Editorial
František Mikš
„Jsou věci, které mohou zmizet, pokud na nich lidé nelpí a nekultivují je. Například demokratické struktury. Pokud ty zmizí, není to pokrok, jenž je vytlačil, nýbrž jejich mizející oceňování, které je dává všanc,“ píše v tomto čísle Thomas Will. Přestože se jeho příspěvek týká především „mizení místa“ v globalizované architektuře, jeho postřeh o mizení demokratických struktur má obecnější přesah. Demokratické struktury (či procedury) mohou skutečně mizet, například při přenášení národních kompetencí na nadnárodní úroveň, na Evropskou unii. Demokratické struktury však mohou mizet i na národní úrovni, pokud se bude vytrácet jejich oceňování, jejich obrana a kultivace. A s chápáním významu demokracie, parlamentu a především politických stran máme u nás problém už od znovunabytí svobody v roce 1989. Problém, který se spíše zvětšuje, než zmenšuje.
Je kupříkladu zřejmé, že u části občanů, zejména starších ročníků, již delší dobu sílí jakási vleklá únava a rozčarování ze svobody a především z demokracie, na niž si obtížně zvykali a pod kterou si nejspíš představovali něco jiného, než čím ve skutečnosti je: pouze nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí, jak tvrdil již Churchill. Tomuto rozčarování napomohly jistě chyby minulých vlád a osobní selhání některých známých politiků, levicových i pravicových. Výsledkem však není skepse vůči konkrétním stranám či selhávajícím jedincům, ale vůči demokratickým procesům a především vůči politice, vůči politickým stranám a stranictví obecně. Demokracie bez funkčních politických stran je však nebezpečnou iluzí, jakkoli se nás snaží kdejaký populista přesvědčit o opaku.
Opovrhování politickými stranami a stranictvím jde často ruku v ruce s voláním po radikálních řešeních a vládě silné ruky, s naivním podléháním nejrůznějším konspiračním teoriím a ideologickým svodům. Příznačné přitom je, že tomu často propadají lidé, kteří až do listopadu 1989 nosili v kapse stranickou průkazku a jejichž životní úroveň a celková kvalita života se od dob komunismu díky demokracii a svobodě mnohonásobně zvýšily. Svědčí to o tom, že již nežijeme v reálném světě každodenních faktů kolem nás, ale ve virtuální realitě nejrůznějších novinových, televizních a on-line zpráv, obratně člověku servírujících jeho vlastní rozmrzelost. Jistě, parlamentní demokracie a stranická politika jsou ze své podstaty často ošklivé, u nás stejně jako jinde ve světě. Demokratické procesy jsou zdlouhavé a otravné a výsledky občas nemastné neslané. V médiích se každodenně veřejně propírá špinavé prádlo, objevují se nehezké korupční kauzy a všemožná obvinění, podložená i vykonstruovaná. Prostor dostávají různí šíbři, kteří nějaký čas čeří hladinu, než se veřejně znemožní. Kdo by pak občas neměl na gauči u obrazovky pocit, že je všecko špatně, že politici jsou tupci a zloději a že je třeba s tím vším nějak zatočit?!
Objeví-li se po něčem poptávka, rychle se objeví někdo, kdo se ji snaží uspokojit a hodně na tom vydělat. U nás je to nejvýrazněji Andrej Babiš a hnutí ANO, jež se vyprofilovalo na politické krizi pravicové vlády v roce 2013, částečně ostrou kritikou její špatné politiky, celkově však útokem na stranictví obecně a polistopadový vývoj v naší zemi. Babiš demokracii nemusí, a ani se tím netají. Celé jedno desetiletí – od roku 1980, kdy se stal členem komunistické strany a důvěrníkem StB, až do pádu komunismu – bojoval proti liberální demokracii a prohnilému Západu. S KSČ sliboval lidem zářné zítřky, nyní nám je s hnutím ANO slibuje znovu. Pravda trochu jiné a hlavně v jiném balení, ale zatvrzelý nepřítel, stojící jeho ambiciózním plánům v cestě, je tentýž – liberální demokracie, pluralita, politické strany, parlament, senát. Nejraději by to vše omezil, spoutal, a možná i částečně zrušil. A myslí to vážně. Rozhodnost, s níž potlačil demokratické mechanismy uvnitř hnutí ANO, může být varováním.
Babiš řídí své hnutí ANO jako firmu, tvrdě a efektivně. Chtěl by tak řídit i stát. Nechápe, že role demokratického politika je jiná než například korporátního šéfa: demokratický politik nesmí hledat nejpřímočařejší řešení problému jako manažer ve firmě, řešení rychlé a utilitárně směřující k vytčenému cíli, ale musí nalézat křehký kompromis ve složitém předivu sociálních vztahů a zájmů, mezi různými představami o životě, jež lidé mají. A usilovat o zachování co největší svobody a životního prostoru i pro občany s jinými názory a hodnotami. Lze však něco takového voličům vysvětlit?