Kontexty 5/2024

Toto číslo Kontextů doputuje z tiskárny ke čtenářům nejspíš v době, kdy si budeme připomínat 35. výročí zhroucení komunistické diktatury a návrat svobody a demokracie do naší země. K půlkulatému výročí listopadu 1989 se nepochybně připravuje řada vzpomínkových akcí, ale na jednu bych chtěl zvlášť upozornit, protože už probíhá a týká se i našeho časopisu a také některých z nás osobně. V brněnské Moravské zemské knihovně byla 14. října zahájena výstava Brněnský samizdat: svobodné časopisy v nesvobodné době (14. 10. – 20. 12. 2024), zaměřená na časopisecký samizdat v období pozdního socialismu osmdesátých let. Koncepci výstavy připravil (spolu s kurátorkou Evou Čechovou) Jiří Voráč, jeden z bývalých redaktorů studentské Revue 88, mezi jejíž zakladatele a redaktory patřil i současný premiér Petr Fiala. Právě redaktoři Revue 88 se po třiceti letech sešli a napadlo je vytvořit projekt, který by samizdatové časopisy vycházející v Brně před rokem 1989 připomněl. Vyústil ve výstavu představující osm vybraných periodik, vedle studentských i kulturní, společensko-politické, katolické a výtvarné samizdatové časopisy. Jedním z nich byla i revue Střední Evropa – brněnská verze, dávný předchůdce Kontextů.

Výstava je výborně připravená a jsou na ní k vidění nejen tehdejší ineditní tiskoviny, ale i některé předměty s jejich vydáváním spojené. Vystaven je např. starý stolní mandl, na kterém jsme s výtvarníkem Blahoslavem Rozbořilem tiskli obálky naší Střední Evropy. Dochovala se dokonce matrice, kterou Blahoslav vyryl do linolea. Už jsem skoro zapomněl, jak se vše dělalo na koleně, primitivním způsobem. Stařičký cyklostyl, na němž se množily stránky, se bohužel organizátorům nepodařilo dohledat.

Když jsem si výstavu při zahájení prohlížel, honily se mi hlavou různě věci. Například, co na ni asi řekne člověk, který sem zabloudí náhodou a komunismus na vlastní kůži nezažil či si ho z raných dětských let nepamatuje. Nejspíš bude nevěřícně kroutit hlavou. Vždyť i já měl pocit, jako by šlo o něco neskutečného, úplný pravěk, nějaký můj minulý život, či dokonce život někoho úplně jiného. V dnešní době internetu, sociálních sítí, výkonných počítačů a laserových tiskáren musí vypadat lopotné opisování knih a jejich primitivní cyklostylové množení jako naprostá šílenost. A taky to nejspíš šílenost byla, protože šílená byla ta doba. Napsal jsem to i v anketě, kterou mi pořadatelé výstavy zaslali. Na otázku, jaká byla má tehdejší motivace k vydávání samizdatu, jsem odpověděl, že přinejmenším dvojí. Předně jsme se snažili navzdory informačnímu vakuu a cenzuře nějak zorientovat ve světě, dostat se k nezkresleným informacím a zajímavým myšlenkám. Byl to však také jakýsi zvláštní druh psychohygieny, aby se člověk v tom bolševickém marasmu úplně nezbláznil. Prostě to v té době naše životy nějak naplňovalo, dávalo jim to smysl.

Součástí výstavy jsou rovněž dobové fotografie zachycující tehdejší události či reálie, ale také lidi spojené s vydáváním samizdatů. Na velké úvodní fotografii jsem ke svému překvapení našel sebe, jak stojím s Františkem Rychlíkem před starým domem, kde Dušan Skála rozmnožoval časopis Host. Pořídila ji komunistická Státní bezpečnost na některé ze sledovaček někdy v roce 1987. Je dost nekvalitní a sám bych se na ní nepoznal, kdyby vedle mne nestál člověk, se kterým jsem časopis dělal, a kdyby k ní StB nepřičinila popisku. Přemýšlel jsem nad fotkou o tom, že tehdy toho hubeného dlouhovlasého mladíka určitě ani ve snu nenapadlo, že by si jeho samizdatové tiskoviny mohli někdy v budoucnu lidé svobodně prohlížet na nějaké veřejné výstavě. Nejspíš by neuvěřil, kdyby mu někdo řekl, že se komunismus za dva roky zhroutí, nenávidění Rusáci odtáhnou, skončí cenzura a jeho časopis bude vycházet oficiálně dalších tři a půl desetiletí. A nejspíš ještě déle, pokud bude zájem čtenářů a dostatek kvalitních autorů.