Editorial
Jiří Hanuš
Každé výročí může obsahovat dva významné, vzájemně provázané a doplňující se prvky. Prvním je vděčnost. Když slavíme narozeniny, můžeme pocítit těžko definovatelnou přítomnost vděčnosti za dar života, vděčnosti rodičům za sdělený život, vděčnosti okolí za trpělivost s námi a našimi slabostmi. A druhým prvkem je možnost zamyšlení. Vědomí, že jsme se při výročí narození dožili už tolika let a že jsme pořád ještě tady, na tomto překvapivém a prazvláštním světě, nás může vést k úvahám, co s časem, který nám zbývá.
Jakkoli to není zcela analogické, přece jen je zde určitá podobnost s výročími různých významných historických mezníků, s oslavami různých osobností národního pantheonu a podobně. Jistě, je tu přítomno mnoho balastu, mnoho povrchních hodnocení, mnoho frází, mnoho čistě formálních gest. To vše může někoho znechutit natolik, že se mu do žádných oslav, vzpomínek a úvah nechce. Na druhé straně může být jisté dobrodružství v tom, jak se dají odkrývat právě v onom balastu a popelu perly slov, souvislostí, aktualit.
Zdá se mi, že to ve zvláštní míře platí u výročí máchovského. Ano. Je tu vzpomínka na nezáživnou školní povinnost četby, na dnes již vyčpělé polopravdy o romantickém pohledu na život, vytěsněném do prostoru jakéhosi neurčitého pocitu při kýčovitých západech slunce a praskajících ohníčcích. Ale je tu též fakt talentu, který má schopnost objevovat nové kombinace slov a neotřelých vět a tím přinášet radost z nového, je tu též fakt počátků celostního národního života, postaveného na probuzeném vědomí skupiny učenců a duchovních, kteří se rozhodli vybudovat z etnické hrstky sotva si vědomé nějaké společné minulosti a tím méně budoucnosti složitý sociální organismus nazvaný kulturní národ. A je tu též onen fascinující svět romantické proměny společnosti. Žádné kýče ohníčků, ale proměna mentality a estetických hodnot našich předků, kteří se rozhodli ke změnám v chápání náboženství, svobody, životního stylu a politiky. Kouzlo romantismu je i v tajných spolcích, iluzích a utopiích, pátrání po relikviích národní minulosti (a to někdy za každou cenu), oceňování jedinečnosti, klanění se novým modlám, především bůžku lidu a jeho tvořivosti, bůžku venkovských chalup, a také v krajním individualismu, který již nechápe staré stavovské rituály starých sociálních vazeb. Beethovenovi se již nechce ohýbat hřbet před svým knížetem-mecenášem. Je tu též fascinující svět poezie, královny literatury, po jejímž panování se stýská nejednomu básníkovi dodnes. Poezie, která jen nerada předává své žezlo novému literárnímu stylu, totiž románu, jehož království je už z tohoto světa, světa volného času, cestování a turismu. A stále je tu ještě svět poutí (třeba do právě objevovaných Krkonoš), poutí nočních, poutí vyčerpávajících, existenciálních, zkrátka máchovských.
A pak a nakonec: je tu to nešťastné slovíčko, které přineslo už tolik nedorozumění, ano bolesti. Je tu lásky čas. Lásky jako vzplanutí, lásky sebestravující, lásky obětavé, lásky směšné i tragikomické, lásky doufající proti vší naději, lásky jako podstaty vší tvůrčí činnosti.
A pak že není co připomínat, pak že není co promýšlet, pak že není co slavit.