Kontexty 5 / 2012

Editorial

František Mikš

V poslední době, kdykoli přijde řeč na systémové problémy české politiky, mi na mysli vyvstane následující obraz: Představte si instalatéra, který má nájemníkům domu opravit závadu v koupelně, odkud se již dlouho šíří podezřelý zápach. Příčinou je očividně nevhodný typ sifonu u vany, který se již krátce po instalaci začal ucpávat. Je třeba ho vyměnit, nebo alespoň upravit. Instalatér se však namísto toho začne zcela nepochopitelně intenzivně zajímat o sifon u vedle stojícího umyvadla, který je ovšem v pořádku. Nakonec se rozhodne – i přes varování odborníků – vyměnit ho za jiný, drahý a složitý typ. Nový sifon však neodpovídá odpadovým trubkám v domě, které jsou dimenzovány jinak, takže se nakonec začne ucpávat i umyvadlo. Zápach nejenže nezmizí, naopak ještě zintenzivní. Instalatér je však překvapivě se svým výkonem spokojen a uspokojeni kupodivu vypadají i nájemníci, kteří vše draze platí. Smrad v domě je sice k zalknutí, pod umyvadlem se však leskne nový naleštěný sifon, který se zdá být příslibem toho, že vše se nakonec nějak usadí…

Pravidelní čtenáři Kontextů nejspíše již tuší, že narážím na nedávný zásah našich zákonodárců do Ústavy České republiky, jenž nese mnohé rysy výše vylíčené absurdity. Vezmu to popořádku: Nutnost ústavní změny, především zavedení většinového volebního systému do poslanecké sněmovny (nebo alespoň posílení většinotvorných prvků poměrného systému), je v naší zemi pociťována již velmi dlouho, i když se o tom příliš nemluví. Politologové před vzrůstající nefunkčností českého parlamentarismu varovali již v roce 1996 a jejich předpověď se v následujících volbách s železnou pravidelností potvrzovala. Za dobu existence samostatné České republiky (tedy od ledna 1993) se u nás vystřídalo jedenáct vlád s průměrnou životností 23 měsíců, jež se často zmítaly od jedné krize ke druhé. Existence silné antisystémové strany (komunistů), patové volební výsledky, slabost a nestabilita vládních koalic, nemožnost stran prosadit cokoli ze svého programu, to vše po desetiletí a půl doslova paralyzuje český veřejný život a vede k obrovskému rozčarování občanů z politiky. Tyto neduhy a jejich příčiny byly v odborné politologické literatuře mnohokrát popsány a analyzovány a je také znám recept na jejich zmírnění: reforma poměrného volebního systému směrem k většinovému, nejlépe změnou Ústavy (viz následující studie M. Kubáta, s. 3).Čeští zákonodárci, nepoučení a nepoučitelní, se však namísto toho rozhodli zavést ústavním zákonem přímou volbu prezidenta. V logice našeho instalatérského příměru: nefunguje a zapáchá vana, tudíž „opravíme“ umyvadlo (uvozovky jsou zde zcela na místě).

Snad v žádné jiné systémové politické otázce neexistoval tak silný názorový rozpor mezi odborníky (politology, ústavními experty) a politickou (a taky publicistickou) sférou jako u přímé volby prezidenta. Kvalifikovaná doporučení a argumenty však byly smeteny pod stůl a na vlně populistického gesta se svezla i rozumnější část politické reprezentace. Lid dostal své hry, ale budou to hry nákladné a přitom nijak zajímavé či oslnivé. Gladiátoři v pomyslné aréně jsou slabí a dýchaviční, takže nevíme, kterému vlastně fandit. A budou to především hry nic neřešící. Důsledně vzato: pouze přibude bezvýznamného kraválu a základní systémové problémy české politiky přetrvají i se všemi negativními průvodními jevy. Snad jedinou adekvátní odpovědí na zfušovanou práci našich zákonodárců by bylo, kdyby na Hrad z recese nakonec usedl potetovaný malíř a skladatel Vladimír Franz.

Ale opět vážně: volební reforma pro sněmovní volby není jistě samospasitelná a bylo by naivní si myslet, že zázračně vyřeší všechny problémy české politiky. Je to však legitimní nástroj, kterým lze současné vleklé neduhy alespoň částečně řešit. Mohla by se stát oním nezbytným „pootevřením dveří“ do nevětraného prostoru, kterými by dovnitř mohla vstoupit – krok za krokem, pokud bychom se dostatečně snažili – skutečně kvalitní a odpovědná politika. Mám však vážné podezření, že většině průměrných politiků současný zatuchlý smrádek velmi vyhovuje.

Obsah

Texty

Michal Kubát
Jak politicky napravit český parlamentarismus?

Pavel Švanda
O české soše Svobody

Alexander Tomský
Barbaři před branami I. Události (2008–2012)

Peter L. Berger
Politicky nekorektní exkursy

Lenka Šedová
Ještě jednou Margarete Buber-Neumannová

Rémi Brague
Naše nová problémová situace: ztroskotání ateismu a nezbytnost náboženství

Claude Tresmontant
Budoucnost křesťanského myšlení

Rozhovor

Josef Mlejnek
Člověk v přírodě, člověk se živly, člověk a Bůh. Rozhovor s malířem Danielem Balabánem

Polemika

Jiří Hanuš
Masaryk, Bělohradský a pokušení nihilismu

Pavel Dufek
Brát pluralismus vážně. K debatě o právu, politice, spravedlnosti a Evropské unii

Vzpomínky

John Wilson
Chodec Ray Bradbury
Literatura

Jiří Hanuš
Bouvard a Pécuchet: komika se znaky tragédie

Lucie Tučková
Minulost bludný balvan na hůře větru. Krabatinský básník z rodu Pourratova + paní J. D.

Miloš Doležal
Vykoplý kořen křenu z koupelny Horkých

Básníci čtou básníky

Miloš Doležal
Básníci čtou básníky

Nad knihami

Mojmír Jeřábek
Pašije Oty Filipa