Kontexty 5 / 2013

Editorial

Stanislav Balík

Do předčasných voleb zbývá už jen pár dní, či dokonce hodin. Od listopadových událostí roku 1989 budeme vybírat osmou sněmovnu, do úřadu se pomalu chystá čtrnáctá vláda. Situace je ještě tristnější, když si uvědomíme, že od roku 1996, a tedy prvních voleb, jež skončily tzv. patem, půjde o vládu dvanáctou – a to v průběhu pouhých sedmnácti let. Smutné je, že nikdo z vlivných politických hráčů nenabízí recept na smysluplnou nápravu tohoto nenormálního systému.

Česká politika je v mnoha ohledech nevyzpytatelná a překvapivá. Dlouhou dobu to vypadalo, že volby budou znamenat přelom přinejmenším v ukončení téměř pětadvacetileté vládní abstinence komunistů. Na historickou revanš za zmařené čtvrtstoletí se těšily a těší kdysi nadějné komunistické kádry, jejichž kariéry byly přervány těsně před vrcholem a kteří dnes dobře vědí, že mají před sebou poslední příležitost.

Přes tato očekávání se ale může celkem snadno stát, že vše bude jinak. Předpokládaný vítěz voleb – sociální demokraté – si totiž možná bude moci vybírat: zda jít do starosocialistického paktu s komunisty, či do nevyzkoušených dobrodružství s Babišovci a Zemanovci, možná s podporou revitalizovaných lidovců. Vzhledem k obrovské fluktuaci hlasů a vzhledem k tomu, že až pětatřicet procent hlasů, jež podle průzkumů schází někdejším vládním stranám, visí ve vzduchoprázdnu, mohou volby skutečně dopadnout jakkoli. Na rozmanitosti různých spojenectví zřejmě nic nezmění ani zbytečné předvolební deklarace, kdo s kým určitě nemůže spolupracovat – v této souvislosti je ale letošní míra předvolebních „zablokování“ nadmíru vysoká.

Za tři a půl roku, jež uplynuly od minulých voleb, se leccos změnilo. Pravice definitivně promrhala očekávání, jež byla do její vlády někdy od poloviny nultých let a od dob vlády Špidly, Grosse a Paroubka vkládána. Výrazným způsobem se změnil diskurs, v němž probíhá debata o dalším směřování české politiky. Zatímco v roce 2010 stačilo pro oblouznění devítiny voličů slibovat konec politických dinosaurů, dnes jsme jinde – slibuje se přímo společenská systémová změna. Pravda, zatím nijak konkrétní, o to je to ale horší. Jedna má jít směrem všelidových hlasování a přímého odvolávání politiků, od čehož si, bůhví proč, někdo slibuje posun k lepšímu.

Druhá zase slibuje, že stát bude řízen jako firma. Paradoxně se tato jinak blíže nespecifikovaná varianta dočkává v českém národě podle všeho nemalé podpory – ve společnosti, pro niž jsou jinak termíny jako zisk, efektivita, kapitál apod., tedy slova spojená s firmou, téměř neslušnými slovy. Je možné, že se člověk, který jinak nadává na majitele své firmy, že jej odírá a chce po něm stále větší výkony za účelem většího zisku, zhlédne v miliardáři s pochybnou minulostí a pověstí tvrdého byznysmena?

A nejde přitom jen o chudé důchodce dojímající se na Babišových mítincích, této ideji buď uvěřili, nebo se ji alespoň nestydí propagovat i někteří intelektuálové, umělci, stávající i bývalí vrcholoví sportovci. Mezi nimi řada individualistů se zajímavými schopnostmi a úspěchy. Dochází jim, že firma mívá obvykle jen jednoho ředitele? Že prostor na diskusi bývá omezen, pokud je vůbec jaký? Že z firmy, na rozdíl (alespoň doufejme) od státu může být neschopný, kverulující či nespokojený zaměstnanec vyhozen?

Pokud Babišovo hnutí vystavěné na vůli jediného člověka přehazujícího na poslední chvíli bez vysvětlení místa na kandidátkách skutečně uspěje a bude participovat na exekutivě, nečekají společnost lehké časy. Začne-li své mlhavé představy realizovat, bude dokonán protiliberální obrat, jenž začal Zemanovým nástupem na Hrad. Na nevýrazné a rozhárané časy Nečasovy vlády budeme náhle vzpomínat jako na zlatý věk svobody. Vyloučen ale není ani neúspěch – náraz na bariéru parlamentarismu, složitých koaličních vyjednávání a soudní ochrany kdečeho. Kam se posléze obrátí hněv frustrovaných a zklamaných voličů, ani nechtějme domýšlet. Babiš se svými pomocníky v rolích Leninových užitečných idiotů rozehrál nebezpečnou hru, která snad ani nemůže mít dobrý konec.

Obsah

Rozhovor

František Mikš
Za krásnější svět. Rozhovor s historikem a teoretikem architektury Martinem Horáčkem

Texty

Aleš Dvořák
Rudolf Jedlička: samaritán v bílém plášti

Bronisław Wildstein
Postpolitičnost čili postdemokracie

Matthew Arnold
Hebraismus a helénismus

Ivana Ryčlová
Divadelní legenda Jurij Ljubimov

Portrét

Josef Mlejnek
Duchovní autorita Alain Besançon

Téma: Umění a politika

Marta Filipová
Brno a Výstava soudobé kultury 1928. Výstava jako symbol národa a státu

Mariana Dufková
Přivlastněný umělec. Pozdní výtvarné dílo Josefa Čapka a jeho poválečná reflexe

Literatura

Renata Gorczynská
Poezie přesnosti. Rozhovor s Ryszardem Krynickým

Ryszard Krynicki
Mám bohužel zpomalené reflexy

Jiří Hanuš
Byl jednou jeden dům… Roderick Usher a jeho pád

Básníci čtou básníky

Zdeněk Volf
Básně před psaním

Poezie

Zdeněk Volf
Zaskočen. Z poezie Zdeňka Volfa

Nad knihami

Alain Besançon
Zkrvavené země. O stejnojmenné knize Timothy Snydera

Jeremy Rozansky
Pobírači a tvůrci