím, věčné „uhdeovské“ téma odpovědnosti člověka, především intelektuála, vůči světu, vůči svým nejbližším a především vůči sobě samému. Vzpomínám si také, že jsem tehdy s Autorem (ano, s velkým A) coby nezkušený, vlasatý a přidrzlý mladík-topič vedl i jakousi polemiku o díle Milana Kundery, jejíž přesné obrysy si už nepamatuji. Ale nejspíš to opět bylo na téma vnitřní poctivost člověka, intelektuála a spisovatele. V době komunismu jsme tím problémem žili, co jiného nám ostatně zbývalo.

Pak přišla listopadová revoluce a jedna převratná událost stíhala druhou. Milan Uhde se stal nejprve šéfredaktorem brněnského nakladatelství Atlantis, kde jsme také krátce vydávali náš první oficiální časopis (pod názvem Proglas). Pak ho události odvály do vysoké politiky, z Brna pryč do Prahy, a my ho vídali spíš jen na televizních obrazovkách. Přesto s námi zůstal v kontaktu, náš časopis četl, chválil a také do něj psal. Jako jediný z vysokých politiků té doby nás osobně navštívil v redakci, ale o tom píše na jiném místě ve svém příspěvku Petr Fiala.

Když v roce 1998 skončil v politice, za podivně zamotaných okolností, jež odrážely tehdejší nepřehlednou situaci a emocionálně vypjatou atmosféru, obtížně hledal cestu zpět tam, kam vždy bytostně patřil: do světa kultury, intelektuálních časopisů a na univerzitní půdu. Politické angažmá v tak vysokých funkcích se u nás jen tak neodpouští, zvláště v uměleckých a intelektuálských kruzích. Přesto se mu díky pracovitosti, talentu i dřívějším autorským úspěchům návrat podařil – tedy až na tu univerzitu. Zapojil se také aktivněji do spolupráce s naším časopisem, a to nejen autorsky. Pravidelně pro nás také připravoval originální rubriku o českých spisovatelích „Druhé čtení“, z nichž následně sestavil úžasnou knihu, kterou jsme vydali v CDK.

Někdy v době kolem vydání Milanovy knihy nás záhadně spletené životní cesty svedly dohromady víc než pouze pracovně a intelektuálně. Stali jsme se blízkými přáteli a skoro sousedy. Setkáváme se občas i s manželkami, nemluvíme pouze o politice či kultuře, ale také o osobním životě, o dětech, o svých pocitech i občasných strastech.

Milane, děkuji za vše, za neocenitelnou pomoc a podporu, za zajímavé texty, za mnohé podnětné postoje a názory. A přeji hodně zdraví a sil k další tvorbě – nejen za sebe a svoji ženu Kateřinu, ale i za celou redakci.

Obsah

Texty

Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš, František Mikš
Politické strany jsou pro všechny! Zdevastované politické stranictví volá po naší péči

Alexander Tomský
Anglických konzervativců trnitá cesta ke svobodě

Karel Dyba
Má, či nemá být Číně udělen statut tržní ekonomiky?

Téma: Západ a návrat islámu

Roger Scruton
Islamisté a Západ

Petr Dvořák
Bernard Lewis a návrat islámu. K výročí jednoho z největších znalců islámské civilizace

Vít Mlejnek
Nomádka Ayaan Hirsi Ali

Ayaan Hirsi Ali
Z područí islámu (ukázka z knihy)

Výročí: Milan Uhde

Jiří Hanuš
Hrát na mne, to nesvedete… Rozhovor s Milanem Uhdem (a pro něho)

Petr Fiala, Bohumil Nekolný, Pavel Švanda, Petr Oslzlý, Miloš Štědroň
Milane Uhde, přejeme dobré dny!

Portrét Milivoje Husáka

Aleš Filip
„Temnoto! Země! Světlo! Ohni!“ Portrét Milivoje Husáka

Hana Fadingerová
Askeze pohledu a plnost významu v malbě Milivoje Husáka

Aleš Filip
Přitažlivá místa kontemplace. Sakrální umění a umění paměti v díle Milivoje Husáka

Literatura

Josef Mlejnek
Čtyři roky prázdnin, a co bylo potom. Rozhovor s básníkem Erikem J. Grochem

Erik Jakub Groch
Človek žijúci na strome. Z nových básní Erika Jakuba Grocha

Mojmír Jeřábek
Slavnost bezvýznamnosti a její (možná překvapivý) globální úspěch

Marc Fumaroli
Od Žertu ke Slavnosti bezvýznamnosti

Recenze

Jiří Hanuš
Politická náboženství Erica Voegelina

Lucie Tučková
Přesnost je básnivost „…zbyla jsem tu poslední, a přitom tu jsou všichni“

Josef Mlejnek jr.
Ukrajina v šestnácti trailerech aneb Ukrajinská čítanka na ČT art