Kontexty 5 / 2009

Editorial

Jiří Hanuš

Pokud bychom dnes pátrali po nějaké skupině, která je v obecném opovržení, patrně bychom se brzy propracovali k množině politiků. To jsou přece oni, kteří sedli na vějičku moci! To jsou oni, kteří se nedovedou domluvit. To jsou oni, kteří si přece chtějí namastit kapsu (umí vydělávat, ne­umí pracovat)! To jsou oni, kdo ve spojení s finančním kapitálem – ó, že by starý papá Marx měl zase pro jednou pravdu! – snují plány proti drobným lidem, naříkajícím pod predestinací své třídy. To jsou oni, kdo se veřejně projíždějí rychlostí světla v zahraničních autech a přitom pod příkrovem noci vyprodávají republiku. Kdo se již protunelovali až na pověstnou druhou část tunelu, kde zbyla holá díra. To jsou oni, kdo si budují svůj evropský přístřešek z peněz nás, ubohých daňových poplatníků. A tak dále a tak podobně, fabulovat na dané téma možno do nekonečna: podle třídní, národní či hospodské mytologie.

I fráze mají svůj díl pravdy, v tom spočívá jejich síla a ideo­logická potence. Někteří politikové jsou jistě často sběř, až hanba se dívat. Ovšem, jak je třeba vždy dodat podle rozšířeného lidového podání nebo lépe řečeno domnění, jsou sběří na rozdíl od nás slušných lidí, nás učitelů, topenářů, hudebníků, programátorů, horníků a podobně. My jsme přece lid pracující, jehož se zlo světa a zejména politiky netkne. My se sotva potácíme od výplaty k výplatě, oni bohatnou, my chudneme (respektive stále ještě nemáme tolik, kolik bychom si přáli). Oni si žijí, my jen přežíváme. My jsme obdařeni ctnostmi, oni neřestmi.

Přitom platí jednoduchá úměra: čím výše postavený politik, tím větší bestie. Kariérní postup je nahlížen jako jistá cesta k prohlubování charakterových vad. Není proto divu, že v Čechách byly v posttotalitní demokracii prozatím dva hlavní terče, do nichž se trefovaly výrony lidových afektů. Prvním terčem byl intelektuál, jehož křesťanské krédo o lásce a pravdě bylo zesměšněno na všech nárožích a jehož mnohé humanistické činy byly vyhodnoceny jako výraz nehorázné slabosti a podřízenosti Západu, což lze hodnotit do značné míry ještě jako hořký plod komunistické propagandy. Druhým terčem se pro změnu stal intelektuál, který si Čechy dovolil varovat z konzervativních pozic před novými ideologickými nebezpečími, totiž Evropskou unií, která se proměnila z velké politické ideje v byrokratického kafkovského kontrolora, a ekologickým hnutím, které se transformovalo ze správných hlubinných instinktů v postmoderního inženýra lidských duší.

V tomto ponurém přítmí, kde je politika ostouzena jako stále špinavější věc a politikové jsou vystaveni na pranýř veřejného mínění, kultivovaného bulvarizujícími se přílohami denního tisku, je třeba vyslovit dvě chvály:

Na prvním místě chválu politiky. Politiky jako veřejné činnosti, která je již z této své povahy něčím nejen významným, ale zcela nezastupitelným. Politiky, která přes všechny své deformace představuje páteř, na níž stojí dorozumění mezi lidmi a budování institucí, bez nichž je náš život nepředstavitelný. Politiky, která jako rozumný nástroj pro rozmanitost a orien­taci lidského myšlení nalezla formu politického stranictví, jejíž vady nepřesáhnou její zásadní přednosti: vhodný, organizačně členěný rámec, jasná ideová východiska orien­tovaná podle základních přístupů k člověku a společnosti, možnost vzdělání a výchovy mladších staršími a zkušenějšími. Politiky, která není jen výrazem neústupnosti, ale schopností uzavírat přijatelné kompromisy. Politiky, která má sice sílu zavést do neštěstí, ale má také sílu a moc z neštěstí vyvádět.

A na druhém místě chválu politiků, těch lidí z masa a kostí, právě jako my ostatní. Ani lepších, ani horších. V množině učitelů bychom například našli podobné procento svévolníků a líných kůží. Politici jsou lidé, kteří jsou mnohdy obdařeni talentem rozumět složitým strukturám a schopností vyjednávání. Lidé, kteří se v dnešní době musí potýkat s nejedním pokušením, proto nepotřebují tolik naší kritiky jako naší podpory a našich modliteb. Lidé pod tvrdým pohledem takzvaných veřejných sdělovacích prostředků, které v honbě za senzací překračují své pravomoci a pravidla slušnosti. Lidé, kteří si musejí tvrdě hájit své právo na soukromí. Lidé často pod tlakem mnohem mohutnějších tlaků, než jsou jejich slabé lidské síly, což je nejviditelnější v často kritizovaných volebních kampaních, kde se musejí podřizovat tomu, co chtějí voliči slyšet, aby je – zástupce veřejnosti – vůbec někdo vzal na vědomí. Lidé, kteří jdou se svou kůží na trh s riskem, že bude stažena a pověšena do průvanu.

Dá se to říci i jinými slovy: v této zemi se stává tradicí, že politiku a politiky kritizuje neodborně každý trulant, že politika a politikové jsou ve všeobecném opovržení, že jsou neustále voláni nějací bezúhonní moralisté, aby vládli – místo toho, aby bránili existenci politického řádu. To začíná být věru nebezpečné, protože politika je ve své podstatě velmi praktické umění, jehož absence je v dějinách nahrazována totalitou a lidovou vulgárností. Pokud je tedy vůbec možné alespoň nějaké poučení z historie, je to toto: naučme se mít rádi umění politiky, naučme se mít rádi své politiky, pokoušejme se politice, jejím zákonům i jejím protagonistům porozumět. Bez iluzí, bez moralizování, věcně. Jiná cesta vede do společnosti, která ztratila budoucnost.

Obsah

Texty

Udo Di Fabio
Kulturní obrat směrem k vitální společnosti

Ivana Ryčlová
Parník filozofů. Nad knihou Lesley Chamberlainové

Radka Miltová
Ovidiovy Metamorfózy a problematika eroticismu v umění

Michael J. Lewis
Uhranuti Obamou

Maciej Szymanowski
Jiné Polsko: dvacet let po získání nezávislosti

Jiří Hanuš
Historik a literatura

Jiří Gruša
Moravské pole aneb Jak nám zabili Otakara

Téma

Cezary Michalski
Ezrova klec

Anna Kareninová
Naše klec pro Ezru Pounda

Ezra Pound
Canto LXXXI

Poezie

Petr Motýl
Avantgardy vítězné?

André Breton
Vybrané básně

Jakub Řehák
Kolonie světlušek. K prvnímu českému výboru z básní Andrého Bretona

Petr Motýl
Joan Brossa – Občan Barcelony, obyvatel světa experimentálního umění

Joan Brossa
Zrcadlo v manéži

Portrét

Rostislav Křivánek
Vladimír Franz aneb Co všechno je zakopáno v českých záhonech

Nad knihami

Jiří Hanuš
Odkaz radikálního konzervativce

Pavla Doležalová
Co dnes s krásnou literaturou – tři francouzské názory