Editorial
František Mikš
Do Kontextů č. 4 přispěl bývalý prezident Václav Klaus se svými kolegy polemikou se dvěma texty o kultuře a kulturní politice (2/2015). Je deklarována v přátelském duchu, ale názorově velmi vyhrocená, jak jsme u něj zvyklí. Nechci zneužívat své pozice šéfredaktora a napadat její jednotlivá tvrzení, nechť čtenář sám pečlivě zváží argumentaci obou stran. Přičiním jen poznámku o tom, kde vidím jádro našeho vzájemného nepochopení. Rovněž přátelskou, podotýkám.
Americký filosof a psycholog William James ve své knize Pragmatismus z roku 1907 popisuje, jak během jednoho výletu do hor zastihl své přátele uprostřed ostrého teoretického sporu ohledně „obíhání veverky“. Představme si následující situaci: člověk rychle obíhá kmen stromu, na kterém je veverka pohybující se stejným směrem. I když ale běží ze všech sil, veverka se vždy stejně rychle přesune na opačnou stranu kmenu, takže ji vlastně nikdy nezahlédne, a tak obíhají strom stále dokola a dokola. Jádrem sporu byla zdánlivě prostá otázka: Obíhá ten člověk veverku, nebo ne? Zcela jistě obíhá strom, ale obíhá také veverku? Každá ze stran zaujala protichůdné stanovisko a tvrdošíjně je obhajovala. Výsledkem byla vzrušivá, ale ve výsledku neplodná debata. William James nabídl řešení problému na základě své pragmatické metody: Podstatné je, co prakticky myslíte výrazem „obíhat veverku“, řekl znesvářeným stranám. Pokud myslíte to, že člověk je vůči veverce nejprve severně, pak východně, pak jižně a potom západně a pak zase severně, pak veverku skutečně obíhá. Ale pokud tím myslíte, že člověk je nejprve před veverkou, pak napravo od ní, pak za ní, pak nalevo a konečně zase před ní, pak veverku určitě neobíhá, neboť je za kmenem v důsledku krouživého pohybu neustále břichem k člověku a zády od něj. Obě strany mohou mít pravdu a zároveň nemusejí, v závislosti na tom, zda přidělují slovesu „obíhat“ jeden či druhý praktický význam.
Zmiňuji tuto filosofickou anekdotu, neboť mám pocit, že naše dlouhodobá polemika s Václavem Klausem o kultuře se začíná podobat onomu neplodnému sporu o „obíhání veverky“, kdy každý témuž pojmu očividně přisuzujeme jiné významy. Když píši ve svých textech o kultuře, mám na mysli především vysokou kulturu, z níž vzešla a na které stojí západní civilizace – a odpovědnou kulturní politiku státu chápu jako její podporu a obranu nejen před sílícími tlaky globální popkultury, ale i před nároky různých agresivních subkultur, například genderové a homosexuální, v evropském kontextu i etnické. Václav Klaus je ekonom a bývalý významný politik, který musel po většinu kariéry čelit antisystémovým útokům havlovské „nepolitické politiky“, kde vůdčí roli často sehráli nejrůznější levicoví umělci a kumštýři. Prostředí kultury tedy vnímá jako cosi „od ďábla“, podobně jako „občanskou společnost“, jako nebezpečný svět samozvaných elitářů snažících se obejít demokratická a tržní pravidla. „Obě strany mohou mít pravdu a zároveň nemusejí,“ řekl by William James, v závislosti na tom, zda přidělují pojmům kultura a kulturní politika jeden či druhý praktický význam. Lze si potom vzájemně porozumět?
Možná ano, pokud budeme hledat styčné body, nikoli rozpory. Nedávno mě zaujala věta z článku Václava Klause o hrozbách migrace: „Určitá míra kulturní (a civilizační) koheze je pro zajištění funkčnosti stability jakéhokoli lidského společenství naprosto nezbytná.“ Souhlasím a jsem přesvědčen, že politická reprezentace má povinnost kulturní kohezi naší země uchovávat a posilovat. Musí zaujmout odpovídající přistěhovaleckou a vzdělávací politiku, ale rovněž dobrou politiku v oblasti kultury. Stát jistě nesmí kulturu řídit, jak tomu bylo v době komunismu, o tom není sporu, ale má povinnost v této oblasti efektivně vynakládat energii a prostředky v souladu s jeho zájmy, mezi něž v první řadě patří zachování kulturní koheze (abych použil oblíbené termíny Václava Klause). A ta zdaleka není ohrožena pouze migranty. Právě to je jedním z klíčových úkolů státní kulturní politiky, na kterém bychom se mohli shodnout – a určitě bychom našli řadu dalších, kdybychom debatu vedli správným směrem.