Kontexty 5 / 2011

Editorial

Jiří Hanuš

Svatováclavské oslavy se ani letos neobešly bez drobného výjevu ze starého a již poněkud vyčpělého soudku kulturního boje. Tomáš Halík vystoupil proti hlavě státu a jeho projevu na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, a to v osobní roli, byť jakožto mediálně nejznámější tvář římské církve u nás může svůj soukromý status opírat o jistý počet přívrženců.

Protiklausovské ohrazení se bylo, též v dobré tradici, velmi osobní. Protesty Tomáše Halíka se nesly trojím směrem.

Za prvé: Václav Klaus nepatří k oltáři při poutní katolické mši. Bohoslužba je čistě náboženská záležitost a politici by měli sedět na židli mezi laiky. Hrozí spojení „trůnu a oltáře“.

Za druhé: Prezidentovi se nedá věřit, že by své poselství myslel upřímně. Jeho postoje jsou nekonzistentní. Navíc je velmi problematický jeho konzervatismus, jak dokazují především výroky jeho poradců a stoupenců.

Za třetí: Václav Klaus nerozumí současné církevní na­uce, neboť jeho útok na ideu křesťansko-sociálního státu a hledání partnera v „konzervativně-neoliberálním“ odporu nemůže najít v současné církvi vstřícnou odpověď.
Tolik ve vší stručnosti Tomáš Halík. K tomu lze podotknout následující:

První výhrada je zavádějící a značně přehnaná. Spojení „trůnu a oltáře“ je klišé a ani největší skeptikové z pokrokářského tábora by se ho snad dnes neobávali. Klaus byl pozván na slavnost jako hlava státu, který svatého Václava ctí jako svého zakladatele, jeho projev byl v tomto ohledu zcela košer, řečeno po židovsku. To dokládá konečně i prohlášení českých biskupů.

Na druhé výhradě je možná drobet pravdy. Může být pravda, že osobní vztah Václava Klause ke katolické církvi je v určitém vývoji, a to směrem k její hlubší akceptaci. Bůh suď, ale pokud je to pravda, křesťan by to měl spíše uvítat. Konzervatismus některých Klausových stoupenců je opravdu někdy na hranici snesitelnosti: nese ovšem prezident za všechny formy tohoto způsobu myšlení v této zemi odpovědnost?

Třetí upozornění křesťanského teologa je snad nejvážnější a mělo by vést Václava Klause k zamyšlení. Dovolávat se církve jakožto spolubojovníka proti pokrokářům a modernistům je takřka nemožné, a sociální nauka církve jako jakási „třetí cesta“ je pouze jedním z důvodů. I současná katolická reprezentace, a to celosvětově, je přes všechny konzervativní snahy Jana Pavla II. a jeho nástupce hluboce vnitřně rozdělenou institucí, vedenou k mnoha rozhodnutím nejen tradičními náboženskými instinkty, ale též inklinací k moderním politickým trendům. Pravá skutečnost může ale ležet ještě hlouběji: věrnost osobě Ježíšově a jeho učení skutečně neznamená vést primárně boj proti těm, kteří „špatně myslí“. Křesťané se spíše neustále ptají, na jakém místě v jejich konkrétních situacích by stál jejich Mistr – a to není vždy tak jasné a jednoznačné.

Celá záležitost má ještě jeden rozměr, který – přes veškeré rozdíly – Halíka a Klause spojuje, a to i přesto, že by zřejmě oba pánové proti takové představě protestovali. Oba se totiž snažili, Halík na počátku 90. let, Klaus možná dnes, církev intelektuálně vyprovokovat, či ještě přesněji řečeno, pokusit se pro ni formulovat jakýsi rozumný program. Tomáš Halík byl v tomto směru v porevoluční církvi de facto neúspěšný. Jak znám církev, je tak zvláštní a do značné míry intelektuálně neuchopitelnou institucí, že podobně neúspěšný může být v tomto úsilí i tak razantní a pracovitý státník, jakým je Václav Klaus.

Toto číslo Kontextů je poněkud atypické. Velká část textů je věnována Polsku, a to nejen v tematickém bloku nazvaném příhodně „Na východ od Západu, na západ od Východu“ (s. 20–78), ale i následujících rubrikách Reportáž a Rozhovor (s. 79–102). Číslo vychází za podpory Polského institutu v Praze, s nímž CDK již delší dobu úspěšně spolupracuje. Polské texty vybral a edičně připravil Maciej Ruczaj (více viz jeho Úvodní slovo na s. 20). Dalšími dvěma hlavními tématy tohoto čísla jsou Evropa a finanční krize (s. 3–19) a připomenutí nedávno zesnulého literárního vědce a spisovatele Mojmíra Trávníčka (1931–2011), dlouholetého autora a spolupracovníka CDK (s. 103–114).

Přejeme vám pěkné čtení.

Stáhněte si celé číslo v PDF
(5,03 MB)

Obsah

Texty

Petr Fiala
Evropské půjčky na budoucí svobodu

Pavel Kohout
Inflace 4 až 7 procent bude tou nejmenší cenou za chtivost politiků sjednocovat

Redakce
Jaké poučení plyne z vývoje v Řecku a současné krize eurozóny?

Téma: Na východ od Západu, na západ od Východu

Maciej Ruczaj
Úvodní slovo

Marta Kwaśnicka
Polsko aneb Kresy

Zbigniew Herbert
Město, kam se už nevrátím

Agnieszka Sabor
Eschatologický realista: malířství Jerzyho Nowosielského

Czesław Miłosz
Aby nás duchové zemřelých zůstavili v pokoji

Josef Mlejnek
Litvo, vlasti moje! Rozhovor s Almisem Grybauskasem (nejen) o Czesławu Miłoszovi

Filip Memches
Prométheus mezi rakvemi

Andrzej Nowak
Východní Evropa. Polské otázky ohledně Evropy a jejího Východu – po 10. dubnu 2010

Paweł Kowal
Kavkazská romance

Krzysztof Szczerski
Východní partnerství a rozložení sil v regionu

Ondřej Ditrych
EU a „východní sousedství“: Impérium pozdní moderny

Reportáž

Wojciech Górecki
Sadachlo: Kavkaz v malém

Miloš Doležal
Za panem Czesławem. Výpisky z cestovního deníku Katovice – Varšava – Krakov, 2.–9. dubna 2011

Rozhovor

Miloš Doležal
Když se začne komponovat, je konec s kontemplací i s vlastí. Rozhovor s polským hudebním skladatelem Wojciechem Kilarem

Portrét

Zdeněk Granát
Štědrá skromnost. Dvacet let spolupráce s Mojmírem Trávníčkem

Pavel Studnička, Martin Stöhr, Jan Zatloukal, František Rafaja, Dalibor Malina
O Mojmíru Trávníčkovi

Vzpomínky

Josef Mlejnek
„Kogda u vas budět bumaga…“ Vzpomínka na Markétu Fialkovou

Ota Filip
Vzpomínka na Viktora Někrasova

Nad knihami

Ondřej Ditrych
Triumf národů

Jiří Hanuš
Kříž a půlměsíc. Malé zamyšlení na knihou Richarda Fletchera na aktuální téma