Kontexty 5 / 2015

Editorial

František Mikš

Do Kontextů č. 4 přispěl bývalý prezident Václav Klaus se svými kolegy polemikou se dvěma texty o kultuře a kulturní politice (2/2015). Je deklarována v přátelském duchu, ale názorově velmi vyhrocená, jak jsme u něj zvyklí. Nechci zneužívat své pozice šéfredaktora a napadat její jednotlivá tvrzení, nechť čtenář sám pečlivě zváží argumentaci obou stran. Přičiním jen poznámku o tom, kde vidím jádro našeho vzájemného nepochopení. Rovněž přátelskou, podotýkám.

Americký filosof a psycholog William James ve své knize Pragmatismus z roku 1907 popisuje, jak během jednoho výletu do hor zastihl své přátele uprostřed ostrého teoretického sporu ohledně „obíhání veverky“. Představme si následující situaci: člověk rychle obíhá kmen stromu, na kterém je veverka pohybující se stejným směrem. I když ale běží ze všech sil, veverka se vždy stejně rychle přesune na opačnou stranu kmenu, takže ji vlastně nikdy nezahlédne, a tak obíhají strom stále dokola a dokola. Jádrem sporu byla zdánlivě prostá otázka: Obíhá ten člověk veverku, nebo ne? Zcela jistě obíhá strom, ale obíhá také veverku? Každá ze stran zaujala protichůdné stanovisko a tvrdošíjně je obhajovala. Výsledkem byla vzrušivá, ale ve výsledku neplodná debata. William James nabídl řešení problému na základě své pragmatické metody: Podstatné je, co prakticky myslíte výrazem „obíhat veverku“, řekl znesvářeným stranám. Pokud myslíte to, že člověk je vůči veverce nejprve severně, pak východně, pak jižně a potom západně a pak zase severně, pak veverku skutečně obíhá. Ale pokud tím myslíte, že člověk je nejprve před veverkou, pak napravo od ní, pak za ní, pak nalevo a konečně zase před ní, pak veverku určitě neobíhá, neboť je za kmenem v důsledku krouživého pohybu neustále břichem k člověku a zády od něj. Obě strany mohou mít pravdu a zároveň nemusejí, v závislosti na tom, zda přidělují slovesu „obíhat“ jeden či druhý praktický význam.

Zmiňuji tuto filosofickou anekdotu, neboť mám pocit, že naše dlouhodobá polemika s Václavem Klausem o kultuře se začíná podobat onomu neplodnému sporu o „obíhání veverky“, kdy každý témuž pojmu očividně přisuzujeme jiné významy. Když píši ve svých textech o kultuře, mám na mysli především vysokou kulturu, z níž vzešla a na které stojí západní civilizace – a odpovědnou kulturní politiku státu chápu jako její podporu a obranu nejen před sílícími tlaky globální popkultury, ale i před nároky různých agresivních subkultur, například genderové a homosexuální, v evropském kontextu i etnické. Václav Klaus je ekonom a bývalý významný politik, který musel po většinu kariéry čelit antisystémovým útokům havlovské „nepolitické politiky“, kde vůdčí roli často sehráli nejrůznější levicoví umělci a kumštýři. Prostředí kultury tedy vnímá jako cosi „od ďábla“, podobně jako „občanskou společnost“, jako nebezpečný svět samozvaných elitářů snažících se obejít demokratická a tržní pravidla. „Obě strany mohou mít pravdu a zároveň nemusejí,“ řekl by William James, v závislosti na tom, zda přidělují pojmům kultura a kulturní politika jeden či druhý praktický význam. Lze si potom vzájemně porozumět?

Možná ano, pokud budeme hledat styčné body, nikoli rozpory. Nedávno mě zaujala věta z článku Václava Klause o hrozbách migrace: „Určitá míra kulturní (a civilizační) koheze je pro zajištění funkčnosti stability jakéhokoli lidského společenství naprosto nezbytná.“ Souhlasím a jsem přesvědčen, že politická reprezentace má povinnost kulturní kohezi naší země uchovávat a posilovat. Musí zaujmout odpovídající přistěhovaleckou a vzdělávací politiku, ale rovněž dobrou politiku v oblasti kultury. Stát jistě nesmí kulturu řídit, jak tomu bylo v době komunismu, o tom není sporu, ale má povinnost v této oblasti efektivně vynakládat energii a prostředky v souladu s jeho zájmy, mezi něž v první řadě patří zachování kulturní koheze (abych použil oblíbené termíny Václava Klause). A ta zdaleka není ohrožena pouze migranty. Právě to je jedním z klíčových úkolů státní kulturní politiky, na kterém bychom se mohli shodnout – a určitě bychom našli řadu dalších, kdybychom debatu vedli správným směrem.

Stáhněte si celé číslo v PDF
(10,57 MB)

Obsah

Texty

Alexander Tomský
Kruté milosrdenství liberalismu

Rémi Brague
Který islám je „pravý“?

Niall Ferguson
V jádru historikova úsilí je imaginace. Rozhovor s Niallem Fergusonem

Maciej Szymanowski
Polsko: na východ od Západu, na západ od Východu. Abeceda slabin polské inteligentní diplomacie

Stanislav Balík
Problematické institucionální stránky české místní samosprávy

Pavel Švanda
Na co se ptáme?

Portrét

František Mikš
Otto Dix: výstřelky vášně a německé neřesti

Polemika

Tomáš Drobný
Naše demokracie se bez kulturní politiky neobejde

Literatura

Kateřina Hloušková
Průvodci Brnem nacistickým i stalinistickým. Rozhovor s Alexandrem Brummerem a Michalem Konečným

Josef Mlejnek jr.
Nelituj kořalky pro pravoslavné křesťany! Gogolův Taras Bulba a stíny i světla kozácké svobody na Ukrajině

Petr Král
Z nových básní

Rozhovor

Josef Mlejnek
Bylo by těžké nedostat se k malování. Rozhovor s Miroslavou Zychovou

Básníci čtou básníky

Michal Maršálek
Básníci čtou básníky

Michal Maršálek
Judita pozdě v noci. Z poezie Michala Maršálka

Nad knihami

Zdeněk Volf
Zde, však zároveň i tam. Josef Suchý: Slzy věcí, Ivo Harák: Básník Josef Suchý