Editorial
Stanislav Balík
Divná politická sezóna pokračuje. Před rokem jsme někteří s nadějemi, jiní s obavami vyhlíželi třetí říjnový víkend, který měl přinést rozuzlení zamotaného předvolebního příběhu, resp. celého předchozího volebního období. Volby skončily a touženou katarzi nepřinesly. Lžipodnik jménem ANO sice zvítězil, naplno se však ukázalo, že se jeho majitel a provozovatel za předchozí život sice naučil leccos, jednu důležitou věc však ne. Asi nikdy dříve se nemusel, rozhodně ne v době svého podnikání, domlouvat se sobě rovnými partnery. Byl a je zvyklý je využít a zneužít, nikoli jednat.
A tak namísto rychlé akce nastala agónie jednání-nejednání, vytvoření legislativní koalice s Okamurou a komunisty, jíž se nakonec asi i sám Babiš lekl, urychlené převzetí moci s první vládou vystavěnou na sultanistickém principu. Dotud šlo o akci a ostudu ANO, dalších dvou extremistických stran a prezidenta republiky.
Až na jaře to nevydrželi sociální demokraté a nebývale se ponížili. Co si od toho slibují, Bůh suď. Možná si myslí, že když do pekla, tak na pořádné kobyle. Přesto je to smutný pohled na kdysi sebevědomou stranu, která má velké zásluhy o rozvoj demokracie a důstojnosti každého člověka (zvlášť před rokem 1914), jak ze sebe ze záhadných důvodů dělá rohožku, o niž si může tu prezident, tu premiér, tu jejich okolí kdykoli očistit zablácené boty.
A tak máme menšinovou koaliční vládu, která – sama složena z ex-, post- či kryptokomunistických pragmatiků – se poprvé otevřeně opírá o zbylé komunistické romantiky. Kdo čekal, že v tu chvíli teprve začne ta pravá jízda, je asi překvapen. Téměř rok po volbách se v zásadě nic moc neděje, v podstatě jen dva procesy – provádějí personální změny, jež vedou k Babišově totální mocenské dominanci, a uplácejí voliče. Systémové změny (zatím?) dřímají.
Pokud kdysi mluvil Mirek Topolánek ještě jako opoziční lídr o noci dlouhých nožů, která měla být nutná pro přeobsazení státních institucí po Zemanově, Špidlově, Grossově a Paroubkově vládnutí, co bude třeba po Babišově naprosto bezostyšném ovládnutí bezpečnostních a jiných institucí?
Z reálného vládnutí tak zbývá jen ono uplácení voličů. Skutečně vláda nedělá nic, jen projídá a utrácí v ekonomicky příznivých časech. A asi věří, že to stačí k tomu, aby si zajistila podporu v dalších volbách. Jednak ale zapomíná na to, že žádné zvýšení penzí a platů nebude dostatečně velké, jednak na staré moudré přísloví, že s jídlem roste chuť. Vzpomeňme si navíc, jak málo času před desetiletím v čase hospodářské recese a řecké krize stačilo, aby se z výhody (rozdávání peněz na všechny strany) stala nevýhoda (obvinění z nezodpovědného hospodaření).
Je smutné pozorovat vládu, jak zbavena jakýchkoli ideových kořenů, vnitřně rozhádaná už od svého vzniku chce pouze putovat od voleb k volbám. K této strategii ji bohužel ponouká nešťastný volební cyklus. Jsou před námi komunální a senátní volby; ani ne tři čtvrtě roku po nich nás čekají volby do Evropského parlamentu a pak za rok a něco bude chtít ANO uhájit alespoň dobyté krajské pozice z roku 2016. Nu a to už bude jen rok do voleb parlamentních. A to ještě předpokládáme, že ani sněmovní, ani prezidentské volby neproběhnou v mimořádném termínu. Jde v takovém prostředí zcela absurdního a vyšinutého multivolebního cyklu vládnout nějak normálně? Kdy se konečně tohoto tématu někdo chopí? Kdy někdo navrhne proměnu způsobu legitimace některých orgánů? Třeba změnu přímé volby krajských zastupitelstev na nepřímou? Nebo sladění volebních termínů některých typů voleb? Tato vládní garnitura jistě ne, jde o věc zcela za hranou její imaginace. Namísto toho se budeme stále potácet od voleb k volbám a rozdávat plnými hrstmi do doby, než tato pyramidová hra praskne.